Noc, den a zase noc: tři vrstvy času

Hosté odjeli kolem čtvrté ráno. Stalin zůstal sám ve svých soukromých pokojích. Celý den 1. března se neozval. Ochranka čekala, diktátor občas spal dlouho do odpoledne. Jenže tentokrát nepřišla ani obvyklá žádost o čaj. Hodiny ubíhaly, nervozita rostla, ale nikdo nezaklepal.

Teprve pozdě večer, podle nejčastěji citované rekonstrukce kolem desáté nebo jedenácté hodiny, se někdo odvážil vstoupit. Kdo to byl, se prameny rozcházejí. Chruščov ve svých memoárech uvádí dlouholetou zaměstnankyni Matrjonu Petrovnu. Jiné verze, převzaté i časopisem Smithsonian, jmenují gardistu Pjotra Lozgačeva, který vstoupil s kremelskou poštou. Na čem se shodují všichni: Stalin ležel na podlaze v kaluži moči, při vědomí nebyl, pravá strana těla nereagovala. Zhruba čtrnáct hodin uplynulo mezi jeho pravděpodobným kolapsem a okamžikem, kdy se k němu dostal první člověk.

Strach silnější než soucit

Proč tak dlouho? Samotný rozkaz „nerušit“ by v normálním prostředí nikoho nezabil. Ale Stalinův systém normální nebyl. Za třicet let vlády vybudoval aparát, v němž neexistoval bezpečný způsob, jak obejít diktátorův pokyn. Kdo jednal bez rozkazu, riskoval gulag. Kdo nejednal, mohl přežít.

Ochranku navíc ochromoval ještě jeden kontext: takzvané spiknutí lékařů. Sotva dva měsíce předtím, v lednu 1953, nechal Stalin zatknout skupinu špičkových sovětských lékařů obviněných z vražedné sabotáže na kremelských pacientech. Přivolat doktory k paranoidnímu diktátorovi, který právě rozpoutal kampaň proti doktorům, to mohl být rozsudek smrti pro toho, kdo telefon zvedne. Chruščov později v projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 prohlásil, že celou aféru zkonstruoval sám Stalin. Obvinění lékaři byli rehabilitováni už 4. dubna 1953, měsíc po jeho smrti.

Když ochranka konečně zavolala stranické špičky, přijeli Berija s Malenkovem. Podle Chruščovových vzpomínek se podívali na nehybného Stalina a odjeli domů s tím, že „zřejmě tvrdě spí“. Smithsonian cituje verzi, v níž Berija po telefonu přikázal nikomu nic neříkat a lékaře nevolat. Ať už šlo o strach, nebo kalkul, výsledek byl stejný: lékaři dorazili až ráno 2. března.

Mocenský kalkul u smrtelného lůžka

Když se konečně u Stalina objevil lékařský tým, diagnóza byla zdrcující: masivní krvácení do levé mozkové hemisféry, ochrnutí pravé strany těla, ztráta řeči, těžké poruchy dýchání a krevního oběhu. Lékaři považovali stav za téměř vždy fatální. Mohl dřívější zásah Stalina zachránit? Poctivá odpověď zní: nevíme. Mohl zvýšit šanci na stabilizaci, ale u tak rozsáhlého mozkového krvácení by ani okamžitá pomoc nemusela stačit.

Co víme jistěji, je chování mužů kolem lůžka. Chruščov později popsal scénu, v níž Berija střídal pózy: před Stalinovým lůžkem padal na kolena a líbal mu ruku, jakmile diktátor zavřel oči, vstával a otevřeně projevoval pohrdání. Ostatní vyčkávali, kdo první vysloví to, co si mysleli všichni: kdo bude vládnout dál.

Oficiální sovětský bulletin publikovaný v Pravdě a Izvestijích lhal už v základním rámci. Tvrdil, že Stalin utrpěl krvácení „ve svém moskevském bytě“ během noci z 1. na 2. března. Kuncevo, daču, prodlevu, nic z toho veřejnost neměla znát. Smrt byla oznámena 5. března 1953 ve 21:50 moskevského času.

Co se dělo za zavřenými dveřmi po smrti

Ještě během Stalinovy agonie a bezprostředně po ní začali nástupci jednat. Podle pozdějších svědectví padlo kolektivní rozhodnutí zničit Stalinovy osobní dokumenty z trezoru, spáleny byly v kamnech v pracovně, údajně bez čtení. Motivem mělo být odstranění materiálů kompromitujících přítomné. Přesný inventář spálených papírů není znám a zřejmě nikdy nebude.

Berija, který u Stalinova lůžka působil nejsuveréněji, přežil diktátora o necelých deset měsíců. Zatčen byl 27. června 1953, popraven zastřelením 23. prosince téhož roku. Ostatní se ho zbavili ne proto, že by věděli, kdo „zabil Stalina“, ale proto, že jako šéf tajné policie kontroloval příliš mnoho a o příliš mnoha lidech věděl příliš kompromitující věci.

Dozvuky v Československu i v celém bloku

V Praze Stalinova smrt spustila bezpečnostní pohotovost: Státní bezpečnost nasadila agenty k průzkumu nálad, zpřísnila cenzuru korespondence, organizovala pietní tryzny. O devět dní později, 14. března, zemřel i Klement Gottwald; podle Ústavu pro studium totalitních režimů se rok 1953 stal pro Československo přelomovým i kvůli měnové reformě a následným protestům.

V celém sovětském bloku začal pozvolný odklon od nejtvrdšího stalinismu: oslabení svévolné role tajné policie, opatrné ekonomické uvolnění a nakonec Chruščovův projev na XX. sjezdu v únoru 1956, který kult osobnosti oficiálně pohřbil. Svobodu to neznamenalo, proces vyústil v sovětskou vojenskou intervenci v Maďarsku téhož roku.

Stalin vybudoval systém, ve kterém se bez jeho souhlasu nepohnul nikdo. A právě ten systém ho nechal ležet čtrnáct hodin na studené podlaze, zatímco za dveřmi stáli ozbrojení muži, kteří měli jediný úkol: chránit jeho život.

Článek Stalin ležel 14 hodin v moči na podlaze. Ochranka nesměla vstoupit kvůli jeho vlastnímu rozkazu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři jména, tři identity

Narodila se jako Světlana Stalinová. Otec ji rozmazloval, říkal jí „malá hospodyňka“ a současně jí diktoval, s kým se smí stýkat, co studovat, koho milovat. Když se jako šestnáctiletá zamilovala do filmového režiséra, Stalin ho nechal poslat do gulagu. Její první i druhý sňatek podléhaly otcovu souhlasu nebo nesouhlasu, a oba skončily.

Po Stalinově smrti v roce 1953 udělala první symbolický řez: odložila příjmení Stalinová a přijala matčino, Allilujevová. Matka Naděžda Allilujevová spáchala sebevraždu, když bylo Světlaně šest let. Převzít její jméno znamenalo přihlásit se k oběti, ne k tyranovi.

Třetí jméno přišlo v Americe. V roce 1970 se provdala za architekta Williama Wesleyho Peterse, žáka Franka Lloyda Wrighta, a stala se Lanou Petersovou. Manželství vydrželo tři roky. Jméno zůstalo natrvalo.

Útěk přes Nové Dillí

Do Indie přijela v prosinci 1966 s prozaickým úkolem: rozptýlit popel svého partnera Bradžéše Singha, indického komunisty, kterého milovala a který zemřel v Moskvě. Sovětské úřady jí povolily cestu, ale ne trvalý pobyt v zahraničí. Dva dny před plánovaným odletem zpět do Moskvy se rozhodla, že se nevrátí.

Podle dobového záznamu amerického ministerstva zahraničí vstoupila 6. března 1967 na velvyslanectví a požádala o politický azyl. Ručně psaný dopis, dnes uložený v muzeu CIA, zmiňuje nejen Spojené státy, ale i Švýcarsko a Kanadu, a obsahuje větu o dvou dětech, které zůstávají v Sovětském svazu. Americká strana jí nevydala azylové dokumenty, ale narychlo vystavila turistické vízum. Diplomaticky elegantnější řešení: formálně nešlo o přeběhnutí, ale o soukromou cestu. Reálně to byl nejhlasitější přeběh studené války.

Kreml reagoval ostře. Moskva obvinila Washington, že Světlanu podněcuje k protisovětským výrokům jako součást propagandistické kampaně. Sovětský tisk útočil na její charakter. Bývalý šéf KGB Vladimir Semičastnyj později tvrdil, že právě nezvládnutí tohoto případu vedlo k jeho odvolání a nahrazení Jurijem Andropovem, byť jde o pozdní retrospektivní svědectví, které nelze brát jako nesporný fakt.

Miliony, sláva a pád

V Americe se ze Světlany přes noc stala celebrita. Její paměti Twenty Letters to a Friend vyšly v roce 1967 a podle diplomatických retrospektiv jí vynesly kolem 60 milionů korun v tehdejší hodnotě. Část peněz poslala do indické vesnice Kalakankar, kde žila Singhova rodina. Kniha byla bestsellerem, ne proto, že by byla literárně výjimečná, ale proto, že ji napsala Stalinova dcera.

A přesně v tom spočíval paradox, který ji pronásledoval dalších čtyřicet let. Zájem médií, nakladatelů i veřejnosti stál a padal s jedinou skutečností: čí byla dcera. Další knihy už takový ohlas neměly. Peníze se rozplynuly špatnými rozhodnutími, stěhováním, rozvodem.

Návrat, který nic nevyřešil

V roce 1984 udělala něco, co málokdo čekal: vrátila se do Sovětského svazu. Na tiskové konferenci v Moskvě prohlásila, že na Západě „nepoznala ani jediný den svobody“. Tvrdila, že ji žene stesk po domově a touha vidět syna Josefa a dceru Kateřinu, které v roce 1967 nechala za sebou.

Sovětský režim ji přijal, propagandisticky to byla výhra. Jenže realita za fasádou byla jiná. Po necelých dvou letech odešla znovu, tentokrát definitivně. Důvody nikdy zcela nevysvětlila. Podle pozdějších profilů v americkém tisku ji v SSSR sledovala KGB a vztah s dětmi se neobnovil tak, jak doufala.

Stalinova dcera až do konce

Poslední roky strávila v Richland Center ve Wisconsinu, městečku s pěti tisíci obyvateli. Žila tiše, chodila do katolického kostela, občas telefonovala s nejmladší dcerou Olgou, která pod jménem Chrese Evansová žila v Portlandu v Oregonu. Syn Josef zemřel v roce 2008 v Rusku, starší dcera Kateřina pracovala jako vědkyně na Sibiři.

22. listopadu 2011 Lana Petersová zemřela v Pine Valley Nursing Home na rakovinu tlustého střeva. Bylo jí 85 let. Z trojice Stalinových dětí byla jediná, kdo se dožil stáří a zemřel přirozenou smrtí. Nejstarší bratr Jakov zahynul v koncentračním táboře Sachsenhausen poté, co Stalin odmítl vyměnit ho za německého generála. Vasilij podlehl alkoholismu.

Jednou v rozhovoru pro Milwaukee Journal Sentinel řekla, že ať žije kdekoli, zůstane „politickým vězněm“ otcova jména. Třikrát si změnila identitu, dvakrát přešla železnou oponu, přestěhovala se na druhý konec světa. Stín zůstal tam, kde stíny vždycky jsou, těsně za ní.

Článek Světlana Allilujevová celý život utíkala ze Stalinova stínu. Zemřela jako Lana Petersová se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velké plány se změnily v obří průšvih

Za celým projektem stálo vedení sovětského státu v čele s Josifem Stalinem a šéfem tajné policie Genrichem Jagodou. Samotný cíl vypadal na papíře opravdu velkolepě, to se musí nechat. V zásadě šlo o to přesídlit až dva miliony lidí na Sibiř, nechat je tady obdělávat půdu a přitom vybudovat nové komunity. Celý plán měl vyřešit hned dva velké pálivé problémy naráz – přelidnění měst a hladomor. A víceméně se jim to vcelku povedlo – jen poněkud cynickým způsobem.

První várka téměř šesti tisíc lidí dorazila na ostrov Nazino 19. května 1933. Nešlo o žádné zločince. Často to byli obyčejní lidé pochytaní na ulicích Moskvy při takzvaných „čistkách“. Skončit „v drápech“ tajné policie bylo vcelku jednoduché – stačilo nemít u sebe doklady a z člověka se najednou stal kolonista kdesi na konci světa.

Jenže na místě nečekalo na novodobé osadníky prakticky nic. Žádné domy, žádné nářadí, ani jídlo. Teď abychom byli i přesní, každý z nich dostal asi 200 gramů mouky, kterou mohli jíst buď syrovou, nebo ji míchat s vodou z řeky. Ani jedno nebyl dobrý nápad. A dál? Dál nic. Avizovaný materiál a zásoby se prostě někde zasekly.

Hlad rychle vyústil v násilí a rozpad společnosti

Nebylo odtud úniku. Stráže hlídaly břehy a kdo se pokusil přeplavat ledovou řeku, riskoval kulku. V noci padaly teploty hluboko pod bod mrazu a lidé se tlačili k ohňům. Bohužel přitom někteří uhořeli nebo utrpěli těžké popáleniny. Brzy také vypukly různé nebezpečné nemoci, hlavně úplavice.

A pak přišlo to nejhorší. Hlad. A když není co jíst, lidská důstojnost jde stranou. Nejprve se jedly části těl mrtvých, později docházelo i k vraždám. Ti, kteří měli to štěstí, že přežili, později mluvili o tom, že lidem byly vyřezávány kusy masa ještě zaživa. Není divu, že si celá kolonie rychle vysloužila přezdívku „ostrov kanibalů“.

Podle zprávy z 20. srpna 1933 přežilo z asi 6 700 deportovaných jen 2 200 lidí. A práce schopných byste z nich našli jen asi 300. Experiment tedy skončil hodně neslavně. Ale tehdejší režim samozřejmě všechno zametl pod koberec. Detaily o všech těch hrůzách tak vypluly na světlo teprve nedávno.

Článek Stalin se rozhodl zachránit zemi od hladu, místo toho stvořil ostrov plný kanibalů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.