Krkavčí, nebo spíše opičí rodiče

Manželé Luella a Winthrop Kelloggovi byli psychologové, kteří prováděli výzkum studující behaviorální reakce u zvířat. Roku 1931 si jako rodiče přivedli domů malého šimpanze, respektive šimpanzici. Malá samička měla plnit úlohu sestry jejich vlastního syna Donalda. Vědecký pár pojmenoval opičku Gua. Tím začala děsivá zkušenost, která měla trvat 5 let. Gue bylo 7 měsíců a Donaldovi 10 měsíců, rodiče se chystali na jejich bedlivé pozorování.

Oba vědce zajímalo, jak budou dítě a mládě zvířete společně prospívat v lidském prostředí. Cílem bylo zjistit rozdíly v reakcích člověka a zvířete na stejné podmínky pro vývoj. Luella a Winthrop očekávali, že primát se socializuje a polidští, stal se však přesný opak. Když výzkum začal, rodiče na oba mluvili, jako by byli děti. Opice i chlapec spali ve stejných postelích a hráli si se stejnými hračkami. Byli oblékáni, krmeni i trestáni stejným způsobem.

Otáčení na židli, střelba a lžíce

Některé z testů byly přitom velmi znepokojivé. Fotky ukazují, jak špatně oba reagovali na nucenou rotaci. Donald byl přivázán k židli, která se točila kolem své osy. Šikana přestala v momentě, kdy dítě začalo plakat. Dalším testem byly hlasité zvuky včetně výstřelu. Matka i otec také oba bili do hlavy lžícemi. Snažili se totiž zaslechnout poklepem na lebku odlišné zvuky. Testy byly prováděny po 12 hodin denně a 7 dní v týdnu.

Hrdý otec pak v roce 1933 vydal knihu The Monkey and the Child. Překvapivě Gua prošla všemi testy úspěšněji než chlapec. Vše se změnilo, když byl Donaldovi rok. I když byla opice fyzicky vyvinutější, nedokázala dítěti konkurovat na mentální úrovni. Dítě začalo formulovat slova a Gua nikdy nebyla schopná mluvit. Brzy se v kruzích amerických psychologů objevily vážné obavy a někteří bili na poplach.

Vrácení do zoo a strach matky

Experiment nakonec skončil předčasně. Opice byla vrácena do své domácí zoo, kde se postupně rehabilitovala a adaptovala i na život mezi vlastním druhem. Přesný důvod předčasného konce pokusu ovšem Kelloggovi ani nenaznačili. Většina předpokládá, že Luella se začala bát, když viděla postupnou proměnu svého syna z člověka v opici. Chlapec začal kousat, chodil na všech čtyřech, a když chtěl jíst, vydával pouze vrčivé zvuky.

Winthrop se pak odebral k práci na státní univerzitu na Floridě, kde studoval chování delfínů. Donaldův osud byl ovšem tragický. Ve věku 43 let spáchal sebevraždu, přesně rok po smrti svých rodičů v roce 1972. Ve většině případů se nevinnými obětmi krutých experimentů stanou zvířata. Například osud šimpanze Nima Chimpskyho byl rovněž tragický, toho se vědci snažili naučit znakový jazyk. Donald Kellogg se tak stal smutnou lidskou výjimkou.

Jaké další tragicky končící pokusy vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Oběť vědy aneb Jak manželský pár psychologů udělal ze svého syna testovací subjekt v pokusu se šimpanzem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chlupaté detektory maličkostí

I když je pes normálně zvyklý na společnost a běžně se pohybuje mezi lidmi, stále se mohou objevit okolnosti, kvůli kterým se bude cítit ohrožen. Více si tedy bude dávat pozor na lidi, na kterých spatřuje něco nového a neznámého, hlavně co se týká vzhledu a vůní. Některé prvky navíc vnímá jako komplikaci, například klobouky a sluneční brýle, protože nevidí člověku do tváře. To samé platí pro kníry a vousy. K tomu se může připojit oční kontakt, který psi nesnáší.

Psi se řídí vzpomínkami, které berou jako koncepty. Pokud je například kdysi bila žena s červenými šaty, mohou být nervózní ve společnosti muže v červeném tričku. Vidí totiž stejný vzor, který vyvolává nepříjemnou vzpomínku. Na základě té si pak zvíře vytvoří nedůvěru vůči určité kombinaci – pohlaví, barev či pachů. Příčinu takového chování je velmi obtížné odhalit, protože tímto souborem může být prakticky cokoli.

Ochrana a povaha

Psi jsou v principu velmi teritoriální zvířata, takže chrání svoje území i pány. Z toho důvodu mohou postupovat agresivně proti komukoli, kdo naruší jejich prostor, i když v něm byl předtím už desetkrát. Je to klasický vzor například u návštěv v bytě. Chování návštěvníka přitom nemusí být nijak útočné, stačí jen prudký pohyb nebo hlasitý projev. Ačkoli toto chování zvířete je občas zdrojem komplikací, někdy může také předejít mnohem horším událostem.

Zvířata jsou totiž obecně velmi dobrými soudci charakteru. Z toho plyne, že pokud na někoho vrčí kontinuálně, dost možná vidí jeho skutečnou povahu, kterou se dotyčný snaží zakrývat. Psi také velmi dobře rozumí společenské interakci a pamatují si, kdo se k jejich pánovi choval špatně. Nepředvídatelnému chování se dá do nějaké míry předejít pečlivou socializací zvířete už od útlého věku, takže ho v dospělosti už nic nepřekvapí. Je i váš psí miláček takovým sociálním kompasem?

Zdroj: BrightSide

Článek Pes jako detektor lži. Pokud se vašemu mazlíčkovi něco, nebo někdo nelíbí, měli byste být na pozoru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejlepší přítel člověka prakticky od narození

Tohle všechno jsou silné znaky toho, že psi s námi dovedou komunikovat skrze řeč našeho těla. A genetika v tomto ohledu hraje významnou roli, protože jsme psy domestikovali jako naše společníky po tisíce let. Podle studie vědců z Cambridge dokonce 40 % schopností této interakce s člověkem pochází čistě z genetické výbavy psa. Jsou to vysoká čísla a ukazují, že psi jsou na komunikaci s námi skutečně biologicky připraveni.

Vztah lidí a psů jde v historii zpátky po celá milénia. Klíčová domestikace psího druhu se odehrávala v období 14 000 – 30 000 let zpátky a během ní se psi vyvinuli ve vztahu s člověkem. V poslední době byli psi specificky vybírání, šlechtěni a cvičeni pro zcela konkrétní účely. Nutno podotknout, že nezřídka ke škodě psů a pro pouhý lidský rozmar. Nic to nemění na skutečnosti, že jsou biologicky vybaveni pro rozumění naší řeči těla.

Schopnosti od dětství

Výsledky studie ukazují, že štěňata jsou prakticky okamžitě schopná sociální komunikace, reakce na oční kontakt a gesta jako je ukazování. Funguje to ovšem jen v případě, že člověk zahájí komunikaci se štěnětem slovně a mluví vysokým dětským hláskem. Bez tohoto hlasu štěňata nehledají u osoby navigování v úkolu. Ukazuje se, že na začátku musí přijít pochvala pro štěňata, pokud člověk chce jejich reakci na instrukce.

Téměř od narození tak psí mláďata ukazují sociální dovednosti, které mají velmi silný genetický základ. To ukazuje na sílu dlouhých tisíců let domestikace zvířecího druhu. Tento přístup od lidí tak nejspíš vydělili psi z vlčí populace, do které původně patřili, než si je člověk dokázal ochočit. Byl to vlastně jednoduchý směnný obchod, tedy poskytnutí trvalého pohodlí za oddanost a poslušnost psího druhu.

Zdroj: IFL Science

Článek Štěňata jsou již od narození připravena na kontakt s člověkem. Jak s nimi správně komunikovat, aby nám rozuměla? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.