Nepostradatelný prvek pro orientaci

Řeč je přirozeně o lidech nevidomých nebo zrakově postižených. Cvočky a linie jim dovolují sledovat zvolenou trasu a také je varují před případným nebezpečím. Velmi často je tudíž najdete na zastávkách hromadné dopravy, parkovištích nebo u obchodních center. Někdy je spatříte i na normálních přechodech pro chodce, hlavně v případě silných dopravních uzlů. Pro postižené a nevidomé je tato značka obrovským rozdílem při jejich pohybu městem.

Tito lidé se obvykle orientují hlavně podle sluchu, dopravní tepny jsou ale příliš hlučné. Navíc se od nich očekává, že se budou pohybovat svižně a plynule. Právě v takových situacích pociťují slabozrací a nevidomí velký stres, barevné dlaždice jsou tak pro ně mnohdy klíčovou pomocí. Vědí jasně, kam jít a na jakém místě se pak zastavit. Ještě tedy zbývá odlišit význam jednotlivých barev a také se zaměřit na vzory, které z nich vyvstávají.

Role barev i linií

Ačkoli někteří lidé vnímají i rozdíly barevného provedení, zrovna barva neznamená nic konkrétního. Jde pouze o to, aby se tato speciální dlažba jasně oddělila od zbytku povrchu a byla snadno zachytitelná. V mnoha případech jsou tyto desky žluté. Je to jedna ze základních barev, jde dobře vidět prakticky za všech podmínek i ročních období. Je tak vždycky dostatečně výrazná a také vyvolává pozitivní asociace, na rozdíl třeba od červené.

Zelená je tradičně spojena se svolením, volnou cestou a dalšími významy pro volný pohyb. Proto se v tomto případě spíše nepoužívá. To samé platí pro červenou. Co se týče samotných vzorů, podélné linie ukazují cestu nevidomým. Zrakově postižený ji tak může sledovat pomocí své hole. Přítomnost teček mu zase sděluje, že má zpozornit a pohybovat se opatrně. Pravděpodobně vstoupil na ulici a je třeba dávat bedlivý pozor na vše okolo.

Typy pro komplikované situace

Právě z toho důvodu jsou tečkované pásy i součástí nástupišť u vlaku, autobusů nebo v metru. Ostatně tam slyšíte pravidelná hlášení, že se cestující nemají k této hranici přibližovat. I člověk bez jakéhokoli handicapu pak podle podrážek zjistí, že není na normální ploše. Vzoru s pruhy se v dopravní terminologii říká „vodicí linie“, dlažbě u přechodů zase „signální pás“. Má tvar písmene T, jehož vršek končí rovnoběžně se začátkem přechodu pro chodce.

Vodicí pás přechodu vede napříč vozovkou a musí navazovat na signální pás na chodníku. Oba prvky od sebe ještě může dělit „varovný pás“, který ukazuje oddělení chodníku a vozovky. Jde například o různé atypické obrubníky, oblé konce a další případy. Vodicí pás se objevuje i na složitých přechodech, například šikmých plochách. Dále u přechodů delších než 8 metrů a taky tam, kde je vstup ve formě oblouku.

Článek K čemu jsou na chodníku dlaždice s cvočky nebo linkami: Především pro slepce je to nepostradatelná pomůcka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Role pohledu a kmitání očima

Když pes požaduje od svého pána krmení, častým doprovodným jevem je kmitání očima mezi majitelem a jídelní miskou. Jako kdyby zrakem sděloval Naplnit, prosím. Francouzská badatelka Florence Gaunet chtěla vědět, zda psi slepých lidí používají totožnou formu. Pokud by to tak bylo, pak tito psi nejspíš netuší, že jejich majitel je není schopen touto cestou vnímat. Gaunet zjistila, že pohyby se mohou lehce lišit, ale zůstávají rámcově stejné.

To naznačuje, že tito psi nechápou slepotu svého pána. Poznamenala ale, že tito psi si mnohem častěji hlasitě olizují vlastní tlamu. Nejspíš totiž zjistili, že majitel reaguje lépe na zvuk. Sedm z deseti vodicích psů si velmi hlasitě olizovalo tlamu, což ze psů běžných majitelů dělali jen dva z devíti. Bez ohledu na výsledek studie je však jasné, že psi své majitele absolutně zbožňují a ani realizace jejich slepoty na tom nic nemění.

Ztráta zraku není ztrátou vztahu

Nevidomost majitele nijak nezmenšuje vřelý vztah člověka se zvířetem. Pravděpodobně dojde naopak ke zformování ještě silnějšího pouta než u běžných majitelů. Nevidomí lidé na své psy spoléhají ve skutečně kritických momentech a zvíře tak není jen – jak to někdy bývá – doplňkem domácnosti. Je skutečným partnerem, přítelem a oporou. Zatímco někteří lidé tráví se psem postupně čas jen z nutnosti, pro nevidomého je chlupáč celodenním partnerem.

Koncept zraku je velmi komplexní záležitost a psi zřejmě nerozumí tomu, co to vlastně znamená o smysl zraku přijít. Samozřejmě jsou ovšem schopni naučit se, jakou pomoc slepý člověk potřebuje, a podle toho přizpůsobit své chování. I tak budou ale nejspíš vyhledávat ve tvářích svých pánů známky souhlasu a ocenění za dobře vykonanou práci. Pohlazením a podrbáním dá ovšem člověk spokojenost najevo stejně účinně.

Kdy a v jaké situaci jste naposledy narazili na vodicího psa?

Zdroj: Science

Článek Asistenční pes je dnes už běžný pomocník nevidomých. Jsou si ale tato zvířata vědoma, že jejich páníček nemá zrak? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kočka s páskou přes oči

Pokud dospělé kočce zavážete oči (hodně štěstí) a vyhodíte ji do vzduchu, pořád se u ní projeví dovednost dopadu na všechny čtyři. Pravda, přistane trochu nejistě, protože neví, jak daleko od země vlastně je. Víme tedy, že se jedná o součinnost obou systémů a každý hraje nějakou roli. Badatelům ale toto poznání nestačilo. Chtěli proto zjistit, jak celý proces funguje a jaká je úloha obou zapojených aparátů.

Aby zjistili, jak významnou roli v tomto perfektním mechanismu hraje zrak, studovali kočky, které jsou slepé už od narození. Měli proto šest koťat, která přišla oči, a dále skupinu kontrolní s nepoškozeným zrakem. Po dobu 50 dní pak prováděli pokusy, kdy kočky během každého dne 4krát pustili na zem páteří napřed. Krom toho vyhazovali zvířata do vzduchu a sledovali, zda má delší dopad vliv na jejich schopnost se během pádu narovnat.

Postupné vytvoření dovednosti

Během prvních 25 dnů experimentu se kočky nedovedly adaptovat bez ohledu na přítomnost nebo absenci zraku. Jednoduše neměly tuto dovednost ještě naučenou a vyzkoušenou. Po tomto čase se začaly ovšem ty, které viděly, odlišovat od svých slepých parťaček. Nevidomé kočky zatím stále padaly na záda a nejspíše v duchu proklínaly svou smůlu, že neskončily v kontrolní skupině experimentu.

Dalším postupem času se ovšem v dovednosti zlepšily i slepé kočky. Badatelé si všimli, že se i ty bez zraku dokázaly narovnat během pádu, ale při kontaktu s povrchem měly i nadále výrazné problémy. To naznačuje, že smysl pro rovnováhu v uchu má na starosti narovnání se během cesty vzduchem, ale zrak hraje klíčovou úlohu při dopadu na zem. Otázkou je, jak a zda bude taková informace kdy aplikována.

Jaký je váš vztah ke kočkám a koťatům?

Zdroj: IFLScience

Článek Badatelé podrobili kočky testu dopadu na všechny čtyři s páskou přes oči. Mají zajímavé výsledky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Problémy se zrakem u starších lidí

Jedná se o onemocnění oční sítnice, které může mít za následek rozmazané nebo žádné vidění ve středu zorného pole. Obvykle se vyskytuje u starších lidí a je pravděpodobně ovlivněno genetickými faktory, cvičením a stravou. Makulární degenerace zasahuje takzvanou žlutou skvrnu, což je centrální část oční sítnice. Zpravidla se nejdříve zjistí jen v jednom oku, během několika let pak obvykle postihne i oko druhé.

Existují dvě formy tohoto onemocnění, které se liší příčinou vzniku, četností výskytu i vážností následků. U suché formy je oko postiženo zánikem fotoreceptorů sítnice a zrak se horší relativně pomalu. Suchá forma se týká 90 % nemocných s makulární degenerací. Závažné následky se ale projeví jen u 12–21 % z nich. U vlhké formy prorůstají nově tvořené cévy pod sítnici, což způsobuje krvácení do sítnice a později její odloučení. Vlhká forma vzniká v řádu týdnů či měsíců a je nejčastější příčinou praktické slepoty.

Překvapivý objev

Přístroj, díky kterému je nově možné predikovat riziko vzniku tohoto velmi těžkého onemocnění oka, byl inspirován znalostí faktu, že chobotnice a jiní mořští živočichové dokáží vnímat polarizované světlo a vzory v něm. Avšak i zasvěcené vědce překvapilo zjištění, že chobotnice dokáží vnímat tyto vzory, i když je světlo polarizováno jen ze dvou procent.

Když pak bylo výzkumem lidského zraku zjištěno, že také lidé dokáží vnímat stejné vzory i v případě, že je světlo polarizováno pouze z 24 %, nestálo novému objevu nic v cestě. Kvalita tohoto vnímání je totiž přímo úměrná množství makulárního pigmentu v centru sítnice. Díky novému přístroji by měli být lékaři schopni poměrně snadno změřit právě množství pigmentu, díky čemuž budou moci odhadnout pravděpodobnost rozvoje věkem podmíněné makulární degenerace.

Zdroj: Science Daily

Článek Vědci vyvinuli přístroj, který dokáže předvídat ztrátu zraku. Inspirovali se studiem barvoslepých chobotnic se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.