Dva ostrovy, dvacet tisíc ptáků a rychle klesající křivka

Podle World Parrot Trust zbývá ve volné přírodě odhadem 20 000 až 62 000 dospělých kakadu moluckých. Rozpětí je široké, trend jednoznačný: populace rapidně klesá. BirdLife International doporučil už v únoru 2024 posun druhu do kategorie Endangered, tedy ohrožený, a odborná literatura z roku 2026 s tímto statusem pracuje jako s platným.

Jádro přežívajícího areálu tvoří Seram, největší z Moluckých ostrovů. Studie publikovaná v roce 2026 v časopise Tropical Conservation Science naměřila v národním parku Manusela hustotu pouhých 10,79 jedince na kilometr čtvereční. Na Ambonu, odděleném úzkým průlivem, popisovali výzkumníci kakadu moluckého jako vzácnost už na počátku devadesátých let. Dnes tam přetrvává jen malá reziduální skupina.

Co za úbytkem stojí? Dvě síly, které se navzájem posilují. Odchyt pro mezinárodní obchod s exotickými ptáky decimoval populace po celá desetiletí. Současně mizí nížinný tropický les, ať už kvůli těžbě dřeva, nebo přeměně na plantáže. Tam, kde se obě hrozby překryly nejintenzivněji, druh zmizel docela.

Půlmetrový obr s lososovou korunou: proč kakadu molucký fascinuje chovatele i biology

Délka těla 50 až 52 centimetrů, rozpětí křídel přesahující metr a hmotnost kolem 850 gramů řadí kakadu moluckého mezi největší zástupce čeledi. Nápadná chocholka v odstínech lososové a broskvové se vztyčuje při vzrušení, námluvách i obraně teritoria. Právě tato koruna z prodloužených per odlišuje moluckého od ostatních „bílých kakadu“ na první pohled.

Mimořádná je i délka života. V lidské péči se dožívá šedesáti až sedmdesáti let, což z něj činí společníka na celý lidský věk. Silný hlasový projev, pronikavé skřeky slyšitelné na stovky metrů, slouží ve volné přírodě ke komunikaci v hustém korunovém patře pralesa. V zoo ovšem dokáže překvapit i otrlého návštěvníka.

Táborský ptačí dům a evropská záchranná síť pro ohrožené papoušky

ZOO Tábor potvrzuje chov kakadu moluckého od roku 2017, kdy samec dorazil právě prostřednictvím koordinace EEP. Výroční zpráva za rok 2024 dokládá, že nově vybudovaný ptačí dům umožnil celoroční pobyt vzácných papoušků přímo v areálu zahrady; dříve museli přes zimu putovat do zázemí mimo expozici.

Táborská zoo se dlouhodobě profiluje jako centrum pro ohrožené druhy papoušků a zabavené šelmy. Koordinace s dalšími evropskými zahradami přes EEP zajišťuje genetickou pestrost chované populace, což je klíčový předpoklad pro případné budoucí reintrodukce. Podle databáze Zootierliste eviduje kakadu moluckého nejméně deset českých zoologických zahrad, od Prahy přes Dvůr Králové až po Ostravu nebo třeba Zlín, ke aktuálně žije jeden pták.

Devět ptáků zpět na Molukách: důkaz, že záchranné programy fungují

V červnu 2024 převezl tým World Parrot Trust devět rehabilitovaných kakadu moluckých zpět na souostroví Maluku. Šlo o jedince zabavené z nelegálního obchodu, kteří prošli měsíci péče v rehabilitačním centru provozovaném Indonesian Parrot Project a jeho partnerskou organizací KKI. Návrat proběhl na Ambon, tedy přesně tam, kde zbytková populace potřebuje každého jednotlivce.

Tento konkrétní případ ukazuje, že chov ex situ v evropských zoo a ochrana in situ v Indonésii tvoří dvě strany jedné mince. Geneticky řízená záloha v zahradách po celém světě dává druhu pojistku pro případ kolapsu divoké populace. Monitoring, práce s místními komunitami a potlačování pytláctví na Seramu a Ambonu zase chrání poslední volně žijící ptáky. Jedno bez druhého nestačí.

Článek Kakadu molucký přežívá už jen na dvou indonéských ostrovech. Jednoho můžete vidět i ve Zlíně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč musel Vendelín o vejce přijít

Jednatřicetiletý samec Vendelín patří k pražské historii druhu doslova od kolébky. Vylíhl se v roce 1995 jako potomek páru, který o rok dříve zvládl vůbec první evropský odchov zoborožce kaferského. Jenže v posledních sezonách opakovaně ničil snesená vejce, z dosud nezveřejněných příčin. Každá zničená snůška přitom znamená ztrátu celého roku, protože samice klade obvykle jen jednou za sezonu. U druhu, kde SANBI uvádí průměr jednoho úspěšně vyvedeného mláděte za šest let, si takový luxus nemůže dovolit žádná zahrada.

Odborná literatura popisuje u zoborožců kaferských v zajetí zvýšenou agresi, častěji právě ze strany samců a v rozmnožovacím období. Zda přesně tohle stojí za Vendelínovým chováním, zoo veřejně nepotvrdila. Chovatelský tým se každopádně rozhodl jednat.

Podkladek, líheň a dvojitá mřížka: anatomie chovatelského triku

Celý postup měl tři fáze, z nichž každá nesla vlastní riziko.

• Záměna vejce. Krátce před očekávaným líhnutím chovatelky odebraly pravé vejce a nahradily ho podkladkem, tedy falešnou snůškou, jejímž úkolem bylo udržet samici na hnízdě a zachovat normální průběh sezení. Skutečné vejce zamířilo do inkubátoru.
• Stabilizace mláděte. Po vylíhnutí v dubnu následoval zhruba měsíc péče lidských rukou. Klíčové bylo mládě rozkrmit, ale zároveň nepřipustit silné vtištění na člověka, které by snížilo jeho budoucí chovatelskou hodnotu v rámci evropského programu.
• Návrat k rodičům. Kolem 65. dne věku umístil tým mládě do speciální boudičky jištěné dvěma mřížkami. Nejprve ho krmily chovatelky, rodiče mohli potomka vidět a slyšet. Pak padla první bariéra a krmení převzali Vendelín se samicí. O týden později zmizela i druhá mřížka. Rodičovská vazba se podle Zoo Praha plně obnovila.

Sama zahrada označuje podsazování takto velkého mláděte pod rodiče za unikátní metodu, kterou už aplikovala i u několika dalších ptačích druhů. Nejde tedy o jednorázový experiment, ale o ověřené know-how.

Sedm mláďat v celé Evropě: proč každý zoborožec kaferský počítá

Zoborožec kaferský figuruje na Červeném seznamu IUCN jako zranitelný druh. V jižní Africe mu hrozí sekundární otravy olovem, elektrokuce na vedeních vysokého napětí i úbytek starých dutinových stromů vhodných k hnízdění. Reprodukce je extrémně pomalá; kooperativní skupiny v přírodě vychovávají průměrně jedno mládě za šest let.

V Evropě spadá druh pod koordinovaný záchranný program EAZA, který řídí řecká Attica Zoological Park. Letos v evropských zahradách vyrůstá včetně pražského přírůstku pouhých sedm mláďat. Praha přitom drží celkový součet šestnácti odchovaných jedinců a historické prvenství z roku 1994, kdy se zoborožec kaferský v evropské zoo rozmnožil vůbec poprvé, tehdy ještě přirozeně, v zimovišti s budkou a krátkou vstupní chodbou.

Letošní případ je oproti tomu výrazně intervenční. A právě v tom spočívá jeho hodnota: ukázal, že i u páru s problematickým samcem dokáže precizně dávkovaný zásah přinést výsledek, který přirozená cesta opakovaně nedokázala zajistit.

Kde a kdy mládě v Zoo Praha spatřit na vlastní oči

Od konce července 2026 se trojice (Vendelín, samice a mládě) pohybuje ve venkovním výběhu mezi expozicí vyder severoamerických a Pavilonem hrochů. Výběh sdílejí s voduškami abok, o které se starají chovatelky kopytníků; i ony se na celém procesu podílely. Zoo Praha uvádí, že mládě je „výjimečně k vidění před zraky návštěvníků“, a tato informace zůstávala na webu zahrady aktuální ještě ve druhé polovině srpna. Otevírací doba v závěru léta činí denně od 9 do 19 hodin, byť stoprocentní viditelnost zvířete ve venkovním výběhu pochopitelně garantovat nelze.

Článek 31letý zoborožec v Zoo Praha ničí vlastní vejce. Chovatelé ho přelstili podkladkem a obnovili rodičovskou vazbu přes mřížku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Otevřené dveře, které změnily všechno

Brandt, profesionální zvířecí fotografka a sokolnice žijící v Německu, si ten moment zpočátku vysvětlovala jako kuriozitu. Ingo se ale začal vracet. Chtěl být u Poldiho krmení, chodil s ním ven, nabízel mu svou přítomnost. A Poldi ji přijal. Usadil se Ingovi na hlavu, mezi vztyčené uši, a z toho místa pozoroval svět. Podle Brandt to bylo „nejbezpečnější místo“, jaké malý sýček znal, zvlášť když se v okolí objevil jiný pes.

Víc než jeden povedený záběr

Poldi spal u Inga v košíku, při nejistotě vyhledával jeho blízkost, nechával se vozit na hřbetě i na hlavě. Ingo se choval jako tichý strážce, trpělivý, nehybný, pozorný. Express zachytil moment u jezera, kdy Poldi při ohrožení přiletěl Ingovi rovnou na temeno a odmítl slétnout.

Brandt tyto situace fotografovala během společných výprav do lesa, k vodě, do sněhu. Nešlo o náhodné momentky cizích zvířat, šlo o vedené focení bytostí, které spolu reálně trávily dny. Výsledkem jsou série, v nichž kontrast dvaceticentimetrového sýčka a třicetikilového malinoise působí současně komicky i dojemně. Ale výraz snímků je spíš něžný než efektový.

Fotografka, sokolnice, chovatelka

Tanja Brandt se profesionální zvířecí fotografii věnuje zhruba od roku 2013. Na svém oficiálním webu se představuje jako oceněná autorka, sokolnice a chovatelka. Specializuje se na příběhové zvířecí portréty a koláže, její práce nejsou dokumentární v klasickém smyslu, ale ani inscenované bez reálného základu.

Ingo nebyl Poldiho jediným společníkem v Brandtině zvířecí rodině. Na stránkách projektu Ingo und Else existuje celá sekce věnovaná Ingovým přátelům, kde malinois figuruje po boku dalších sov a dravců. Stern v roce 2019 uváděl, že Ingo si rozuměl se všemi tehdejšími sovami v domácnosti. Později Brandt představila i dalšího psa, Dia, který navázal podobný vztah s jinými ptáky. Dvojice Ingo a Poldi ale zůstala tou, která „šla do světa“, přes německá média, mezinárodní portály i knihy.

Důležitý je i širší kontext Brandtiny práce se sýčky obecnými. Na svém blogu uvádí, že sýčky chová řadu let a část z nich vypouští zpět do přírody. Nejde tedy o sběratelku exotických mazlíčků, ale o člověka s chovatelským a záchranným zázemím.

Konec, který patří k příběhu

Veřejně doložené soužití Inga a Poldiho spadá hlavně do let 2015 až 2019. Nejstarší mediální výstupy (RTL, BILD, ZDF) pocházejí z jara a léta 2015. V říjnu téhož roku Brandt v rozhovoru uváděla, že Poldimu je rok a půl a že ho získala v pěti měsících věku. Ještě v květnu 2019 o dvojici vyšel velký profil ve Sternu.

V březnu 2020 ale Brandt na stránkách Petapixelu prozradila, že Poldi uhynul přibližně půl roku předtím, tedy zhruba v září 2019, po nehodě. Ingo později přijal novou sovu jménem Ronja.

Fotografie z těch let ale zůstávají. Brandt je prodává jako kalendáře, plakáty, plátna a knihy ve svém e-shopu, její portfolio je volně přístupné online. Síla série nespočívá v popření instinktů ani v trikové fotografii. Spočívá v tom, že někdo měl trpělivost, zázemí a oko na to, aby zachytil důvěru mezi dvěma bytostmi, které k sobě podle žádné učebnice nepatří, a přesto si k sobě našly cestu.

Článek Sova Poldi usíná na hlavě ovčáka Inga. Fotografka v Německu dokumentuje přátelství, které trvá od vylíhnutí sovího mláděte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dva gramy, které potřebují tisíc květů

Číslo „1 500 květů denně“ koluje po internetu jako virální fakt. Vzdělávací materiál organizace BirdsCaribbean ho skutečně uvádí a dodává, že kolibřík včelí dokáže za den přijmout potravu odpovídající až polovině vlastní tělesné hmotnosti. Není to ale magická kvóta, po jejímž nesplnění pták padne. Je to orientační maximum, které ilustruje něco podstatnějšího: extrémní metabolismus.

Kolibříci obecně patří k energeticky nejnáročnějším obratlovcům na planetě. Podle Smithsonian National Zoo vytvářejí tah na dolním i horním záběru křídla, dokážou stabilně viset ve vzduchu a jejich srdce tepe stovky úderů za minutu. U druhu, který váží méně než dvougramová mince, to znamená jedinou věc: nektar musí proudit téměř nepřetržitě.

Když přes den nezíská dost cukrů, nastupuje záchranný režim: noční torpor. Tělesná teplota klesne, metabolismus se dramaticky zpomalí a pták upadne do stavu připomínajícího hluboký spánek. Bez této schopnosti by kolibřík včelí noc jednoduše nepřečkal. Torpor ale není pohodlná strategie, je to nouzové řešení, které funguje jen tehdy, když má pták přes den našetřeno alespoň minimum.

Křídla v extrémních otáčkách

Populární texty často tvrdí, že kolibřík včelí mávne křídly dvěstěkrát za sekundu. Realita je složitější. Při běžném letu se frekvence pohybuje v řádu desítek máchnutí za sekundu, zhruba do osmdesáti. Při námluvním předvádění, kdy sameček krouží kolem samice v prudkých obloucích, frekvence prudce roste. Komparativní studie publikovaná v časopise Behavioral Ecology v roce 2022 potvrzuje, že vývojová linie „včelích“ kolibříků patří k absolutním extrémům, nejvyšší přímo zachycená špička ve vzorku ale dosáhla 132 máchnutí za sekundu u jiného miniaturního druhu. Dvě stě je tedy spíš horní odhad než pevně změřený rekord. I tak jde o výkon, který nemá mezi ptáky obdobu.

Tato letová anatomie má svou cenu. Specializovaná křídla a klouby umožňují manévry, jaké žádný jiný pták nezvládne: náhlé zastavení, let pozpátku, přesné zavěšení před květem. Právě obratnost je zřejmě hlavní obranná strategie proti predátorům. Konkrétní nepřátele odborná literatura pro kolibříka včelího podrobně nerozpracovává, ale terénní pozorovatelé se shodují: sází na rychlost, kryt v křovinách a schopnost zmizet dřív, než ho cokoli stihne chytit.

Nektarový trh, kde se dělí o každý květ

Na poloostrově Zapata v provincii Matanzas, jedné z klíčových lokalit druhu, vědci zmapovali deset druhů rostlin, které kolibřík včelí pravidelně navštěvuje. Devět z nich využívá i kubánský smaragdový kolibřík, druh, který je na ostrově běžný, rozšířený a ekologicky mnohem pružnější. Ke stejným květům navíc létají včely a motýli. Autoři studie výslovně doporučují další výzkum možného negativního dopadu nepůvodní včely medonosné na potravní zdroje kolibříka včelího.

Tady se ukazuje, jak drahá je miniaturizace. Kolibřík včelí není jen malý, je závislý na úzkém ekologickém okně. Potřebuje konkrétní typy květů, dostatek jich v dosahu a relativně nízkou konkurenci. Kubánský smaragdový kolibřík přežije v lese, v křovinách, na zahradě, ve městě. Kolibřík včelí takovou flexibilitu nemá.

Ostrov, který se zmenšuje

Mezinárodní svaz ochrany přírody vede kolibříka včelího ve statusu „téměř ohrožený“. Areál se zmenšil, populace klesá a je čím dál víc roztříštěná. Odborná práce z roku 2021 potvrzuje ústup v důsledku ztráty habitatů. Na poloostrově Zapata, který by měl být baštou ochrany, leží uvnitř národního parku jen zhruba 55 procent území. Východní část poloostrova nemá téměř žádnou ochranu, a právě tam probíhá těžba dřeva a výroba dřevěného uhlí.

Dnes je výskyt kolibříka včelího mozaikovitý:

• Západ Kuby: Península de Guanahacabibes (María la Gorda, La Berraco)
• Střední Kuba: oblast Zapata, Pálpite u Playa Larga (Casa del Zunzun), Bermejas Wildlife Refuge
• Východní Kuba: až po Guantánamo, Recreo Trail v Alejandro de Humboldt National Park

Kdo chce kolibříka včelího vidět, má reálnou šanci, ale potřebuje konkrétní lokalitu, místního průvodce a trochu štěstí. Náhodné „uvidím ho někde na Kubě“ je slabá strategie. V evropských zoo ho nenajdete téměř nikde; evidence chovů uvádí aktuálně jen berlínskou a frankfurtskou zoologickou zahradu.

Proč zrovna Kuba a proč zrovna takhle malý

Kolibřík včelí patří do vývojové linie Mellisugini, která je evolučně poměrně mladá a rychle se diverzifikovala. Fylogenetické studie rekonstruují jeho předka jako usedlého ptáka, který nemigroval. Izolace na ostrově plus specializace na úzký květní prostor mohly miniaturizaci nahrát: menší tělo potřebuje méně energie na údržbu, ale zároveň ho nutí krmit se častěji a přesněji. Jednoduchá odpověď typu „zmenšil se, protože…“ ale v odborné literatuře zatím chybí. Evoluce na ostrovech má vlastní pravidla a kolibřík včelí je jejich extrémním příkladem.

Článek Nejmenší pták světa je velký jako včela. Křídly mávne 200krát za sekundu, aby vůbec udržel váhu lehčí než mince se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zvuk, který nedá spát

Kdo noční pískání kalousích mláďat nikdy neslyšel, snadno si ho splete s něčím znepokojivým. Nejde o klasické houkání, jaké si většina lidí spojí se sovou. Mláďata vydávají tenký, vytrvalý, naříkavý tón, ornitologové ho přirovnávají k vrzání rezavé branky. Opakuje se v pravidelných intervalech, od soumraku až do ranních hodin, a nese se překvapivě daleko. Dospělý samec kalouse přitom houkne tlumeně a krátce, puštík obecný zase zní hluboko a dutě. Pískání mláďat je proti tomu ostré, úpěnlivé. A hlavně nepřestává.

Právě ta vytrvalost lidi děsí. Zvuk se ozývá každou noc, vždy ze stejného místa, a v tichu městské periferie působí intenzivněji, než by člověk čekal od ptáka o velikosti holuba.

Proč sova hnízdí u tramvajové smyčky

Kalous ušatý patří mezi nejadaptabilnější české sovy. Nestaví si vlastní hnízdo, zabírá staré konstrukce strak, vran, havranů nebo veverek. Vyhovují mu parky, lesoparky, hřbitovy, zahrady i vzrostlé stromy uprostřed sídlišť. Ostrůvek jehličnanů u konečné Slovany je pro něj ideální adresa: klidná zeleň obklopená zástavbou, kde se hemží hraboši a další drobní hlodavci.

Plzeň přitom není žádná výjimka. Makoň potvrzuje, že město má řadu stabilních lokalit výskytu, mezi nimi Špitálský les, park Homolka, Mikulka, Borský park, Košutecké jezírko nebo vnitrobloky ulic Francouzská, Spojovací, Čermákova a Lábkova. Obdobné noční koncerty hlásí i Praha, kde kalousi obsazují sídlištní zeleň, Mladá Boleslav, kde pár zahnízdil přímo u panelového domu, nebo Přerov, kde ornitologové uklidňovali obyvatele sídliště naprosto stejnými slovy.

Kdy bude zase ticho

Snůška kalouse ušatého připadá nejčastěji na druhou polovinu března až začátek dubna. Mláďata opouštějí hnízdo po třech až čtyřech týdnech, ale ještě dalších zhruba dva až tři týdny hlasitě žadoní, zatímco je rodiče dokrmují a učí lovit. Celková závislost na rodičích může trvat až do desátého či jedenáctého týdne věku.

Pro obyvatele Slovanů to v polovině května znamená jedinou věc: nejhlučnější fáze by měla odeznít spíš do konce května, nejpozději začátkem června. Podle Makoně se navíc podobné pískání v Plzni opakuje pravidelně dvakrát do roka, biologicky to odpovídá případnému druhému hnízdění, které je u tohoto druhu doložené, i když méně časté.

Co dělat, když to uslyšíte

Nejdůležitější rada zní: nezasahovat. Mládě, které sedí na větvi a píská, není v ohrožení, čeká na rodiče. Sbírat ho a odnášet je zbytečné a pro ptáka škodlivé. Národní síť záchranných stanic doporučuje volat odborníky teprve tehdy, když je mládě viditelně zraněné nebo v bezprostředním nebezpečí, třeba na frekventované silnici nebo v dosahu kočky. V Plzni je kontakt na záchrannou stanici 777 145 960, centrální dispečink funguje na čísle 774 155 155.

A ještě jedna věc, kterou stojí za to si odnést: kalous ušatý je zákonem chráněný a ve městě funguje jako tichý regulátor hrabošů. Pár týdnů nočního pískání je daň za celoroční službu, které si většina sousedů ani nevšimne.

Nejděsivější na celém plzeňském „naříkání“ nakonec není zvuk sám. Je to zjištění, jak málo o svých nočních sousedech víme.

Článek Děsivé naříkání u zastávky MHD: Lidé na plzeňských Slovanech se bojí chodit spát! se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři mláďata v letošní sezóně

Letos oba páry orlosupů v Ostravě snesly po dvou vejcích. Nakonec ale každá dvojice odchovává jen jedno mládě – stejně jako v přírodě. Jedno z vajec totiž rodiče nešťastnou náhodou rozbili a druhé putovalo do líhně, kde se o něj postarali chovatelé. Jinak by to ani nešlo – pokud by se totiž vylíhla obě mláďata, to silnější by slabšího sourozence zabilo.

Ovšem zcela umělý odchov není žádoucí. Takže jakmile se malý orlosup vylíhl, zamířil do zoologické zahrady v Liberci. Tam ho přijali náhradní rodiče, kteří o své vlastní mládě přišli. Takové „adopce“ jsou mezi zoologickými zahradami poměrně běžné a pomáhají zajistit, aby mláďata vyrůstala co nejpřirozeněji. Pokud vše půjde dobře, mohou se všechna tři letošní mláďata jednou vrátit do volné přírody.

Orlosup byl kdysi považován za nebezpečného – ale pověst má pošramocenou neprávem

Orlosup bradatý patří mezi největší dravé ptáky Evropy. Rozpětí jeho křídel může přesáhnout i 2,8 metru. A přestože působí impozantně a člověku může nahnat strach, ve skutečnosti pro nás žádné nebezpečí nepředstavuje.

V minulosti bohužel pastevci věřili, že loví ovce nebo dokonce napadá malé děti, a nemilosrdně ho likvidovali. Ve skutečnosti jde o mrchožrouta, který se živí hlavně kostmi a zbytky uhynulých zvířat. Mimochodem – pro konzumaci mršin si osvojil unikátní techniku. Ty největší kosti vynese vysoko do vzduchu a pustí je na skály, kde se roztříští na menší kousky. Díky tomu se dostane k morku, který patří na mršinách k nejcennějším zdrojům živin.

Článek V Evropě už skoro vyhynuli. Ostravské zoo se však daří tento druh úspěšně množit už řadu let. Má unikátní techniku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Soví parlament, nejmenší a největší

Zajímavé ovšem je, že název tohoto uskupení nemají na svědomí vědci, ale spisovatel C. S. Lewis. Právě takto totiž popsal setkání sov v sérii Letopisy Narnie. Sovy loví i další příslušníky vlastního druhu. Například výr virginský je hlavním predátorem puštíka proužkovaného. Sovy jsou vlastně až děsivě dobří lovci. A jak na tom budete s lovem vy? Zachytíte všechny sovy na tomto obrázku mezi houfem školáků v uniformě?

Nejmenší sovička na světě je kulíšek trpasličí, dorůstá výšky jen 14,4 centimetrů a většinou váží jen asi 40 gramů. Největším druhem Severní Ameriky je pak puštík vousatý. Jeho výška bývá přes 72 centimetrů, rozpětí křídel až 1,5 metru a hmotnost i 1 900 gramů. Sýc rousný je většinou monogamní zvíře. Když je ale dost myší, a tedy hojná léta, má tento druh sklony k promiskuitě. Dostatek potravy znamená totiž méně práce s krmením mláďat.

Detekce, trávení a turbulence

Sovice krahujová dokáže očima zachytit hraboše až na vzdálenost 800 metrů. Sýc americký dovede zase cestovat přes velké vodní plochy na opravdu veliké vzdálenosti. Jeden se dokonce objevil neuvěřitelných 110 kilometrů od pobřeží, konkrétně poblíž Montauk ve státě New York. Sovy pálené polykají svou kořist vcelku, tedy i kůži, kosti a všechno ostatní. Za jeden rok pak tito lovci sní přes 1 000 myší. Sova slyší kořist dokonce pod zemí nebo sněhem.

Na rozdíl od mnoha dalších ptačích druhů nedělají sovy během letu prakticky žádný zvuk. Jejich peří je zcela unikátní a láme turbulence do menších vírů, což let perfektně tlumí. Smrt z rukou – respektive pařátů – sovy je opravdu hrozná. Sova nejdříve kořist zachytí a rozdrtí silnými drápy. Pak – podle velikosti konkrétního živočicha – ho buď sežere najednou, nebo roztrhne na kusy. Části, které její žaludek nestráví, později vyvrhne.

Odpovědi a život mladých

Jakkoli to může znít krutě, sovy krmí vždycky nejdřív ty největší a nejsilnější potomky. Pokud je tedy potravy nedostatek, mladší a slabší sourozenci budou hladovět. Když mládě opustí hnízdo, většinou žije někde poblíž a rodiče mu stále nosí potravu. Pokud tímto způsobem přežije na vlastní pěst první zimu, jsou i jeho další šance velmi dobré. A jestli stále pátráte po sově na obrázku, tady je obrázek s řešením celé vizuální hádanky.

Kromě charakteristického houkání dělají sovy nejrůznější další zvuky. Naříkají, vřeští i pískají. Sova pálená například při pocitu ohrožení syčí, což je zvuk doslova jako z noční můry. Již zmíněný kulíšek trpasličí, tedy nejmenší sova vůbec, žije uvnitř kaktusů na jihozápadě Spojených států a na severu Mexika. Buď se nastěhuje do děr po jiných zvířatech, nebo vezme za vděk i stromy nebo telefonním stožárem. Není moc vybíravý.

Článek Pro toho, kdo má dobře vyvinutý cit pro detail, to bude hračka: Mezi studenty se ukrývají 3 sovy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ptáci emu ničili farmářům úrodu

Vše začalo po první světové válce, kdy vláda mnoha bývalým vojákům rozdala půdu a slíbila od nich vykupovat úrodu. Vše několik let fungovalo, ale když v roce 1929 vypukla velká hospodářská krize a ceny pšenice a dalších produktů klesaly, farmáři si začali stěžovat. Zároveň se množily jejich stížnosti na migrující ptáky emu pustošící jejich úrodu a dále jim snižující jejich malé zisky. Alespoň v této oblasti se proto vláda rozhodla zasáhnout.

Farmáři chtěli armádní kulomety, ale ty nedostali, protože je ani bývalým vojákům pochopitelně nikdo rozdávat nechtěl. Naopak armáda vyslala jednotku vedenou majorem Meredithem vyzbrojenou kulomety Lewis, aby s ptáky zatočila. Operace se nejprve kvůli dešťům opozdila. Vojáci se do první bitvy s emu dostali 2. listopadu 1932, kdy zaútočili na skupinu 50 opeřenců. Ale ti se rozutíkali na všechny strany a vojáci jich zabili jen několik.

Emu sice nelétají, ale dokáží běžet rychlostí kolem 50 kilometrů v hodině a rozhodně nejsou hloupí. Když o dva dny později vojáci narazili na asi tisícihlavé hejno, podařilo se jim jich zabít jen asi 12. Ptáci zase utekli, navíc hejno hlídal jakýsi strážce, který při přiblížení lidí spustil poplach. Major Meredith proto nařídil umístit kulomety na nákladní automobily. Ale ani to nepomohlo, auta se při rychlé jízdě členitým terénem natolik houpala, že střelci nebyli schopní zbraněmi účinně mířit.

Výsledky boje proti emu byly mizerné

Spotřeba střeliva byla enormní, ptáků mrtvých jen několik a všemu se květnatě věnovala i média. Ministerstvo obrany nakonec jednotku odvolalo. Po pár dnech sice byli vojáci zpět a pustili se do pronásledování ptáků, ale do poloviny prosince jich zabili maximálně tisíc a další zranili. Poté se definitivně stáhli, a i když farmáři v dalších letech žádali jejich nasazení, již proti emu nikdy nevyrazili.

Vláda nakonec zjistila, že mnohem lepší než posílat vojáky honit ptáky je vypsat za odstřelené kusy odměnu a vyplácet ji lovcům, protože dokáží zabít ptáků mnohem více. Ještě účinnějším opatřením se ukázala stavba různých plotů, přes něž se nakonec ptáci k úrodě nedostali. Navíc se množily stížnosti ochránců zvířat proti nesmyslnému zabíjení emu. Armádní operace proti nim tak zůstává jednou z kaněk na pověsti australských vojáků.

Článek Válka s emu aneb Jak skupina ptáků porazila australskou armádu: Nepomohly jí ani kulomety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kouzlo barevného pigmentu

Tato chemikálie má oranžový pigment karotenoid, který se nachází i v mrkvi, sladkých bramborách a špenátu. Jakmile jsou karotenoidy pozřeny, zažívací systém plameňáků rozloží betakaroten a červenooranžový pigment je absorbován tukem v játrech. Právě tyto tuky jsou následně uloženy v jejich peří a kůži, jak obojí roste. A protože jejich strava sestává prakticky výlučně ze zdrojů bohatých na betakaroten, postupně díky tomu tito ptáci zrůžoví.

Konkrétní zbarvení se velmi liší podle úrovně betakarotenu v řasách, což záleží také na jednotlivých částech světa. Například druhy v Karibiku jsou často červené nebo oranžové, zatímco ty v sušších oblastech mají světlejší růžovou. Bez dostatečné koncentrace betakarotenu ve stravě růžové peří časem odroste a další vrstva už není tak sytá. Přes obvyklost tohoto zbarvení je několik způsobů, jak o něj tito ptáci mohou přijít.

Jakými způsoby můžou vyblednout

Karotenoidy mohou samy vyblednout na slunci, s čímž přímo bojuje druh Phoenicopterus roseus. Ten se pigmentem zásobuje přímo jeho vylučováním z vlastních žláz, což mu dodává nádherný lesklý odstín. Plameňáci jsou také jedním z mála druhů ptáků, kteří krmí své mladé mateřským mlékem. Pozor, neplést s mlékem, které běžně produkují savci. Toto mléko je jasně růžová tekutina vznikající v hrdle dospělého jedince – ve voleti.

Když skončí sezóna krmení, rodiče často silně zbělají. Navzdory častým obrázkům modrých plameňáků online neexistují důkazy, které by z nich udělaly něco víc, než internetový podvrh. Nicméně existují vzácné případy spatření černých plameňáků, konkrétně na Kypru. Podle odhadů trpí tento druh pigmentovou poruchou zvanou „melanismus“, který způsobuje nadměrnou produkci pigmentu. Právě z toho důvodu je tento druh černý.

Jaké druhy plameňáků jste v životě spatřili?

Zdroj: ScienceNews

Článek Plameňáci svým vzhledem patří mezi nejzajímavější zvířata planety. Proč mají tak neobvyklou barvu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dlouho zapomenutý močál

Po zralé úvaze se tedy badatelé rozhodli tuto lokalitu v podobě malého týmu navštívit. Přidali se k nim lidé z Fondu pro zachování přírodního bohatství Mauriciu a zástupci Constance Group, firmy, které močál patří. S technikou i lopatami se vydali do různých míst v mokřadu, nejprve ale bez úspěchu. Pak narazili kousek od cesty na malý vyschlý močál, který byl kostí opravdu doslova plný. Několik jich dokonce patřilo vyhynulému ptáku dodo.

Dodo neboli dronte mauricijský byl velký opeřenec, který však ztratil schopnost létat. Stal se tak snadnou kořistí lidí. Tyto ptáky často lovili hladoví námořníci. Rovněž krysy, které se na lodích vyskytovaly, přispěly k jejich vyhlazení. Poslední jedinec tohoto druhu nejspíš zemřel někdy mezi lety 1662–1693. Tedy méně než století poté, co byl ostrov v roce 1598 poprvé kolonizován lidmi. Dodo se od té doby stal jakýmsi obecným symbolem vymírání.

Popisy v lodních denících a kresby

Dronte byl popsán v lodních záznamech, kde se našlo i několik kreseb. Ty byly později zkopírovány a značně přehnány, takže vznikl dojem velmi tlustého ptáka. To ovšem vůbec neodpovídá realitě. Předky ptáka dodo byli holubi, tento druh se však přizpůsobil prostředí s dostatkem potravy a vyrostl natolik, že nedokázal vzlétnout. Dronte měl na výšku asi metr, vážil přes 10 kilogramů a měl velký zobák, kterým nejspíš pojídal ovoce. V jednom vrhu bylo jen jedno mládě.

Tito ptáci vypadali vlastně docela podivně a dneska nenajdeme zvíře, které by se s nimi dalo srovnat. Stejně tak neexistují jejich vycpaniny. Vymřeli zkrátka ještě předtím, než bylo možné je jakkoli podrobněji popsat. Právě to je důvod, proč se celý druh stal tak vytrvalou záhadou. Ačkoli byl dodo zkoumán více než jiní vyhynulí ptáci, stále je pro nás záhadou vlastní život tohoto druhu, stejně jako soužití s ostatními zvířaty na ostrově.

Kosti obřích želv, sov a kaloňů

První výlet do mokřadu byl úspěšný a ukázalo se, že celá lokalita je stará 12 000 let. Kromě Madagaskaru a Aldabry je to také nejstarší místo vykopávek v západní části Indického oceánu. To archeologům dovoluje vydat se do místní historie dál než kdy předtím. Dokonce tedy do časů před lidským příchodem a následnou transformací ostrova. Vrstvy mokřadu byly na kosti velmi bohaté, dohromady se jich při vykopávkách objevilo na 2 000 kusů.

Většina z nich byla mohutná a patřila obrovským želvám. Mezi nimi byly také pozůstatky ještěrek, ptáků dodo a kaloňů. Vyskytl se také jeden druh sovy, která se specializovala právě na lov ještěrek. Močál kosti výborně zachoval díky vysokému obsahu vápence. Půda je tak méně kyselá a kosti se nerozpustily, jako je tomu v jiných oblastech. Dodo i želvy jedli ovoce a rozšiřovali tak dále semena. Jejich vyhynutí tudíž ohrozilo i rostliny.

Obnova místa do předlidské éry

Nálezy kostí a semen snad badatelům pomohou odhalit následky lidské přítomnosti na ostrově. Možná tak bude znám celý příběh změn terénu za posledních 12 000 let, kdy se projevila i změna klimatu a dopad obrovských cyklónů. Prozatím byly vykopávky uzavřeny a čekají na návrat expedic během několika dalších let. Stále je dostatek dat a nálezů, které je potřeba pečlivě prozkoumat a následně s nimi seznámit veřejnost i vědeckou obec.

Pak už je jen otázkou, na co se zaměřit příště. Kosti zůstávají na ostrově a týmy se těší na další spolupráci s místní samosprávou i organizacemi. Ideálním výhledem do budoucna je obnova lokality coby příkladu, jak vypadal život v tehdejší době. Bohužel však bez ptáka dodo, který už je navždy ztracen. Je ale pro badatele ukázkou toho, že při pečlivém hledání na správném místě se dá vyjevit příběh nejspíš každého druhu.

Kdy jste na tohoto opeřence narazili poprvé a jaký byl váš dojem?

Zdroj: ScienceNordic

Článek Jak vypadal běžný den ptáka dodo? Ponořte se do příběhů z 12 000 let starého močálu plného kostí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pomoc tří cvičených netopýrů

Badatelé švédské Lundské univerzity mají nyní vysoce odborné poradce. Za pomoci tří cvičených netopýrů zjistili zajímavé okolnosti ohledně efektivity letu a aerodynamiky. Netopýry naučili létat ve speciálním větrném tunelu a měřili proudy vzduchu. Použili k tomu techniku zvanou tPIV neboli velocimetrickou tomografii částic. Toto měření ukázalo, že let krátce nad zemí nebo vodou jim ušetřil obrovské množství energie.

Aerodynamická interakce jejich křídel se zemí se jmenuje „ground effect“. Je výrazně silnější nad hladkým povrchem, jako je například hladina jezera. Právě na takových místech chytají ptáci a netopýři potravu, navíc během letu zde také pijí. Toto pak platí obecně. „Naše měření ukázala, že ground effect způsobuje u létajících zvířat dvojnásobnou úsporu energie, než jak tomu bylo u předchozího modelu,“ uvedl Christoffer Johanson.

Aerodynamická reflexe

Klíčová skutečnost je ta, že hladký povrch funguje jako aerodynamické zrcadlo a přerušuje spodní proud vzduchu, který jde od křídel. To přispívá k většímu tlaku a potlačuje formování proudu na jejich koncích. Toto se děje i na moderních letadlech. Většina z nich je postavena tak, aby měla na koncích křídel zpevnění a samotnou špičku obrácenou nahoru. Díky tomu se proudy vzduchu nevytváří.

Jde jasně o spekulaci, ale jestli takto dokážou zvířata ušetřit hodně energie při letu nízko nad zemí, pak je to dobrý důvod pro začátek samotné schopnosti. Model naznačuje, že se zvířata naučila létat prostým běháním a skákáním na svahu, přičemž jejich končetiny byly předchůdci křídel. Na přijetí této teorie máme ale podle zoologa Pettera Bockmanna z univerzity v Oslu ještě málo informací.

Teorie o migraci ze stromů

Další teorií je přístup „dolů ze stromů“. Podle ní měla zvířata vlastnosti, která jim dovolila klouzat ze stromů a skal. Z toho se postupně vyvinula dovednost skutečného letu. Ještě jiným pohledem je „vektorové šplhání (vector assisted climbing)“. Myšlenkou je skutečnost, že zvířata šplhala na stromy i za pomoci svých křídel. Dle Bockmanna však u žádné z teorií neexistuje dost argumentů pro to, aby převážila nad ostatními.

Jedním z problémů je podle něj absence fosilií lesních zvířat, což by mohlo potvrdit teorie spojené právě se stromy. Vědci například nenašli žádné pozůstatky, které by ukázaly na vývoj z myši do podoby netopýra. Prakticky všechny fosilie jsou z plání nebo polopouští. Přijmout teorií se zemským odrazem je určitě lákavé, protože k dosavadním nálezům sedí nejlépe. Tento vývoj mohl ptákům dovolit odrazit se od země i v rámci lesa.

Která létající zvířata jsou vám nejmilejší a proč?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Jak se ptáci naučili létat? 3 vycvičení netopýři pomáhají vědcům zjistit, jak ptáci poprvé vzlétli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.