Vrcholné pozice nebo život ve vězení

Příroda nemá problém dát šanci i jednotlivci, a to ani v případě jinak čistě kooperativního druhu. Právě tyto vlastnosti, které způsobují takové opovržení psychopaty mezi běžnou populací, jim ale dávají značnou výhodu. Nota bene ve světě, kde jsou omezené zdroje a boj o ně je tak intenzivní. Tento pohled zkoumali kanadští vědci a namítli, že psychopatie postrádá některé znaky poruchy. Má být tedy považována spíše za operační funkci.

Jejich závěr je založen na analýze již existujících výzkumů. Ty měřily přítomnost psychopatie spolu s detaily ohledně levorukosti osob. Nicméně tato korelace připomíná překonané vědecké postupy z raných dob kriminální psychologie. Rané modely mentálních poruch braly levorukost jako vhodné znamení degenerace jednotlivce. Věda tak už ovšem nečiní, ačkoli úvahy o souvislostech preferované ruky a dalších psychologických vlastností jsou stále v kurzu.

Věčná otázka přírody versus výchovy

Centrem všech těchto úvah je otázka přírody versus východy. V otázce „rukosti“ hraje pravděpodobně roli genetika, věc je však nejspíš komplikovanější. Preferenci jedné ruky může značně ovlivnit kultura, protože člověk chce zapadat do komunity praváků. Dalšími vlivy jsou také výživa, vlivy prostředí i to, čemu je dítě vystaveno v děloze. To může totiž ovlivnit genetickou výbavu na tu či onu stranu včetně preference ruky.

Protože tito badatelé nenašli jasný důkaz toho, že by psychopati byli spíše levorucí, jejich vývoj nebyl ovlivněn prostředím, minimálně ne ve znatelné míře. To nechává otevřenou možnost, že ať už fungují jakékoli geny, evoluce je vybere a poskytne „alternativní životní strategii“, jak to vědci nazvali. Je hodně důvodů, proč se v celé této debatě zdržet souzení jedné či druhé strany. Konkrétně zde se jedná o velmi slabý vzorek populace.

Spousta neznámých namísto závěrů

Rozdíl mezi funkcí a poruchou je v mnohem větší míře filosofickou otázkou. O definicích zdraví a nemoci byly napsány celé stohy knih. Psychopatie se může v jedné situaci ukázat jako nežádoucí a jindy naopak velmi vítaná, aniž by odpovídala modelu nemoci. Může jít zároveň o strategii pro přežití a v určitém kontextu pomoci. V jiném scénáři se naopak stane silnou poruchou. Jako v jiných případech se jen snažíme komplexní věc nacpat do malé krabičky.

Jestli budeme i v budoucnu pokračovat ve vnímání psychopatie jako poruchy, závisí na širokém spektru okolností, rozhodně ne na výsledcích studií jakou je zrovna výše zmíněná. Bez ohledu na to, jak budeme na mentální poruchy všeho druhu pohlížet, psychopatie může hrát roli ve způsobech chování, které narušují a ničí spokojený život mnoha lidí. Vědění, jak funguje a jak lidem tohoto typu pomoci, je informace, ze které budeme mít užitek všichni.

S jakými projevy psychopatického chování jste se setkali?

Zdroj: TheScientist, SagePub

Článek Odvážná studie tvrdí, že psychopatické chování nemusí být psychickou poruchou. Údajně za to může několik vlivů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Problémy s emocemi

Psychopati jsou prakticky neschopni vyjadřovat své emoce, v první řadě smutek. Umí takovou emoci napodobit, jenže ji nedovedou poznat ani v ostatních lidech. Když si uvědomí, že je někdo smutný, nejspíš se ho pokusí utěšit. Jenže na jejich vlastní tváři nenajdete jakoukoli stopu toho, že by s nimi smutek nějak pohnul. Spolehlivým znakem je tak sledování toho, jak takoví lidé reagují na problémy, které má někdo další.

Častým znakem je velmi malá potřeba spánku. V zásadě jsou totiž pořád vzrušení, což jim komplikuje schopnost se uvolnit a opravdu se vyspat. Nikdy také neuznají vlastní chybu, jsou mistry v hledání někoho dalšího, na koho mohou svést prakticky cokoli. Kromě toho také milují pozornost a dovedou být velmi charismatičtí. Dle neuropatologa Františka Koukolíka tak končí buď ve vězení, nebo na vysokých manažerských pozicích.

Narcismus a alibismus

Psychopati vždycky využívají ostatní čistě ke svým cílům. V každé situaci provedou to, co se hodí právě jim, bez ohledu na následky u ostatních. Nedělá jim problém lhát, kdykoli jim to přinese nějakou výhodu a zbaví je problému. Vzhledem k tomu, že jsou obecně velmi nezodpovědní, vykrucují se s oblibou z čehokoli, co reálně pokazí. Nikdy přitom nepostřehnou, že chybné chování se týká v první řadě jich samotných, nikoli lidí kolem.

Připomínají tak trochu oko hurikánu. Nikdy není chyba na jejich straně a za případné komplikace může vždycky někdo jiný. Případně bylo jejich chování jedinou možností, jak problematickou situaci vyřešit. Nemají samozřejmě problém s porušováním jakýchkoli pravidel. Jsou totiž přesvědčení, že pravidla jsou jen pro ostatní, zatímco oni mají k porušení vždycky dobrý důvodů. Případně to svalí na někoho jiného, aby se zbavili odpovědnosti.

Zdroj: BrightSide

Článek Poznejte psychopata na první pohled, mají společné tyto znaky. Není radno podceňovat, může vám to zachránit život se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Život ve stínu silně věřící matky

Stalo se tak v prosinci 1957 a našli více než jen jednu pohřešovanou ženu. Byla mrtvá, setnutá a visela za kotníky. Tohle doplňovalo mnoho příšerných věcí, které Gein sám vytvořil. Muži zákona našli lebky, orgány nebo stínítka na lampy vyrobená z lidských tváří. Stejně tak židle potažené lidskou kůží. Cílem vraha – jak to později vysvětlil – bylo částečně oživit jeho matku. Její osobou byl totiž posedlý po celé dlouhé roky.

Edward Theogore Deain se narodil 27. srpna 1906 v La Crosse ve Wisconsinu a vyrůstal pod vlivem dominantní a silně věřící matky Augusty. On i jeho bratr Henry tak věřili, že svět je kolem nich je plný zla, že ženy jsou „nádobou hříchu“ a pití nebo nesmrtelnost jsou nástrojem ďábla. Aby rodinu ochránila, přestěhovali se do Plainfield, i tam ale žili mimo město, které by oba syny nepochybně zkazilo. Ed tak dům opouštěl jen kvůli cestám do školy.

Absence vztahů, propadání se do šílenství

Nedokázal ale navázat jakékoli smysluplné vztahy, děti se mu smály a šikanovaly ho. Navzdory všemu svou matku miloval a zcela přijal její lekce o okolí. Nikdy se jí taky nepostavil na odpor jako jeho bratr. Není tak překvapením, že právě Henry byl jeho první obětí. V roce 1944 chtěli spálit nějaké porosty na poli, noc měl ale přežít jen jeden. Během práce se oheň vymkl kontrole, po příchodu hasičů Ed řekl, že Henry někam zmizel.

Tělo našli udušené v nedaleké bažině. Vypadalo to jako nehoda, od té doby měli však s matkou dům zcela pro sebe a do Augustiny smrti o rok později žili v naprosté izolaci. Tak začal Edův pád do naprostého šílenství. Následně totiž udělal z domu jakýsi oltář na její počet. Učil se o nacistických pokusech, studoval anatomii, koukal na porno a četl horory. Začal si vytvářet hrůzné fantazie, ale trvalo mu, než je realizoval.

Domácnost plná těla, údajně ze hřbitova

První zmizelou ženou byla majitelka místního obchodu, která za sebou v listopadu 1957 nechala jen krvavé stopy. Jakmile k němu domů vstoupila policie, ocitla se v hororu. Kromě samotné majitelky obchodu tu byly hromady kostí, celých i na kusy, lebky na posteli a nábytek vyrobený z lidských těl. Masky z tváří, kalhoty z kůže na nohou, odpadkový koš z hrudníku. Korzet z ženského trupu, 4 nosy a genitálie 9 různých žen.

Ed přiznal, že většinu ostatků přinesl z místního hřbitova, který roky navštěvoval. Chtěl znovuvytvořit svou matku, takže hledal těla, která ji připomínala. Ed byl diagnostikován se schizofrenií a dům následně záhadně vyhořel. Do své smrti v roce 1984 přiznal jen dvě vraždy. Těch cca 40 u něj doma měly být jen vykradené hroby. Počet tak nikdy nezjistíme, ale Ed Gein  zůstává jedním z nejděsivějších sériových vrahů kriminální historie.

Článek Když zvrácenost dosáhne maxima: Ed Gein zabil až 40 lidí, z jejich kůže tvořil nábytek, lampy nebo odpadkový koš se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vězení nebo management

Český neuropatolog František Koukolík o psychopatech prohlásil, že končí buď ve vězení, nebo na vysokých manažerských pozicích. Jejich dvě hlavní charakteristiky jsou totální sebestřednost a přesvědčení o vlastní výjimečnosti. „Nevidím psychopaty tak chladné, jakými je dělá naše stereotypní vnímání,“ prohlašuje Gullhaugen. Tuto skupinu lidí léčila mnoho let a v roce 2021 v této oblasti získala doktorát.

V následující studii představila s kolegy model nazvaný Dynamický model psychopatie (DMP). Jádrem tohoto přístupu je skutečnost, že psychopati zažívají zcela základní pocit hanby. Mnoho složek jejich chování slouží jako kamufláž a kompenzace právě této hanby. V důsledku jednání jí cítí mnohem méně, až se stane nevědomou. „Jde o nový pohled, který ukazuje, kde v psychopatii leží potíže s porozuměním.“

Naděje pro lidi bez viny a empatie?

„Psychopati jsou skupinou, pro kterou podle mnoha mých kolegů neexistuje žádná naděje,“ podotýká Gullhaugen. „Jenže pokud se nepokusíte k těmto lidem přiblížit, je velmi obtížné vidět možnosti, které mohou existovat.“ Gullhaugen místo toho využila přístup filosofa Karla Poppera, že vědec by měl mít odvahu zpochybňovat ustanovené pravdy. „Aktuální náhled je, že oni sami netrpí a jen působí utrpení ostatním.“

„Jenže tento náhled je založen pouze na starých znalostech. A mnoho výzkumů stálo také jen na snaze posílit to, co si momentálně myslíme.“ To ale rozhodně neznamená, že by jejich léčbu považovala za jakkoli snadnou. Její pacienti jsou obvykle velmi ostražití, nejsou však tvrdí a chladní. U řady z nich cítí určitý druh připravenosti a také nervozity. „Když jako psycholog potkáte psychopata, je to z jeho strany prakticky vždycky nedobrovolné.“

Různé stupně hledání

Nejde totiž o lidi, kteří by sami od sebe hledali terapii, takže je vždycky ošemetné s nimi něco takového vůbec začínat. Velmi často také pracují s externalizací, tedy svalováním viny za své problémy na někoho jiného. A pokud si psychopat své problémy nepřizná, je obtížné o nich mluvit. Gullhaugen věří, že svoje utrpení místo toho ukazují nepřímo. „Potřebují pomoci svoje problémy přeložit. A takový přístup může zabrat obrovskou spoustu času.“

Co ale vůbec vede specialistku ke snaze pomoci lidem, nad kterými ostatní už zlomili hůl? „Vždycky mě zajímalo, co žene lidi dopředu. Psychopatie je pro mě vzrušující záhada a je to také oblast do značné míry neprobádaná. A to i po 20 letech.“ Její námitky proti současnému postoji nebyly komunitou příliš dobře přijaty. Vidí však, že se v oboru začalo i tak dít docela hodně. Několik výzkumů také potvrdilo, že dosavadní metody zkrátka nedostačují.

Nejasnosti ohledně výzkumné metody

Podle Påla Grøndahla není překvapením, že Gullhaugen čelí opozici. Má podle něj pravdu v tom, že mnoho výzkumů se jen navzájem potvrzuje, metody terapie jsou přitom nepoužitelné. Existuje tu ovšem riziko, že pacient svého lékaře oklame. Pro těžké psychopaty je charakteristická právě manipulace a také problémy s vnímáním pravdy. Na největší problémy ale Gullhaugen naráží hlavně stran metod ve svém výzkumu.

„Jedním z problémů je předpoklad hanby jako motivu a to, že si ji jedinec neuvědomuje. Jenže jak se tohle dá empiricky prokázat?“ Bude tedy velice obtížné doložit, že tato terapie bude mít na psychopaty požadovaný efekt. Několik pacientů už se s novým modelem setkalo, případný úspěch ale může být čistou náhodou. Je potřeba postupy aplikovat na mnohem větší skupině a mít samozřejmě k dispozici také kontrolní skupinu.

Kterého člověka považujete za psychopata a proč?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Dá se psychopatům pomoci? Poté, co s nimi několik let pracoval, norský psycholog věří, že ano se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.