Cheesecake a čokoláda

V Řecku našli antropologové cheesecakovou plíseň starou 2 000 let. Tradičně se jednalo o svatební koláč, podle legend ho jedli také atleti na první olympiádě v roce 76 před Kristem. Po dobytí Římany byl recept upraven přidáním drceného tvarohu a vajec. Byl brán jako delikatesa a podáván na oslavách. Po roce 1000 se rozšířil do Západní Evropy a zvláště se mu dařilo ve Skandinávii i Británii. V dnešní době je populární hlavně v New Yorku.

O čokoládě uvažujeme jako o sladké pochutině, nebylo to tak ovšem vždy. Staré hrnce a nádoby z doby 1500 před Kristem mají stopy theobrominu, který se nachází v kakaových bobech. Mayové zase kakao uctívali a bylo jejich rituálním nápojem. Čokoládu si užívali u oběda obohacenou kořením a medem. Kakao bylo tak cenné, že jej dokonce používali jako platidlo. V roce 1828 pak chemik Conrad Johannes van Hauren vyrobil první kakaový prášek.

Med, palačinky

Nevíme přesně, jak dlouho lidé používají med, medové plástve jsou ale k vidění už na paleolitických kresbách starých 40 000 let. Důkazy o jeho sběru máme z doby před 3 500 lety a pochází ze Západní Afriky, kde byly nalezeny nádoby na zpracování a skladování včelího vosku. Kromě konzumace se přidával také do nápojů. Po tisíce let byl med používán rovněž jako léčebný prostředek, jde totiž o antioxidant a protizánětlivou látku.

Med má coby potravina prakticky neomezenou výdrž – pokud není vystaven vlhku. Díky úrovni kyselosti a cukru se tak nikdy nezkazí. Průzkum nástrojů na zpracování zrna starých 30 000 let ukázal, že lidé dělali palačinky už v době kamenné. Byly ploché jako ty dnešní, pouze přísady se lišily. Mouka byla z rostlin, například kapradin nebo orobince, smíchala se s vodou a pekla na horkém kameni. Měly konzistenci chleba a vydržely velmi dlouho.

Popcorn v pravěku

Pro získání poživatelných částí kukuřice musí jádra být zahřáta natolik, aby jejich skořepina vybuchla. Různé druhy vhodné kukuřice byly domorodými lidmi pěstovány už v roce 5000 před Kristem. Ačkoli je Středozápad dnes znám jako „Kukuřičný pás“, své označení získal až kolem roku 1850. Tehdy se ujalo použití ocelového pluhu a dalších kultivačních metod, které oblasti vysloužily právě tuto přezdívku, která trvá dodnes.

Oblast produkuje 40 % celosvětové spotřeby kukuřice a 75 % té americké. Nejstarší pozůstatky kukuřice byly nalezeny v netopýří jeskyni v Novém Mexiku. Ačkoli v dnešní době přemýšlíme o kukuřici jako o pochutině, velmi často byla konzumována k snídani. To trvalo až do počátku 20. století. Dnes si lidé užívají hlavně různé příchutě popcornu, a to jak na sladko, tak i pikantní a různě kořeněné. Původní slaná je ovšem stále klasikou.

Která položka přehledu patří k vašim oblíbencům?

Zdroj: DiscoveryMagazine

Článek 5 starověkých jídel, která považujeme za výmysl moderní doby: Naši předci si je vychutnávali už desítky tisíc let před letopočtem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Problematika správného skladování

Hunnes je také hlavní dietoložkou Lékařského centra Ronalda Reagana. Jde totiž o to, že potravinové patogeny typu salmonely nebo E. coli mají na zvířecí potravu stejný vliv jako na jídlo určené pro člověka. Právě to je důvod, proč je třeba při jeho skladování dodržovat přesné pokyny od výrobce. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv kupříkladu doporučuje skladovat jak suché, tak i mokré potraviny na suchých a chladných místech.

Současně by neměly být vystaveny teplotám překračujícím 26 stupňů Celsia. „Protože při skladování potravin pro naše domácí mazlíčky většinou nejednáme tak opatrně jako s vlastním jídlem, zvyšujeme tak celkové riziko rozvoje infekce,“ upozorňuje Dr. Beth Ann Ditkoff ze Sarah Lawrence College v New Yorku. Není-li krmivo pro mazlíčky nijak kontaminované, mohou ho dle Hunnes krátkodobě konzumovat bez rizika i lidé.

Při naprosté nouzi a jen krátkodobě

Nutno však podotknout, že většina takových potravin se skládá z potravinářského šrotu a vedlejších produktů. To je například kostní moučka, různé zbytky masa a droby z jatek. Tedy takové části jako střeva, žaludek nebo jazyk. Najdete tu i sójové boby nebo obilné deriváty získávané od zpracovatelských závodů. Ačkoli nejsou tyto přísady příliš chutné, pochází ze zcela totožných zdrojů jako běžná lidská strava. A nad tou se moc neošíváme.

Stále vás tedy zajímá, jak chutná to, co dáváte své kočce nebo psovi? V případě, že u vás nastane nějaká nouzová situace a bude na tom záviset vaše přežití, můžete to zkusit. Tedy v případě, že nejde o syrovou stravu, protože zde hrozí vždycky riziko otravy. Zároveň se držte co nejkratší doby konzumace této potravy. Je totiž zcela zbytečné přijímat kalorie a bílkoviny, které jsou už od výrobce určeny zvířeti, nikoli lidské potřebě.

S důrazem na zvíře, nikoli člověka

Kupříkladu psí krmivo obsahuje zcela běžně vitamín K, který je ve větším a pravidelném množství pro člověka silně toxický. Zároveň se v této potravě ale nenachází vitamin C, protože zvířata si ho dovedou vyrobit sama. „To jednoduše znamená, že dlouhodobou konzumací stravy pro domácí mazlíčky může dojít k nedostatku klíčových živin,“ shrnuje Hunnes situaci. Z toho důvodu také potraviny speciálně pro zvířata existují.

Suchá krmiva pro psy začal jako první vyrábět James Sprat ze Cincinnati a šlo o suchary z obilí a hovězí krve. Ve 30. letech pak začala průmyslová výroba, produkty byly ovšem cenově nedostupné pro běžné lidi. V 60. letech pak do tohoto krmiva začaly potravinářské koncerny zpracovávat nejrůznější zbytky. Dnešním trendem je důraz na psa jako masožravce, a tedy potřebu živočišných proteinů, nikoli sacharidů z obilovin.

Článek Co se s člověkem stane, pokud sní jídlo pro domácí mazlíčky – v malém a větším množství, možné výhody i rizika se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hovězí maso

Pokud jde o plýtvání cennými zdroji planety, živočišné produkty jsou na prvním místě. A nic z toho nepřekoná hovězí maso. Kdybychom na ploše určené ke krmení dobytka pěstovali luštěniny, dostaneme zpátky 10–20krát více proteinů. K tomu je třeba ještě přidat to, že na 1 kilo hovězího masa je potřeba 15 000 litrů vody. Je to 3krát více, než na kuře, a asi 18krát více, než spotřebuje kilogram pšenice.

Krevety

Na vykrmení 1 kilogramu hovězího spotřebujete 25 kilogramů krmiva. Tzv. plody moře jsou v tomto ohledu mnohem efektivnější, neplatí to ovšem pro krevety. Takový losos obecný vyžaduje na 1 kilo rybího masa jen 1,15 kilogramu krmení. U krevet je však třeba zhruba dvojnásobek, aby se vám taková pochutina dostala vůbec na talíř.

Ořechy všeho druhu

Jejich pěstování vyžaduje obrovské množství vody. Například mandle v Kalifornii stojí za spotřebou 10 % vody celého státu. Každé jádro tak stojí asi 4,5 litru vody. Vlašské ořechy, kešu, lískové ořechy a pistácie jsou na tom podobně. Mnohem lepší volbou jsou pak kaštany, pokud chceme cenné tekutiny trochu ušetřit.

Hranolky

V rámci Británie jsou brambory odpovědné za přibližně 10 % veškerého vyhozeného jídla, což z nich dělá prim v plýtvání potravinami. Hranolky jsou v tomto ohledu zvláště šílené vzhledem k procesu přípravy a prodeje. Jakmile nejsou spotřebovány do 5–10 minut od výroby, mnoho restaurací je ihned vyhazuje. A půda, ze které pochází tuk na jejich smažení, by poskytla o hodně více živin, kdyby se na ní pěstovala běžná zelenina.

Káva, nejpopulárnější nápoj

Ještě více půdy sice spotřebuje pěstování čaje, káva má ovšem jednu neřest navíc. Na jeden šálek nápoje totiž rostlina spotřebuje 550 šálků vody. Ještě horší je pak tvorba příchutí. Takový muškátový oříšek si na výrobu 1 gramu vyžádá celých 35 litrů vody. Vanilka má žízeň ještě 3krát větší, a další koření jako skořice, anýz nebo hřebíček jsou také žíznivci.

Banány

Ze všech druhů ovoce a zeleniny spořádají banány nejvíce hnojiv. Jde asi o půl tuny dusíku, fosfátu a potaše na hektar. Použitím na výnosnější plodiny bychom na stejné rozloze nakrmili mnohem více lidí. Farmáři v Egyptě dávají například do banánových plantáží skoro 30krát více dusíku, než by vyžadovala stejná plocha fazolí.

Čokoláda

Další velký žrout vody. Na 100 gramů čokolády je potřeba kolem 2 000 litrů vody. Vodní stopa kakaového prášku je jen o něco málo nižší. Při stejném příkonu surovin můžete mít 20 jablek nebo 50 misek jahod. Pátráte-li po něčem sladkém a zároveň chcete nakrmit i zbytek světa, volba je celkem jasná.

Čeho ze seznamu byste se dovedli vzdát?

Zdroj: TheScientist

Článek Vzdejte se čokolády a zachraňte planetu: 7 potravin, jejichž konzumací ji doslova likvidujeme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jídlo vyrobené z bakterií

V roce 2018 našli badatelé z Pennsylvania State University několik typů bakterií, které lze snadno množit a použít na produkci jedlé a výživné stravy. Jejich růst a rozvoj může probíhat v malých nádobách, tedy jakýchsi kapesních „farmách“. Zaberou velmi málo místa oproti případné hydroponii, tj. pěstování rostlin bez jakékoli půdy, jen v živném roztoku. Nejvhodnějším substrátem bývá keramzit, tedy expandovaný jíl.

Vhodné hnojivo aneb přeměna výkalů na metan

Toto je ovšem jen polovina rovnice, přestože dosti slibná. Bakterie budou – jako každý živý organismus – ke svému růstu potřebovat živiny, a ty musí posádka někde vzít. Badatelé opět našli odpověď v bakteriích. Tentokrát však v typu, který konzumuje výkaly a vyrábí z nich metan. Ten se pak dá použít k pěstování oněch jedlých bakterií. Je tedy třeba jasně konstatovat, že astronauti nebudou pojídat přímo výkaly.

Nerealizuje se ani přeměna výkalů přímo na jídlo. Mezi biologickým odpadem posádky a jedlou stravou budou minimálně dva technologické procesy. Popsaný proces se přitom prakticky neliší od pozemského používání hnojiv, což už je zajetá praxe. Ovšem na kosmické lodi, kde nejsou všechny souvislosti zcela jasné, to pro někoho nemusí být zrovna nejpříjemnější metoda. Zatím se to ovšem jeví jako velmi proveditelné řešení.

Není to první úspěch bakterií

Bakterie se v poslední době zasloužily o mnoho technologických řešení, přičemž problematika likvidace odpadů je jednou z nejpalčivějších. V Japonsku byly před lety objeveny enzymy schopné rozložit plasty. Mikroorganismy, které je produkují, pak byly laboratorně šlechtěny na mnohem lepší použitelnost a také rychlost. Původním zabral rozklad 1 kilogramu plastu několik týdnů, těm „vylepšeným“ jen pouhých 24 hodin. Vypadá to tedy, že právě v tomto mikrosvětě leží i mnoho budoucích řešení.

Jak se na takový způsob produkce stravy díváte?

Zdroj: ScienceNews

Článek Co jedí astronauti ve vesmíru? Potrava pro posádky kosmických lodí se mimo jiné vyrábí z výkalů a bakterií se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Motivace k mrchožroutství vědce překvapila  

Fakt, že by se ze psa či kočky mohli stát během okamžiku mrchožrouti, kteří bez rozpaků pozřou ostatky svého milovaného páníčka, byl ověřen v několika odborných studiích. První případová studie, která byla publikována v roce 2015, se věnuje motivaci domácích mazlíčků ke konzumaci mrtvého těla jejich majitele. Celkem sleduje 63 takových případů a přednáší několik hypotéz o příčině tohoto chování. Jsou jimi neutišitelný hlad, špatná výchova a celkový psychický stav zvířete.  

První hypotézu však vědci rychle vyvrátili, když poukázali na to, že ve 24 případech (z celkových 63) neuplynul od smrti majitele ani jeden den, než ho zvíře začalo požírat. Navíc, někteří z těchto psů měli k dispozici i jiný zdroj potravy. Druhou domněnku zase vyvrátilo svědectví přátel a rodiny zesnulých, kteří vyvrátili špatný nebo nefunkční vztah mezi majitelem a domácím mazlíčkem. Jako jedinou se tudíž podařilo potvrdit třetí z hypotéz, která bere v úvahu psychický stav zvířete.

Jelikož většinu páníčků pojí s jejich čtyřnohými přáteli láskyplný vztah, zvířata se v případě jejich náhlého kolapsu snaží svého majitele oživit. A to především pošťuchováním a olizováním. V momentě, kdy člověk nereaguje, mohou být zvířata natolik rozrušená, že ho v záchvatu paniky kousnou. Po kousnutí, kdy z rány začne vytékat krev, převládnou u zvířat pudy a začnou se na mrtvém majiteli krmit. Vědci rovněž zdůrazňují, že větší sklony k tomuto chování mají psi trpící separační úzkostí.

Domestikovaná zvířata žerou prvně jiné části těla

V druhé případové studii z roku 2007 se vědci zaměřili na posloupnost konzumace lidských ostatků. Porovnali při tom vzorce odpozorované u divokých psů a koček a u těch domestikovaných. Divoká zvířata začínala pokaždé jako první žrát tkáně v oblasti hrudníku a břicha, poté se soustředila na končetiny – hlava zůstala v 90 % případů netknutá. Oproti tomu domestikovaní psi a kočky jako první ožrali svému majiteli obličej (především nos a ústa) – v 73 %, poté se přesunuli na oblast krku, paží a břicha.

Domácí mazlíčci rovněž začínají ožírat své majitele v relativně raném stupni rozkladu (v řádu několika dní), zatímco divoká zvířata nepohrdnou ani staršími ostatky. Ve většině případů také dojde k nálezu těla po relativně krátké době, tudíž zvířata nestihnou ze svého páníčka sežrat více. Ovšem byl zaznamenán i případ, kdy 54letou ženu její dva psi sežrali až na několik úlomků kostí úplně celou. Podle závěrů studie domácí mazlíčci rovněž častěji sežerou samotářsky žijící lidi bez rodiny a přátel.

Jaké pudy podle vás nelze potlačit?

Zdroj: TheScientist

Článek Váš mazlíček by vás bez váhání sežral, pokud byste zemřeli. Co k tomu psy a kočky vede a proč? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Upíři mají jasně definované potravní preference

Když brazilští a američtí vědci zveřejnili výsledky svého výzkumu potravních preferencí upíra obecného, setkali se s bouřlivou reakcí veřejnosti. Závěry zpochybňovali zejména obyvatelé Amazonie, v jejichž vesnicích vědci svůj výzkum realizovali. Zdrojem nespokojenosti bylo pouhé vyloučení člověka jako atraktivní potravy pro upíry obecné. Tamní obyvatelé totiž tvrdí, že trpí jejich nepřetržitými útoky. Nicméně výzkumníkům se nepodařil zajistit ani jeden důkaz, který by toto tvrzení podporoval.

Výzkum probíhal po dobu 1,5 měsíce a v jeho průběhu vědci sbírali a mrazili jednotlivé upíří exkrementy. Z těch poté extrahovali vzorky DNA. Okamžité zmrazení prováděli z důvodu rychlé destrukce genetického materiálu obsaženého ve výkalech. V rámci výzkumu se jim podařilo rozpoznat 4 typy DNA – kuřecí, prasečí, skotu a psí. Ačkoliv byla nejčastěji zastoupená kuřecí DNA (61 %), výzkumníci se kloní k závěru, že upíři obecní preferují jako svoji potravu prasečí krev.

Prasečí DNA byla zastoupená „jen“ v 31,5 % vzorků, ovšem prasata jsou v dané oblasti výrazně méně zastoupena než kuřata. Při následném porovnání proto vědci dospěli k závěru, že upíři obecní napadají prasata 67krát častěji než jiné druhy zvířat. Důvodem má být vysoká koncentrace červených krvinek v prasečí krvi. Mají-li upíři problém s nalezením své preferované potravy, nepohrdnou ani krví skotu (DNA byla zastoupena ve 4,5 % vzorků) či psů (2,3 % vzorků).

Úzké sociální vazby šetří upírům čas a energii během lovu

Mezi upíry obecnými existují rovněž v rámci jednoho hnízdiště úzké sociální vazby. Jednotliví členové skupiny se mj. dokáží o potravu mezi sebou podělit prostřednictvím krvavých vývržků, popřípadě se krmí společně. Vzhledem k faktu, že krev jim dodává jen malé množství energie, musí hledat potravu nejméně každý druhý den. Samotné hledání a získávání potravy je pro ně často vyčerpávající (nejsou příliš dobří letci – pohybují se těžkopádně a pomalu), proto se upíři žijící v jednom hnízdišti dokáží během krmení tolerovat a na své oběti hodovat společně.

Vědci z berlínského Museum für Naturkunde zkoumali, jak ke společnému krmení dvou a více spřátelených upírů dochází. Celkem 50 samicím umístili na záda speciální počítačové senzory, které zaznamenávaly přítomnost dalších senzorů jak v nocovišti, tak mimo něj. Při interpretování výsledků poté dospěli k závěru, že k setkáním nad společnou potravou dochází více méně náhodně – upíři totiž jen zřídkakdy opouštěli nocoviště společně, což vyloučilo úzce koordinované hledání potravy.

Jak byste reagovali, kdyby se na vás chtěl nakrmit upír obecný?

Zdroj: ScienceNews

Článek Kde žijí skuteční upíři a čí krvi dávají přednost? Tito krvežízniví živočichové potřebují novou oběť každý druhý den se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak rizikové jsou párky v rohlíku?

Vědci spočítali rizikovost a dopad na lidské zdraví celkem u 5 853 potravin. A i když se párek v rohlíku stává určitou obětí, má výzkum i dobré zprávy. Stačí totiž celkem malá změna ve vašem jídelníčku a můžete radikálně zlepšit svoje zdraví i eliminovat vlastní uhlíkovou stopu. „Stačí vám nahradit jen 10 % kalorií z hovězího a dalšího průmyslově zpracovaného masa. Dejte si místo toho směs ořechů, celozrnného pečiva, ovoce a zeleniny.“

„V průměru vám tato změna sníží vaši uhlíkovou stopu o třetinu, a navíc prodlouží váš život o 48 zdravých minut za den,“ vysvětlují autoři studie Olivier Jolliet a Katerina Stylianou. „To je značné zlepšení při takto minimalistické změně.“ A jak celá ta legrace funguje? V první řadě bylo spočteno zdravotní skóre potravin, hlavně jejich nutriční index. Ten je stanoven na základě 30 let zdravotnických a dietologických záznamů.

Rizika a přínosy jednotlivých potravin

Pomocí této obrovské zásoby informací mohou vědci během minut spočítat zdravotní přínosy nebo rizika tisíců potravin. Párek v rohlíku tak vyšel jako 36 minut ztráty, zatímco porce okurky jako 10 minut navíc. Případně můžete sníst párek a pak si okurkovým salátem trochu polepšit a tu smrt podvést. To ale nebyl konec studie, protože tým chtěl vzít v úvahu také tolik skloňovaný vliv na životní prostředí.

Na to byla použita metoda IMPACT World+ (Vliv na svět), která měří dopad na prostředí způsobený životním cyklem každé potraviny. Tedy jejím pěstováním, zpracováním, přípravou, konzumací, odpadem, užitou vodou a dopadem na samotné zdraví. Celkově vzato použili badatelé na 18 indikátorů na stanovení kompletního skóre každé potraviny. Kombinací všech faktorů tak vznikly tři zóny obsahující prakticky všechno, co jíme.

Červená, žlutá a zelená zóna

Podobně jako u barev na semaforu jde o symboly pro „stop“, „pokračujte opatrně“ a „s chutí do toho“. V první skupině je například zpracované maso, jehož výroba má velký vliv na životní prostředí. Příkladem žluté zóny jsou například gumoví medvídci. Ti nemají výraznou uhlíkovou stopu, ale také prakticky žádné živiny, jsou tedy bez dopadu na obou stranách. Zelená je už zmíněná zelenina, ovoce, zrní, ořechy a některé mořské plody.

Párky v rohlíku se pak nachází jednoznačně v červené zóně. Tým hlavně doufá, že tento přístup trochu rozežene černobílé vnímání stravy. Ta je mnohdy ve zdravotním ohledu brána jako „všechno, nebo nic“, existuje zde však mnoho odstínů. Známý český šéfkuchař Zdeněk Pohlreich opakovaně prohlašuje, že nejsou „nezdravá jídla“, ale pouze „nezdravé porce“. A slepé následování mnoha módních trendů může vést k mnohem větším problémům.

Kterou velmi nezdravou pochutinu si dopřáváte rizikům navzdory?

Zdroj: IFLScience

Článek Máte rádi párky v rohlíku? Pokud ano, zpozorněte. Jedna taková svačinka vám zkracuje život o 36 minut se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Postup po malých krůčcích

Tato vesmírná kolonie by měla ubikace a také prstenec obsahující zemědělské plodiny. To mělo dovolit tvorbu kyslíku a také potravy pro všechny obyvatele. I o 40 let později je ovšem tato loď jen science fiction. Jde o velmi vzdálený sen pro silně optimistické fyziky a vesmírné badatele. Tehdy ovšem optimisté spekulovali, jestli bude stavba dokončena v roce 2002 nebo 2008, kdyby byla konstrukce zahájena roku 1990.

Skutečná kolonizace vesmíru postupuje dopředu pomocí mnohem menších krůčků. „Představuju si, že můžeme základy pro pěstování potravin někdy v budoucnu vytvořit na Měsíci nebo Marsu,“ uvádí Ann-Iren Kittang Jost, manažerka vesmírného bádání na Norské univerzitě vědy a techniky v Trondheimu. Jedním z jejích hlavních zájmů je naučit se pěstovat rostliny na Mezinárodní vesmírné stanici ISS.

Porostou ve vesmíru malá rajčátka?

„Je tu však ještě několik nutných kroků. A nechci hádat, jak dlouho to bude trvat, než budou tyto postupy použitelné ve velkém měřítku.“ Nyní povede nový projekt nazvaný TIME SCALE (časové měřítko), jehož cílem je zkoumání chování rostlin ve vesmíru. Tedy jak tam vůbec porostou a jak mohou dlouhodobě poskytovat posádkám kyslík i potravu. „Ještě jsme nerozhodli, které rostliny budeme takto pěstovat.“

„Hlavní diskuse se týkala cherry rajčat, salátu a sójových bobů.“ Lidé toho k přežití ve vesmíru vyžadují docela hodně. Jeden astronaut potřebuje denně dohromady asi 30 kilogramů vody, vzduchu a potravy. Tohle v součtu představuje opravdu hodně, hodně tun. I když je možné nějakou vodu recyklovat, hodně zásob je potřeba neustále posílat ze Země. A každý kilogram nákladu vyslaný na ISS stojí tisíce dolarů.

Nemožnost stálého zásobování

Pokud se máme někdy vydat dál od Země, tedy hlouběji do vesmíru a na další planety, nebylo by to jen příšerně drahé. Bylo by to fyzicky velmi nepraktické, či dokonce nemožné udržovat takové spojení mezi posádkou a Zemí. Budoucí podniky tohoto rozsahu by tedy musely být relativně soběstačné. Voda, živiny, vzduch i odpad by musely vytvořit koloběh, tedy lokálně udržitelný ekosystém. Čili zmenšenou verzi toho, co funguje na Zemi.

Ideálním stavem by samozřejmě bylo moci dokonale zrecyklovat všechno, není však jasné, zda je to realizovatelné. Astronauti by tak museli žít na recyklované potravě, vodě i vzduchu a se systémem, který změní ve výživu i tělesný odpad. Klíčovou součástí celého tohoto rébusu je zahradnictví. Rostliny totiž mění oxid uhličitý, živiny v půdě a vodu na kyslík a potravu. Problém je, že v dalekém vesmíru se všechno bude nevyhnutelně chovat jinak.

Odlišné podmínky pro stejný systém

Ještě předtím, než budeme moci ve vesmíru smontovat a naplnit první skleník, je potřeba vyřešit obrovskou spoustu věcí. Pokusy s pěstováním běží na ISS už od roku 2006, na palubě je implementovaný speciální modul. V něm je možné růst studovat, protože stanice má zcela jiné podmínky než úrodná půda na naší planetě. Všechny živiny je tak potřeba opatrně přidávat a velmi pečlivě sledovat. I vzduch a voda se tu chovají úplně jinak.

Kvůli absenci gravitace tu neexistuje nic jako proudění, takže vzduch i voda se musí přidat do přístroje. Dalším bodem je pak sledování, jak rostlina reaguje na odlišnou gravitaci. Roste v centrifuze, která simuluje gravitaci Měsíce nebo Marsu. Tento projekt snad dá dohromady všechny klíčové součásti. Jde však o procesy s velmi dlouhými časovými horizonty, přičemž plně funkční ekosystém použitelný ve vesmíru se očekává asi v roce 2050.

Co ze záměrů vesmírné kolonizace podle vás nastane nejdřív?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Malé kroky vstříc kolonizaci vesmíru vyžadují i potravu. Norští vědci provedou na vesmírné stanici unikátní pokus se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Maximální doba se liší

Neexistuje přesné pravidlo, které by určovalo, jak dlouho vydrží člověk bez příjmu vody a potravy. Jakmile tělo přejde do „nouzového“ režimu, výrazně omezí energetický výdej, uvádí Natalie Butler, R.D., L.D. Ovšem tento stav nejde držet věčně a nakonec vede vždycky ke smrti. Tato oblast ovšem postrádá podrobné studie, protože zkoumat hladovění na lidech je považováno za neetické. Máme proto k dispozici jen staré výzkumy, případně pozorování například z náboženských půstů.

V případě adekvátního příjmu tekutin dovede tělo bez jídla přežít 8–21 dní. Existují záznamy o hladovění trvajícím až 40 dní, během kterého dotyční zažívali vážné a život ohrožující symptomy. Existuje tzv. BMI hodnota (Body Mass Index) určující zdravý poměr tělesné hmotnosti vzhledem k výšce člověka. A určitá hodnota tohoto indexu je potřeba k přežití, pokles pod tuto hranici znamená nemožnost udržení organismu naživu.

Pozměněný provoz těla

Za běžných okolností rozkládá tělo potravu na glukosu, která slouží jako palivo – hlavně pro mozek. Po 12 hodinách bez jídla jsou zásoby glukosy vyčerpány a tělo na ni začne převádět glykogen z jater a svalů. Jakmile tento zdroj dojde, přijdou na řadu aminokyseliny. Tento proces ovlivní svaly a vydrží tělu asi tři dny. Po nich provede tělo masivní změnu režimu, aby zachovalo další tělesné tkáně, a zahájí ketózu, tedy spalování vnitřních zásob tuků.

Během této doby dochází k radikálnímu úbytku váhy, a protože ženy mají v těle větší zásoby tuku, vydrží hladovět déle než muži. Kromě toho také lépe udržují proteiny a hladkou svalovinu. Čím tlustší osoba, tím déle obvykle tento režim vydrží. Jakmile dojdou tuky, vrátí se organismus k rozkladu svalů, protože je to jediný zdroj, který mu v té chvíli zbývá. Po ztrátě 10 % vlastní tělesné váhy se u člověka začnou projevovat velmi nepříznivé zdravotní symptomy.

Zkoušeli jste někdy půst, ať už z jakýchkoli důvodů?

Zdroj: Healthline

Článek Jak dlouho je schopen člověk přežít bez jediného sousta? Záleží na souběhu těchto klíčových faktorů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

112 milionů let starý

Poslední jídlo 1 360 kilogramů vážícího dinosaura je skvěle zachováno. Vědci jsou schopní zjistit a přesně vědí, co tato obrovská zvířata jedla před svou smrtí. Mohou tak podle nové studie nahlédnout do období před 112 miliony let. Lidstvu to dává nové a obrovské možnosti, jak můžeme blíže poznat svou planetu a život na ní. Napadá vás, co by tak tento mnoho kilogramů vážící „spící drak“ mohl večeřet naposledy?

Dokonale zachovalé tělo

Mimořádné okolnosti zanechaly zbytky tohoto obřího dinosaura v nedotčeném a poměrně realistickém stavu. Poté, co dinosaurus zemřel, bylo jeho tělo vhozeno do moře. Zde se tělo nafouklo plynem a zůstalo nějakou dobu nad vodou. Po čase kleslo v oblasti chudé na kyslík, což bylo ideální pro uchování těla. Jeho tvrdé pancéřování pravděpodobně odrazovalo mořské predátory, kteří tak na tělo neútočili a tělo mohlo zůstat zachováno.

Vybíravý jedlík

S tělem zůstal zachován i žaludek dinosaura. Ukázalo se, že obsah žaludku tohoto tvora byl stejně pozoruhodným způsobem zachován jako zbytek jeho těla. Analýza jeho zkamenělého obsahu žaludku velikosti fotbalového míče ukazuje, že tento dinosaurus, který je znám jako Borealopelta markmitchelli, byl velmi vybíravý jedlík. Podle obsahu se zjistilo, že jedl kapradiny, nicméně se zaměřoval jen na určité typy a vybíral si pouze jen některé části těchto rostlin.

Vědecké nadšení

Pozůstatky jsou úžasně a skvěle zachovány. Lze v nich spatřit buněčné detaily rostlin. Když se vědci podívali pod mikroskopem na sklíčka a tímto biologicky zachovalým materiálem, byl to jeden z okamžiků opravdového nadšení. Popisuje to spoluzakladatelka výzkumu Caleb Brown, která je zároveň kurátorkou Royal Palarell Museum of Palaeontology v Albertě v Kanadě.

Vzácnost najít býložravce

Archeologové našli v roce 2011 pozůstatky 5,5 metrů velkého dinosaura. Chyběl mu pouze ocas a zadní končetiny, nicméně se jednalo o býložravou bestii, která je dodnes nejzachovalejším obrněným dinosaurem na světě. Je velmi běžné najít zbytky v žaludku masožravých dinosaurů, takže objevení býložravého dinosaura je velkou vzácností.

Článek Nejzachovalejší dinosauří žaludek na světě odhaluje jeho poslední jídlo před smrtí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.