Vztahy mozku a srdce

Navrhl totiž, že když posloucháte přes stetoskop a po dvě minuty nenajdete tlukot srdce, pacient je klinicky mrtev. Dnes je ovšem stanovení tohoto stavu trochu komplikovanější. Například srdce totiž dovede bít ještě celý týden poté, co je mozek mrtvý. To ukázal i experiment UCLA v roce 1998. Dohromady 175 těl stále fungovalo týden poté, co mozek zemřel. Říkalo se jim proto „tlukoucí mrtvoly“. Že by se nemohly dostat „dál“?

To nevíme jistě, a právě zkoumání smrti je nejproblematičtější část. Odpovědi tak hledáme v analýze prožitků blízkých smrti. Podle průzkumu instituce Gallup z roku 2014 mělo dle vlastního tvrzení tuto zkušenost 8 milionů Američanů. A to je jen jedna země. Podobný průběh popisují příběhy z celého světa. Buď je dotyčný obklopen jasným světlem, nebo vidí bytosti z jasného světla. Zkušenost je natolik převládající, že má vlastní stupnici.

Stupnice prožitku smrti

V roce 1983 vytvořil Bruce Greyson tzv. Greyson NDE (Near Death Experience) Scale. Stupnice určuje zážitek blízké smrti na základě 16 otázek, jako například: „Viděl jste, cítil nebo jste byl obklopen jasným světlem?“ „Vstoupil jste do nějakého jiného světa?“. Během 4 let výzkumu na univerzitě v Southhamptonu uvedlo 39 % přeživších infarktu, že si před restartem srdce byli vědomi toho, co se kolem nich děje.

Ve většině případů přestane mozek pracovat 30 vteřin po srdeční zástavě. Jsou tyto vrcholy mentální aktivity důkazem posmrtného života? Jednoduše nikoli. Podle spekulací neurovědce Andrewa Newberga začne v takové situaci náš parasympatikus a sympatikus pracovat naplno. Oba velmi vzácně fungují vedle sebe, a právě jejich kombinace může vytvářet všechny zkušenosti vypadající jako z jiného světa. Ovšem i tohle je pouze hypotéza.

Prožít život naplno a osobní víra

Co kdyby tedy vědci přišli s průlomem? Jak by to naše životy ovlivnilo? To hrozně záleží na podobě posmrtného života. Řekněme ale, že by bylo více možností a způsob života na Zemi určí, kam půjdete. Pokud by šlo o jasnou skutečnost, pravděpodobně bychom se snažili být mnohem lepšími lidmi. Vždycky budeme mít ale odlišné názory na to, co je důležité a co je nejvíc odměněno, takže už tady vzniká konflikt. Pravděpodobně by vznikly celé nové vědní obory.

A co když zjistíme pravý opak? Že je jen jedno místo, na které jdou úplně všichni? Když se lidem připomene smrt, podle vědců více nakupují, více se baví, zkrátka více žijí. Ale i kdyby badatelé takové místo po životě objevili, skutečností je, že bychom stále nevěděli, jak vlastně funguje. Jediní lidé, kteří s tím budou mít zkušenost, budou ti mrtví. A porozumění lidí bude formováno jejich osobní vírou a přesvědčením. Zatím se však prodlužuje hlavně život pozemský.

Kdy jste se dostali opravdu na dosah smrti?

Zdroj: Science

Článek Co kdybychom skutečně objevili „život po životě“? Lidstvo by se od základu změnilo – a přitom to není úplně nemožné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sídlo ducha, které je nutné uchovat

Jiná studie uvádí, že mumifikované tělo bylo schránkou pro duši nebo ducha, zkrátka životní esenci. V případě jeho zničení se jakékoli naděje na posmrtný život okamžitě rozpadly. Proto byla klíčová i příprava hrobky a pečlivé provedení veškerých souvisejících rituálů. Všechno tohle začínalo dlouho před smrtí a zahrnovalo vytvoření vlastního příbytku včetně nábytku, oblečení, cenností i jídla. Egypťané vlastně celý život kopírovali vlastní domácnost.

Ačkoli praxe mumifikace začala v Egyptě už kolem roku 2600 před Kristem, byla tehdy vyhrazena jen faraonům. Později došlo k pozvolné změně a asi po roce 2000 před Kristem byla dovolena i běžným lidem. Šlo však stále o velmi nákladný proces, takže si ho mohla dovolit jen hrstka nejbohatších. Studie z roku 2011 odhaluje, že celý postup mumifikace trval neuvěřitelných 70 dní a zahrnoval práci balzamovačů i kněží.

Hlavní kroky k cestě do záhrobí

Nejprve byly z těla vyjmuty měkké tkáně, kterým hrozil rozklad. Jednalo se hlavně o mozek a další orgány. Uvnitř v zásadě zůstalo jen srdce, které bylo považováno za sídlo duše, a tedy i lidské identity. Další postup zahrnoval odstranění veškeré vlhkosti tím, že bylo tělo pokryto solí, která tkáně perfektně vysušila. Posledním krokem bylo zabalení – tato procedura vyžadovala až 100 metrů plátna napuštěného pryskyřicí a dalšími látkami.

Ačkoli šlo o obvyklé kroky mumifikace, přesný postup se hodně lišil podle společenského postavení mrtvého. Prostému lidu byly nabízeny jednodušší verze. Řecký historik Hérodotos popsal tři stupně mumifikačního postupu. Boháči a elita měli mozek vytažený nosními dírkami. Obsah žaludku byl vyjmut, vnitřek očištěn a naplněn vonnou směsí. Tělo bylo 70 dní v soli, pak omyto, zabaleno do plátna a pokryto pryskyřicí.

Střední třída a chudáci

V jednodušší verzi byl do břicha injekcemi vpraven cedrový olej, který rozpustil střeva a vnitřní orgány. Tělo leželo 70 dní v soli, poté byl olej odstraněn a zůstaly jen kosti a kůže. V tomto stavu – tedy bez obalení – bylo tělo vráceno rodině. U chudého lidu bylo tělo pouze očištěno olejem a na 70 dní pokryto solí. Pak se též vrátilo příbuzenstvu. Je tedy vidět, že jednotlivé typy mumifikace byly značné odlišné a rodina musela stále více věcí zařizovat sama.

Kolem 4. století byla mumifikace ztraceným uměním, protože Egypt ovládli Římané a křesťanství bylo na vzestupu. Protože byli ale Egypťané skutečnými mistry tohoto řemesla, ukazují nám nalezené mumie stále více z tradic této bohaté kultury. Nebyla ale vyhrazena jen jim a překročila i hranice času. Například obyvatelé Papuy Nové Guiney své mrtvé takto upravují dodnes. Stejně tak západní pohřby zahrnují nějakou formu konzervace mrtvého.

Článek Mozek vytáhli nosními dírkami a tělo zasypali solí. Mumifikační proces je fascinující, Egypťané promysleli každý detail se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hraje si s námi vlastní mozek?

Lanza vysvětluje, že oblohu vnímáme jako modrou. Pokud by ale buňky v mozku změnily naše vnímání, budeme ji vnímat jako zelenou. Celé naše vnímání okolní reality tak může být jen chybné vnitřní programování. Je tedy obloha reálně modrá, nebo je to jen hra našeho vlastního mozku? A pokud jsou tedy naše poslední momenty ve fyzickém světě jen druhem iluze, znamená to, že se můžeme po smrti vrátit mezi živé?

V jakém momentě vlastně přestáváme žít a stáváme se mrtvolou? V první řadě si musíme uvědomit, že smrt není pevný bod, ale proces. A pro 95 % lidí začíná v momentě, kdy jim přestane bít srdce. Následně se zastaví činnost plic a uvolní se také veškeré svaly. Pak je jen otázkou času, kdy dojde k plnému vypnutí mozku. Jenže ani tak ještě nejste na druhé straně. Výzkum zvaný AWARE se zabýval tisíci případů lidí, kteří byli prohlášeni za mrtvé.

Prožitek vlastní smrti

Konkrétně se jednalo o osoby, které přežily srdeční zástavu, ale byly prohlášeny za mrtvé. Někteří z těchto lidí si jasně vybavili moment své smrti a shodně uváděli vědomí okolních událostí, které vedly k jejich následné resuscitaci. Jak je to ale vůbec možné? Ukazuje se, že náš mozek je naživu ještě 10 minut po srdeční zástavě. Tím pádem uslyšíte lékaře, který vás prohlašuje za mrtvého. A ještě je tam jedna zvláštní okolnost s případy blízké smrti.

Lidé, kteří prožili zkušenost blízké smrti, si totiž v 9 % případů pamatují vznášení se nad vlastním tělem, se kterým však byli stále spoutáni. Ačkoli můžete vnímat všechno kolem, vaše tělo zůstane bez přívodu kyslíku a pumpování krve do orgánů zcela mrtvé. Co se ale zatím děje uvnitř organismu? Jakmile začnou svaly tuhnout, všechny buňky těla se pustí do práce. Během dalších 12 hodin se začne tělo kompletně vypínat.

Stálá touha po posmrtném kontaktu

A jakmile zemřeme úplně, nemají naši milovaní už žádnou možnost, jak s námi komunikovat? Ještě než byla vynalezena infračervená fotografie, byly mezi přáteli a rodinou běžné seance na vyvolání duchů. Dnes už máme technologie na odhalení šarlatánů. Nicméně stále neexistuje jasný důkaz posmrtného života. Je tedy pochopitelné, že mnoho lidí nachází útěchu v možnosti mluvit s mrtvým milovaným. Co kdybychom ale takový důkaz našli?

Kdybychom věděli, že na nás čeká něco lepšího, mnoho lidí by nejspíš nečekalo na přirozený konec své životní cesty. Nakonec ale naše životy vůbec nemusí být duchovní zkušenost. Místo světla můžeme totiž spatřit i jedničky a nuly. Technici si také hrají s možností nahrání vědomí do online úložiště. Tím pádem bychom existovali, dokud by běžely servery. Otázkou ovšem je, kolik by takové vědomí zabíralo místa, protože by to určitě nebylo zdarma.

Zdroj: WhatIfShow

Článek Co když opravdu existuje posmrtný život? Světem koluje i teorie, že smrt je pouhým výplodem fantazie a ve skutečnosti nikdy neumřeme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cesta k uctění, nikoli děsu

Proces balzamování měl uchovat zemřelého v co nejlepší „formě“, neboť víra v posmrtný život byla pevnou součástí společenského života. Mnoho kultur své mrtvé mumifikovalo, nejznámější je samozřejmě starověký Egypt. Stejné postupy najdeme ale i v Číně, na Kanárských ostrovech a u mnoha předkolumbovských civilizací v Jižní Americe. Dalším balzamujícím národem byli například Inkové.

Jádrem mumifikace je uchování těla cíleným vysušením nebo balzamováním tkáně. To obvykle zahrnuje odstranění vlhkosti a použití chemických nebo přírodních konzervantů, například pryskyřic. Mumie vznikají také náhodou, pokud se mrtvé tělo nachází v příhodných podmínkách, pak jde o tzv. přirozenou mumifikaci. Dochází k ní, když jsou tělesné ostatky vystaveny extrémnímu chladu, velmi suchému prostředí, nebo se jinak vyhnou rozkladu.

Nejstarší civilizace s mumifikační tradicí

Nejstarší pohřbené mumie byly odkryty v údolí Camarones na území Chile. To leží na severu země v poušti Atacama. Malý pruh země mezi Pacifikem a Andami je typický jen minimem srážek a je považován za jedno z nejsušších míst na Zemi. Mumie tu našel v roce 1917 německý archeolog Max Uhle. Byly na pláži Chinchorr poblíž města Arrica. Příslušely kultuře Chinchorro, kterou Uhle datuje do doby před 9 000 – 3 100 lety.

Samotná praxe mumifikace u nich začala před 7 000 lety, tedy dvě milénia před nejstaršími známými mumiemi Egypta. Ačkoli postupně docházelo ke zlepšování postupů a jejich větší komplexnosti, základní princip zůstával stejný. Zahrnoval vyjmutí všech měkkých tkání, orgánů a mozku. Duté tělo pak bylo vysušeno a opět sestaveno. Kůže byla vycpána rákosím, sušenými bylinkami a dalším rostlinným materiálem.

Egyptská forma mumifikace

Právě ve starověkém Egyptě dosáhl proces největší propracovanosti. První mumie se v záznamech objevují v roce 3500 před Kristem. V době Staré říše (2686–2181 před Kristem) byla už tradice ve společnosti silně zakořeněna. V dalších dobách byla dále rozvíjena a vrcholu dosáhla během Nové říše (1550–1069 před Kristem). Na rozdíl od Chinchorrů zde byla vyčleněna pouze elitám a boháčům.

Prostí lidé byli mumifikováni velmi zřídka, protože celý proces byl značně nákladný. Postup byl důležitou složkou náboženství, jelikož Egypťané byli posmrtným životem doslova posedlí. Celá pozemská životní pouť pro ně byla pouze přípravou na skutečné prožitky, které přijdou až na onom světě. Po smrti zůstává životní esence či duše a ta se na cestě do záhrobí setkává s mnoha entitami a také posmrtným soudem.

Šakal, váhy a pero

Rozhodující osobou takového soudu je Usir (Osiris), bůh mrtvých. Projde-li mrtvý touto zkouškou, čeká ho život v ráji po boku všech bohů. Soud probíhal vážením duše proti peru bohyně Mat, tedy pravdy. Byla-li duše těžší než toto pírko, na zesnulého se okamžitě vrhla nestvůra a byl sežrán. Na spravedlivý proces vážení dohlížel také Anup (Anúbis), bůh s hlavou šakala a patron balzamovačů. Aby se však duše mohla vydat na svou posmrtnou pouť, muselo tělo zůstat zachováno.

O konkrétních balzamovacích postupech se bohužel nedochovalo příliš mnoho písemností. Mozek byl většinou vytažen pomocí zahnutého nástroje skrze nosní dírky. Další orgány byly odstraněny rukama po naříznutí oblasti žaludku. Prázdnou dutinu pak balzamovači vyplnili kořením a vonnými směsmi, poté bylo tělo opět uzavřeno. Uvnitř bylo ale vždycky ponecháno srdce, o kterém Egypťané věřili, že se v něm skrývá lidský intelekt. Proto bude v posmrtném životě rozhodně potřeba.

Která ze slavných mumií vás nejvíce fascinuje?

Zdroj: LiveScience

Článek Mumifikace –⁠ jak probíhala a co způsobovala? Mozek byl odstraněn nosními dírkami. Poznejte tajemství nesmrtelnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Útěcha i prestižní společenská aktivita

Duchařské příběhy nezůstaly jen ve starověku, staly se subžánrem literatury. Víra v duchy je jen součástí mnohem rozsáhlejšího spektra připojených paranormálních věr. Sem spadá například prožitek blízké smrti, život po životě a možnost komunikace s oním světem. Mnoha lidem taková přesvědčení poskytují útěchu. Kdo by si taky nechtěl myslet, že milovaná osoba tu stále je a dohlíží na ně? Nebo dokonce přijde v případě nutnosti na pomoc.

Stejně tak po celé věky lidé zkoušeli komunikovat s „druhou stranou“, nebo to tvrdili. Například ve viktoriánské Anglii bylo pro ženy z vyšších vrstev provádět po čaji a zákusku spiritistickou seanci. Kluby pátrající po projevech duchů se podle důkazů formovaly i na prestižních univerzitách jako byly Cambridge a Oxford. V roce 1882 pak byla ustavena i prominentní Společnost pro psychický výzkum, nezisková organizace fungující dodnes.

Paranormální badatelé a detektivové

Členkou a později i prezidentkou této skupiny byla i Eleanor Sidewick, kterou lze považovat za původní krotitelku duchů. V Americe pak počátkem 19. Stolet mnoho médií tvrdilo, že dovedou mluvit s oním světem. Většina z nich byla později odhalena jako podvodníci, například skeptickým vyšetřovatelem Harry Houdinim. Teprve nedávno se však „lov na duch“ stal velmi rozšířeným koníčkem po celém světě, včetně komerčního využití.

Značný vliv na tom nejspíš má televizní série Lovci přízraků (Ghost Hunters, 2004) – pozor na záměnu se seriálem Lovci duchů (Supernatural). Dokument vydal celkem 230 epizod, nenašel ovšem žádné pořádné důkazy jejich existence. Znakem úspěchu budiž mnoho podobných projektů a imitací a o důvody popularity není pochyb. Základní premisou je, že kdokoli s baterkou a kamerou se může vydat po stopách nadpřirozena.

Absence přesných vymezení a jasných kritérií

Základním problémem vědeckého ověřování přítomnosti duchů, je skutečnost, že jejich projevem může být cokoli včetně zabouchnutí dveří větrem. Valná většina projevů se navíc odehraje za velmi špatně zdokumentovaných podmínek. Případně se takové věci přihodí jednomu člověku, který je v noci v odlehlé budově. Tato struktura ovšem ve výsledku nahrává popularitě tématu a láká ke stejným výpravám další a další zájemce.

Když sociologové Dannis a Michell Waskul provedli interview s několika takovými dobrodruhy, narazili na zvláštní okolnost. Ani protřelí lovci duchů si totiž nebyli jisti, co vlastně zažili, a jestli to byl duch. Neexistuje totiž nic jako „typicky projev ducha“. Mnoho jich podotklo, že zažili něco neobvyklého, nevysvětlitelného, děsivého a záhadného. V zásadě platí, že projevem ducha je nejspíš to, co za něj prohlásí dostatek lidí.

Neexistující definice a metrika

Osobní zkušenost s tajemnem je jedna věc, vědecké důkazy jsou něco zcela jiného. Částí problému tak je obecná neshoda na tom, co je vlastně duch. Pro někoho jde o duši mrtvého, která se na našem světě „zasekla“ či ztratila. Další zdroje zase tvrdí, že jde o telepatické entity, které do okolního prostředí může promítat naše vlastní mysl. Stále také přibývají další druhy jako poltergeisti, energetický otisk v budovách nebo stínoví lidé z „druhé strany“.

Lovci přízraků také používají mnoho velmi zvláštních a dosti pochybných způsobů, jak duchy „zachytit“. Prakticky každý takový odborník tvrdí, že je vědec, což demonstruje mnoha elektronickými pomůckami jako detektory radiace a dalšími. Žádná z těchto pomůcek ale nikdy prokazatelně nezachytila ducha. Nedávný vývoj aplikací pro chytré telefony je pak velmi jednoduchým způsobem, jak vyfotit děsivý obrázek a pochlubit se na Instagramu.

Setkali jste se někdy s duchem či jiným nadpřirozeným projevem?

Zdroj: LiveScience

Článek Jsou duchové skuteční? Paranormální badatelé a lovci duchů otevřeně promluvili o jejich existenci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

AI technologie pracuje s algoritmem, který zpracovává příspěvky na sociálních sítích a další online výstupy. Na základě těchto poznatků zvládne simulaci reálné konverzace. Podle Microsoftu se nabízí využití například při konverzacích s již nežijícími osobami nebo konverzace s celebritami. Na pořadu dne jsou ale i další skupiny osob:

• historické osobnosti,
• fiktivní charaktery,
• chatovací roboti pro zákaznické podpory.

Velký přínos Microsoft vidí především ve zlepšení konverzace chatovacích robotů. Ty dnes využívají především zákaznické podpory při komunikace se zákazníky. Prostřednictvím sledování reálných výstupů a skutečného jazyka se systém přiblíží k reálné konverzaci, u které zákazník nepozná, že si píše se strojem.

Podle šéfa AI oddělení nedojde k využití systému v praxi

Šéf oddělení umělé inteligence Tima O’Briena Microsoftu ale nepředpokládá, že vedení Microsoftu využije algoritmus pro konverzaci s mrtvými osobami. Dle jeho slov se k němu zatím nedonesly konkrétní plány. Zároveň by takový přístup považoval za velmi kontroverzní.

Právě analýza výstupů mrtvých lidí by mohla být určitým způsobem problematická. Systém zvládne analýzu  online výstupů dané osoby. Kromě zkoumání standardního jazyka se ale do algoritmu promítnou i soukromé názory, které mohou být kontroverzní a pro pozůstalé překvapivé.

Problematické může být i využití v případě konverzací se slavnými osobnostmi. Celebrity si často střeží svoje soukromí a na komunikaci s veřejností mají tým školených odborníků. Nabízí se zde tak možnost zneužití pro záměrné poškození jména cizí osoby.

Článek Komunikace s mrtvými jako hudba budoucnosti? Microsoft si nechal patentovat novou technologii se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.