Jak se senzace dostala z venkovského domu do královského paláce

Mary Toftová byla negramotná žena z chudé rodiny, která v létě 1726 prodělala potrat. Krátce nato začala tvrdit, že rodí další plody, tentokrát ale zvířecí. Howard, který ji ošetřoval, neměl důvod pochybovat: dobová teorie takzvané „maternal imagination“ považovala za možné, že silný zážitek těhotné ženy, třeba setkání s králíkem na poli, může fyzicky ovlivnit plod. Tato představa nebyla okrajová; patřila k běžnému repertoáru tehdejší medicíny.

Howard tedy nejenže případ přijal za svůj, ale aktivně ho propagoval. Psal do Londýna, zval další lékaře k vyšetření a de facto vybudoval síť důvěryhodnosti kolem jedné pacientky. Když se zpráva dostala ke dvoru, král Jiří I. vyslal do Guildfordu svého chirurga Nathaniela St Andrého a sekretáře Samuela Molyneuxa z okruhu prince z Walesu. St André Toftovou vyšetřil, uvěřil jí a vydal pamflet A Short Narrative of an Extraordinary Delivery of Rabbets, v němž případ prezentoval jako ověřený lékařský fakt. Královská pečeť na obálce udělala zbytek.

Proč podvod nepůsobil průhledně

Z dnešního pohledu se zdá absurdní, že vzdělaní muži věřili ženě rodící králíky. Jenže tehdejší lékaři neměli ultrazvuk, rentgen ani moderní anatomické znalosti reprodukce. Pracovali s hmatem, pozorováním a především se svědectvím, pacientky i jejího okolí. Historička Karen Harvey ve své studii z roku 2015 upozorňuje, že lékaři v jednu chvíli považovali Mary za „jediný a hlavní zdroj informací“ o tom, co se děje v jejím těle.

K tomu přistupovaly tři zesilovače:

• Autorita potvrzovala autoritu. Howard přesvědčil St Andrého, St André přesvědčil dvůr, dvůr legitimizoval celou věc v očích veřejnosti. Každý další lékař, který případ viděl a neprotestoval, přidával vrstvu důvěryhodnosti.
• Tisk fungoval jako zesilovač, ne jako filtr. Pamflety vycházely rychle, často od samotných lékařů, kteří měli na výsledku reputační zájem. Čím víc se o případu psalo, tím reálnější se zdál.
• Emoční šok blokoval kritické myšlení. Příběh ženy rodící králíky byl tak silný, že přitahoval pozornost i těch, kteří by jinak zachovali odstup. Být „u toho“ znamenalo prestiž.

Přesto existovali skeptici. Cyriacus Ahlers, další z lékařů vyslaných ke dvoru, měl podezření na podvod už v listopadu 1726 a ještě téhož roku vydal pamflet, v němž poukazoval na anatomické nesrovnalosti. Richard Manningham, londýnský porodník, který Toftovou vyšetřoval po jejím převozu do hlavního města, byl také postupně stále opatrnější. Jenže skeptické hlasy zpočátku zanikaly v hluku senzace.

Přiznání, vězení a otázka, kdo za hoaxem skutečně stál

Zlom přišel až v prosinci 1726. Pod tlakem vyšetřování a poté, co se ukázalo, že do její cely někdo pašoval části králíků, se Mary přiznala. Soudce Thomas Clarges ji 8. prosince poslal do věznice Bridewell ve Westminsteru, kde byla podle dobových zpráv držena na nucených pracích. Propuštěna byla až 13. dubna 1727, bez formálního odsouzení, protože obvinění z podvodu bylo právně obtížně uchopitelné.

A tady příběh získává další rozměr. Harvey ve své pozdější práci z roku 2018 argumentuje, že Mary „to nemohla udělat sama“, a nejspíš ne zcela dobrovolně. Z jejích výpovědí vyplývá role tchyně Ann Toftové, dalších příbuzných a sousedek, které měly přístup k jejímu tělu a které podle Harvey uplatňovaly autoritu nad chudou, negramotnou ženou ve zranitelné situaci po potratu. Manžel Joshua Toft se v záznamech objevuje v souvislosti s vyšetřováním, ale jednoznačné odsouzení se nepodařilo doložit.

Nejhůř tedy dopadla Mary. Lékaři, kteří případ legitimizovali, čelili hlavně výsměchu; St André se stal terčem satirických grafik a jeho kariéra utrpěla trvalou ránu. Howard byl vázán k dalšímu stání před soudem pro podezření ze spiknutí, ale doložený rozsudek chybí.

Co případ změnil, a co připomíná dodnes

Případ Toftové nevyvolal žádnou okamžitou reformu lékařské praxe. Žádný nový předpis, žádná komise. Ale vyvolal něco možná důležitějšího: pamfletovou debatu o tom, co vlastně znamená lékařský důkaz. Argumenty kolem Toftové podle starších výkladů, které Harvey cituje, představovaly zásadní posun v medicínské epistemologii, od spoléhání na svědectví a autoritu směrem k požadavku materiálního, ověřitelného důkazu. Teorie „maternal imagination“ sice přežívala ještě desítky let, ale její nejextrémnější verze, že žena může porodit zvíře, dostala smrtelnou ránu.

Mechanismus šíření senzace je přitom nápadně současný. Autorita potvrzuje autoritu, opakování vytváří zdání pravdy, emoční náboj příběhu překonává racionální pochybnosti a ti, kdo protestují, jsou zpočátku přehlušeni. Rozdíl mezi rokem 1726 a dneškem není v logice šíření. Je jen v rychlosti.

Mary Toftová zemřela v roce 1763, dávno zapomenutá. Její příběh ale přežil, ne jako kuriozita o hlouposti minulosti, ale jako připomínka toho, jak křehká je hranice mezi „dobře doloženým faktem“ a kolektivní iluzí. Stačí správná kombinace autority, tisku a příběhu, kterému chcete věřit.

Článek Případ Mary Toftové ukázal, jak snadno se v 18. století šířily senzace. Porodu králíků věřili všichni se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně v těle matky zůstává

Hned na úvod je potřeba zpřesnit jednu věc: nejde doslova o „partnerovy buňky“. Přes placentu přecházejí buňky plodu, a protože dítě nese polovinu genetické informace od otce, nesou tyto buňky i paternální znaky, včetně chromozomu Y u mužského potomka. Právě díky chromozomu Y je vůbec možné je v ženském těle spolehlivě detekovat.

Odborně se jev nazývá fetální mikrochimérismus. Česká imunologička a reprodukční bioložka Ilona Hromadníková z Univerzity Karlovy ho v odborném textu popisuje takto: plod je pro matku „semi-allograft“, napůl vlastní, napůl cizí organismus. Transplacentární přenos buněk začíná už mezi 6. a 7. týdnem těhotenství a s jeho progresí narůstá. Vedle celých buněk se do mateřské krve uvolňuje i volná fetální DNA, která se dnes rutinně využívá v neinvazivní prenatální diagnostice.

Část těchto buněk po porodu zaniká. Část ne. V roce 1996 tým Diany Bianchi prokázal, že fetální progenitorové buňky přetrvávají v krvi matky až 27 let po porodu. Nejen v krvi, pozdější studie je našly v kostní dřeni, játrech, ledvinách, štítné žláze i v mozku.

Chrání, škodí, nebo jen přihlížejí?

Tady výzkum vstupuje na tenčí led. Odborná literatura pracuje se třemi rámci výkladu: fetální buňky v těle matky mohou tkáně poškozovat, mohou je naopak pomáhat opravovat, nebo mohou být biologicky neutrální, prostě tam jsou, aniž by cokoli zásadního způsobovaly.

Studie publikovaná v JAMA v roce 2004 popsala fetální buňky schopné diferenciace do různých buněčných linií v mateřských tkáních, což naznačuje možnou reparativní roli. Slovo „naznačuje“ je klíčové. Souhrnný článek v Obstetric Medicine z roku 2020 shrnuje stav poznání střízlivě: fetální mikrochimérismus je aktivní výzkumné pole s potenciálem pro nové biomarkery, nikoli zavedený diagnostický nebo terapeutický standard.

Na druhé straně stojí dlouhodobě zkoumaná asociace s autoimunitními onemocněními, zejména systémovou sklerodermií. Ženy touto nemocí trpí výrazně častěji než muži a někteří výzkumníci hledají souvislost právě v přítomnosti cizích buněk, které by mohly spouštět imunitní reakci. Jenže korelace není kauzalita, a mikrochimérismus se nachází i u zcela zdravých žen. Bezpečné shrnutí zní: efekt závisí na kontextu a není jednostranně dobrý ani špatný.

Císařský řez, potrat, počet dětí

Zajímavé je, že způsob porodu hraje roli. Prospektivní kohortová studie publikovaná v BJOG zjistila, že po císařském řezu je fetální mikrochimérismus detekovatelný u 58,3 % žen, zatímco po vaginálním porodu jen u 16,7 %. Chirurgický zásah do placenty zřejmě uvolňuje do oběhu více buněk najednou.

A co potrat? I po spontánním či umělém ukončení těhotenství dochází k fetomaternálnímu přenosu. Buněčný otisk tedy nezanechává jen donošené těhotenství, stačí i to, které skončilo v prvním trimestru.

Důležitá nuance: klasické studie detekují hlavně mikrochimérismus mužského původu, protože chromozom Y je v ženském těle jednoznačný marker. Buňky po těhotenství s dcerou v těle matky pravděpodobně přetrvávají také, jen se mnohem hůř prokazují. Skutečný rozsah jevu je tedy nejspíš větší, než ukazují dosavadní čísla.

Proč o tom české ženy nevědí

Fetální mikrochimérismus není žádná novinka. První popis fetálních buněk v mateřském oběhu se v literatuře váže k roku 1893. Skutečný rozmach výzkumu přišel v 90. letech s rozvojem metod PCR. V Česku se tématem zabývají týmy na Univerzitě Karlově a ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, Hromadníková a kolegové publikovali práci o fetálních mikrochimérických buňkách v endometriálních tkáních v recenzovaném časopise DNA and Cell Biology.

Přesto se nám nepodařilo dohledat žádný český pacientský materiál ani poporodní edukační standard, který by fetální mikrochimérismus zmiňoval jako běžné téma. Pro většinu českých žen jde o informaci, na kterou narazí spíš v popularizačním článku než v ordinaci gynekologa.

Co si z toho odnést

Kvůli fetálnímu mikrochimérismu nemusíte měnit nic na svém chování po porodu ani informovat lékaře před operací, žádné takové doporučení neexistuje. Jev je fyziologický, běžný a sám o sobě není diagnózou.

Porod je konec gravidity. Není to nutně konec všech biologických stop těhotenství. V těle ženy, která byla těhotná, mohou ještě desítky let přebývat buňky nesoucí genetický otisk jejího dítěte, a tím i jeho otce. Medicína tento otisk teprve mapuje. Ale že existuje, o tom už pochyb není.

Článek Myslela jste si, že těhotenství končí porodem? Omyl. Partnerovy buňky ve vás žijí dál se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První žena Valentina Vasilyeva

Týkal se anglického obchodníka žijícího v Petrohradě, respektive jeho korespondence. V té se totiž zmiňoval o rolníkovi Fjodoru Vasilijevovi a jeho setkání s carevnou Kateřinou II. Důvodem bylo něco neuvěřitelného. Rolník měl ve věku 75 let 84 dětí, a to jen od dvou žen. Většinu – 69 z nich – porodila jeho první manželka Valentina. Dle čtenářů něco takového nebylo už z fyziologického hlediska možné, nemluvě o tehdejší bídné úrovni hygieny.

Všechna oficiální dokumentace ovšem skutečnost potvrzovala. Valentina se narodila v regionu Ivanovo asi v roce 1707. Zde se setkala s Fjodorem a v roce 1725 byla poprvé v jiném stavu. Dle odhadů za svůj život porodila celkem 27krát – 16krát měla dvojčata, 7krát trojčata a 4krát čtyřčata. Když to vezmeme v čistém čase, pak byla těhotná 20 let svého života a rodila každého 1,5 roku. Předpokládáme přitom porod nejpozdější v 37. týdnu.

Lékařský pohled na věc

Tato situace je teoreticky možná z několika důvodů. Její muž byl nositelem tzv. velkého genu, takže všechny jeho partnerky měly minimálně dvě děti. A Valentina měla téměř určitě více ovulací, oba manželé byli také velmi plodní. Doktorům však není jasné, jak se žena vyhnula syndromu zmizelého dvojčete. Ten se projevuje úmrtím jednoho z plodů při vícečetném těhotenství. Nejspíš ho však měla a bránil jí mít dětí ještě mnohem více.

Poslední porod měla v roce 1765 a pak už děti nechtěla nebo mít nemohla, manžela tedy opustila. Takový krok byl ovšem v 18. století – navíc ze strany ženy – velmi nečekaný, ba zcela nepřijatelný. Nejspíš ovšem intervenovala sama carevna. Valentina skonala ve věku 75 let. Další děti neměla, Fjodor si ovšem našel novou ženu Annu, se kterou měl dalších 18 dětí, konkrétně 12 dvojčat a 6 trojčat. Ze všech jeho potomků se 82 dožilo dospělosti.

Pravda, nebo jen legenda?

Fenomén této rodiny je dodnes předmětem mnoha diskusí. „Bylo velmi obtížné takovou rodinu nakrmit. Děti byly tudíž dány k výchově do malých či bezdětných rodin,“ uvádí výňatek s vyšetřování. Podle více badatelů je takový počet v praxi nemožný, a to hned z několika důvodů. Zaprvé je obtížné jejich odnošení a současně zachování zdraví rodičky. A to je podmínkou pro další úspěšné těhotenství. I v moderní době je pak porod rizikem.

Nota bene u selky z 18. století. Vícečetná těhotenství zdravotní rizika ještě násobí. Další otázky a pochybnosti vyvolává také předpoklad přirozeného provedení všech porodů. Následuje ještě ekonomická stránka, tedy jak by mohla sedlácká rodina takové množství dětí uživit a šatit? Kde bydleli a jak velký by musel jejich dům reálně být? Objevily se i žádosti o vědecké studium této rodiny, badatelé byli však odmítnutí kvůli „ochraně vlády“.

Jakou nejrozsáhlejší prokázanou rodinu znáte?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Porodila 69 dětí a pak manžela opustila. Jaký je skutečný příběh ženy, jež se díky tomu zapsala do Guinessovy knihy rekordů? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nadšení a poté silné obavy

Jenže doktorův výraz se změnil znova a pak si přizval několik kolegů. Když se vyděšená Janet znovu zeptala, slyšela neuvěřitelnou větu: „Budete mít šest dětí.“ Šance, že takové těhotenství proběhne v pořádku, je 1 ku 104 miliardám. Tedy asi jako postavit jediného člověka proti 14násobné populaci planety. Jako nastávající matka šesterčat se však Janet cítila podivuhodně klidná. Uvnitř zkrátka věřila, že její děti budou v pořádku. I po 35 letech je při líčení událostí stále nadšená.

Během osudného ultrazvuku byla v 8. týdnu těhotenství a následně ji přijali do nemocnice, kde zůstala až do porodu. Šesterčata jsou sama o sobě extrémně vzácná, tehdy se vědělo jen o 2 případech. Veškerý personál, který tuto situaci zažil poprvé, byl naprosto v šoku. Janet se předtím právě vrátila z dovolené, opálená a zdravá. Najednou byly všude kolem starší ženy čekající na operace a šeptaly si za jejími zády: „Hele, to je ta, která čeká šesterčata.“

Klidná maminka a nervózní lékaři

Prvním kritickým mezník byl 23. týden. Pokud by se těhotenství udrželo přes tuto dobu, měly by děti šanci přežít. Janet tehdy cítila, jak kopou, a skutečně je donosila, dokonce do 31. týdne. Existoval však předpoklad, že všechna miminka nepřežijí. V den samotného porodu císařským řezem zůstávala Janet klidná, ale lékaři byli ve stresu z náročné operace. Když se žena probrala, zeptala se jen: „Jsou naživu?“ Děti byly naživu, a co víc, maminku čekalo další překvapení – narodilo se hned šest holčiček o váze 1,6 kg.

Uběhly kritické dva dny a bylo jasné, že jde o první dívky na světě, které přežily porod šesterčat. Novináři je pro pohodlí číslovali, což se stálo rodinným vtipem. Janet kvůli hospitalizaci neabsolvovala žádné kurzy pro nastávající maminky, s manželem tak naprosto netušili, co dělat. Zvláště, když domů přijde 6 dcer. Jejich život se změnil v pár hodin nočního spánku a nekonečný cyklus kojeneckých lahví a plen. Spotřebovali ohromných 11 000 plen za rok.

Jeden velký kolotoč činností

Když Janet skončila mateřská, musel se rodičem na plný úvazek stát tatínek Graham, jinak výtvarník a dekoratér. Podporu poskytly i místní úřady, které najaly zdravotní sestry. Výchova šestice nebyla jednoduchá, Janet ale uměla věci perfektně a přirozeně organizovat. Dcery se objevovaly ve zprávách a někdy hrály v reklamách, což rodině finančně pomáhalo. Janet jim nikdy nenutila stejné oblečení a i školní uniformy „vybavila“ různými sponkami a barevnými ponožkami pro volný výběr.

Velmi vyčerpávající byly třídní schůzky a Janet si musela pečlivě zapisovat rozhovory s učiteli. Až na nejstarší Hannah bydlí všechny dcery pár minut jízdy od rodičů. Jak dospívaly, chápaly, jak náročná jejich výchova byla. „Mám jedno dítě a mám dost, nedovedu si představit péči o šest, jak to měla matka. O to víc ji obdivuju a dodnes si jí vážím,“ říká Sarah. Janet je naopak ráda, že má dosud jen jednu vnučku – péče o jedno dítě je podle ní zábava.

Kolik vícerčat ve svém okolí znáte?

Zdroj: Mirror

Článek Neuvěřitelný příběh 1. holčičích šesterčat na světě: Šance, že se vůbec narodí živé, byla 1 ku 104 miliardám se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pojistka před podvody a výměnami

V tomto případě sloužila tlačenice dvořanů jako pojistka. Toho, že živé dítě nebude nahrazeno mrtvým, a že královskou holčičku nikdo nezamění za vytouženého chlapce. Venku panovala atmosféra připomínající karneval. „Španělští herci a muzikanti tančili přímo pod okny a kytary, harfy a kastaněty měly královně připomínat její domov,“ píše Antonia Fraser v Love and Louis XIV. „Zvuky měly nebohou královnu rozptýlit.“

Ta ovšem stále řvala: „Nechci rodit, chci zemřít,“ a to španělsky. Její strach měl opodstatnění, protože v době před moderním lékařstvím byl porod děsivý a hlavně smrtící. Infekce byly naprosto běžné, a 1 z 3 dětí zemřelo ve Francii před dosažením 1 roku. A královna byla pod obrovským tlakem, aby dala králi mužského dědice, a zajistila tak pokračování dynastie. Po 12 hodinách agonie nakonec porodila zdravého chlapce a dvořané všem oznámili pohlaví.

Ihned po svatbě pod přísným dohledem

Pro mnoho královských žen začal tlak na porod dědice prakticky ihned po konci svatebního veselí. Podle Randiho Huttera, autora knihy Get Me Out, byla Kateřina Medicejská v 16. století natolik posedlá otěhotnět, že si zavolala léčitele. Ten jí radil, aby „vypila kobylí moč a své lůno namáčela do pytle s kravským hnojem smíchaným s mletými jeleními parohy.“ Jakmile královny otěhotněly, byly neustále podrobovány zkoumání.

Pravděpodobně nenajdeme očekávanější porod, než ten od Marie Antoinetty, která prvně rodila v roce 1778. Ačkoli její matka s veřejnými porody v Rakousku skončila, Marie to ve Versailles nedokázala. Brzo ráno 19. prosince se tak rozezněl zvonek oznamující, že její porod začal. Zámek se brzy propadl do chaosu, protože do komnat mířily davy. Mnoho lidí si hledalo ta nejlepší místa a soukromé komnaty se změnily v divadelní sál.

Vedro, mdloby a péče o holčičku

„Tlak lidu, vedro a nedostatek čerstvého vzduchu, protože okna byla v zimě pevně zavřena, byl po 12hodinovém porodu prostě moc.“ Trvalo několik minut, než si někdo všiml, že královna je v bezvědomí. Nakonec byla okna otevřena a ledový vzduch královnu probral. Dalších 18 dní strávila v posteli. Protože porodila holčičku, mohla s ní trávit o něco více času. „Syn by prakticky okamžitě náležel státu,“ jak jemně vysvětlila své dceři.

„Ty budeš moje, budeš mít mou péči, budeš sdílet mé štěstí a tlumit můj žal.“ Na sklonku 19. století učinily pokroky v medicíně i porod o něco snesitelnější a také přinesly větší míru přežití. V roce 1853 šokovala královna Viktorie mnoho lidí použitím chloroformu, který jí ulevil při porodu prince Leopolda. Ačkoli staré tradice v některých královských rodinách přetrvávají, porod dítěte se právem stal mnohem soukromější záležitostí.

Článek Proč královské ženy odpradávna musely rodit před velkým davem lidí: Některé kvůli tomu málem přišly o život se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Porody císařským řezem

Nejmarkantnějším rozdílem by byla nízká gravitace, která by nejen ztížila samotný porod, ale i ovlivnila vývoj dítěte. Kosti bez vlivu zemské gravitace řídnou. Astronauti ztrácejí 1 až 2 % kostní hustoty za každý měsíc strávený ve vesmíru, což by mohlo zapříčinit zlomení pánve při porodu. I na planetě Zemi doporučují lékaři ženám s křehkými kostmi vyhnout se přirozenému porodu. 

Jako náhradní řešení se nabízí císařský řez. Způsob, jakým rodíme, ovlivňuje naši anatomii. Například velikost naší hlavy je omezena velikostí porodních cest našich matek. S větším počtem císařských řezů by mohlo dojít ze zvětšení hlav novorozenců, protože by nebyli omezeni porodními cestami.

Vzhled vesmírných dětí

Kromě zvětšených hlav by vesmírné děti měly i jinou barvu pleti. Ve vesmíru by měly menší ochranu před škodlivým vesmírným zářením, proto by se vyvinuly nové typy kožních pigmentů, jako je melanin, který chrání naši pokožku před ultrafialovým slunečním zářením na Zemi. To by mohlo znamenat, že budoucí generace žijící mimo Zemi budou mít různé barvy pleti. 

Kvůli oslabené gravitaci by se kromě kostí nemohly řádně vyvíjet ani svaly. Třeba srdeční sval by cirkuloval krev mnohem snadněji. To znamená, že dítě vracející se na Zemi by nemělo dostatečně silné srdce, aby pumpovalo krev proti gravitační síle. Tyto změny se mohou projevit až staletích nebo tisíciletích života ve vesmíru.

Jaká další úskalí porodu ve vesmíru vás napadají?

Zdroj: Insider, ScienceABC, LabmateOnline

Článek Vesmírný porod by se od pozemského lišil v řadě ohledů. Ženám by hrozily zlomeniny pánví a děti by měly větší hlavu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nebezpečí pro novorozence?

Výzkumy v ohledu dlouhodobého dopadu tohoto typu narkózy na samotné novorozence byly však velmi omezené. Proto se objevily obavy, zda právě tento dnes zcela běžný zákrok nemůže budoucí vývoj dítěte nějak ohrozit. Nová studie ovšem zdůrazňuje, že použití této narkózy není spojeno s žádným rizikem po stránce neurologického vývoje dítěte. Ani v raných letech, ani kdykoli později, jak se mnoho rodičů obávalo.

Studie zveřejněná v JAMA Network Open zahrnovala celkem 435 281 porodů, které se odehrály od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2016. Všechny proběhly ve Skotsku a u všech byla použita právě tato forma anestezie, byla-li nějaká použita. Konkrétně byla epidurální anestezie podána v 94 323 případech, 340 958 porodů se obešlo bez ní. Miminka reprezentovala široké spektrum etnik. Badatelé následně získali klíčová data z doby, kdy již byly tyto děti v batolecím věku.

Pátrání po neurologických škodách

V žádném z případů vědci nenašli neurologické poškození, které by souviselo s narkózou. Epidurální podání bylo spojováno se snížením spontaneity vaginálního porodu a zvýšeným rizikem resuscitace novorozenců. Z toho mělo také plynout častější umístění takového novorozence na speciální oddělení. Tým provádějící studii ovšem nenašel žádné výrazné problémy u dvouletých dětí, jejichž porod proběhl s epidurální anestezií.

Podle studie měly děti matek, které využily tuto možnost anestezie, menší výskyt problémů s komunikací nebo motorickými funkcemi. Nevyskytla se ani jiná abnormalita, která by z tohoto výzkumu mohla vyplynout. Podle profesorky Dr. Minkin z Yaleovy univerzity to krásně potvrzuje, že anestezie tohoto druhu opravdu na děti nijak negativně nepůsobí. Nedochází totiž k žádnému významnému vstřebání do krve, největším rizikem je přechodné snížení krevního tlaku u matky.

Rodiče mohou být v klidu

Tento a další známé občasné vedlejší efekty jsou pečlivě sledovány a v případě potřeby zaléčeny podáním tekutin a odpovídajících léků. Výzkum může nastávajícím rodičům pomoci se o plánech na porod rozhodnout s větším klidem a sebedůvěrou. Hlavním efektem je uklidnění a uvolnění matky, což dovoluje kontrakcím pomoci roztáhnout děložní hrdlo. „Vedla jsem tímto způsobem porod tisíce dětí a všechny si vedly dobře,“ dodává Dr. Minkin.

Profesor anesteziologie Dr. Alexander J. Butwick ze Stanfordu zmiňuje, že jde o další rozsáhlý přídavek do množiny výzkumů, které shledávají epidurální anestezii naprosto bezpečnou. Upozornil také na limity studie včetně faktu, že není přesně jasné, jaká úroveň péče pro novorozence byla k dispozici v nemocnicích, kde porody probíhaly. Každý má dělat to, co je správné pro jeho vlastní tělo. Obavy z epidurální anestezie budou ale snad zmírněny.

Jak u vás probíhal porod?

Zdroj: HealthLine

Článek Je epidurál pro novorozence nebezpečím? Studie odhalila nevšední informace v souvislosti s rizikem vývojových vad se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.