Kdy vlastně most vznikl

Přesný rok stavby neznáme. Žádná zakládací listina se nedochovala, a tak se historici i památkáři opírají o dataci do třetí čtvrtiny 13. století, tedy zhruba mezi roky 1250 a 1275. První písemná zmínka o mostě pochází až z roku 1348, druhá z roku 1351. Most tedy existoval desítky let, než ho někdo považoval za nutné zmínit na pergamenu. Pro tehdejší dobu nic neobvyklého: stavba prostě fungovala a nikoho nenapadlo ji dokumentovat.

Důležité je srovnání s Prahou. Starší Juditin most, budovaný ve 12. století, se nedochoval; strhla ho povodeň roku 1342. Karlův most, jehož stavba začala v roce 1357, je tedy mladší. Národní památkový ústav ho výslovně označuje za druhý nejstarší dochovaný most v České republice. Ten první stojí v Písku.

Stavba „na suchu“: geniální řešení, nebo tradovaná legenda?

Tady je třeba být přesný, protože oficiální materiály si navzájem mírně odporují. Městská publikace „Kamenný most a mosty v Písku a na Písecku“ popisuje postup takto: stavitelé nejprve vybudovali ochrannou hráz a vedlejší koryto, do kterého svedli vodu Otavy. Šest pilířů pak vyzdili „na suchu“ ve stavebních jímkách, bez boje s proudem, bez potápěčů, bez riskantního bednění pod hladinou. Teprve po dokončení převedli řeku zpět pod hotové oblouky.

Jenže materiál České národní banky, připravený k numismatické emisi s motivem píseckého mostu, tutéž informaci uvádí se slovem „údajně“. A právě v tom je rozdíl mezi jistotou a domněnkou. Archeologický průzkum, který by postup jednoznačně potvrdil, k dispozici není.

Co víme jistě: běžnější středověká praxe spočívala v práci s cofferdamy, dřevěnými jímkami zaraženými přímo do říčního dna, z nichž se čerpala voda. Piloty se zatloukaly do bahna, na ně se kladly kamenné kvádry. Bylo to pomalé, drahé a nebezpečné. Pokud písečtí stavitelé skutečně dokázali celou řeku obejít a pracovat na suchém dně, šlo o řešení nejen unikátní, ale i logisticky mimořádně náročné; přesměrovat tok Otavy vyžadovalo obrovský objem zemních prací.

Proč most stojí po sedmi staletích

Odpověď má čtyři vrstvy:

• Materiál. Stavitelé použili místní granodiorit, v městských pramenech označovaný jako „povltavská žula“. Jde o hlubinnou vyvřelinu s vysokým podílem křemene a živců, minerálů extrémně odolných vůči zvětrávání, mrazu i vodní erozi. Zatímco pískovcové stavby z téže doby dávno obrousil čas, žulové kvádry drží tvar.
• Konstrukce. Most měří 109,75 metru na délku a 6,25 metru na šířku. Šest původních oblouků je půlkruhových, sedmý (levobřežní, přidaný roku 1768) je segmentový. Víceobloukové řešení rozkládá tlak vody na více opěr, takže i při extrémním průtoku nenese celou sílu jediný bod.
• Ledolamy. Na návodní straně pilířů stojí kamenné ledolamy, klínovité předsunuté hroty, které tříští ledové kry i naplavené dřevo dřív, než narazí do oblouku. Ještě v září 2024 z nich hasiči odstraňovali kmeny při zvýšené hladině Otavy. Fungují dodnes přesně tak, jak byly navrženy.
• Průběžná péče. Most nikdy nebyl ponechán svému osudu. Po každém poškození, ať povodní, válkou, nebo prostým opotřebením, následovala oprava. Po roce 2002 bylo v zábradlí nově doplněno 37 žulových kvádrů z celkových 611. Barokní sochy světců, které most zdobí od 18. století, jsou dnes vesměs kopie; originály uložilo město do Prácheňského muzea v areálu píseckého hradu, aby je chránilo před další zkázou od vody a povětrnosti.

Most na Zlaté stezce

Písecký most nevznikl náhodou uprostřed jihočeské krajiny. Stál v klíčovém bodě zemské stezky, po níž proudila sůl z bavorského Pasova přes Prachatice, Netolice a Vodňany do Prahy. Trasa je známá jako Zlatá stezka a Otava v Písku představovala její nejnáročnější přírodní překážku. Kamenný most ji odstranil, spolehlivě, celoročně, i při vyšším stavu vody. Podle materiálu ČNB právě jeho postavení výrazně pomohlo rozšíření obchodu na této trase.

Královský hrad, který dodnes sousedí s mostem, nebyl jen sídlem moci. Kontroloval přechod, vybíral clo, chránil kupce. Most a hrad tvořily funkční dvojici: jeden převáděl zboží, druhý ho hlídal.

Článek Kamenný most v Písku pochází ze 13. století a dodnes slouží chodcům. Může za to unikátní stavební postup se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vznik

Přes to, že se jedná o velmi běžnou událost, v takovéto míře nebylo možné tato písečná mračna pozorovat již dvacet let. Letošní prašný oblak obsahoval o šedesát až sedmdesát procent více prachu v porovnání s ostatními roky. Kromě vyšší hustoty se tento rok zvýšila i vzdálenost, kterou oblak urazil před tím, než se rozplynul.

• Oblaka se obvykle začínají formovat koncem jara
• Prach je z pouště odnášen do konce léta

Vlivem jarních větrů, které na Sahaře působí, bývá velká spousta prachu přesouvána čím dál více k Atlantskému oceánu. Čím déle a více fouká, tím větší oblak se formuje. Letos se ale můžeme bavit o opravdu mraku enormním.

Pořád pod kontrolou

Tento jev po celou dobu každoročně pozorně sleduje Evropská kosmická agentura (ESA). K jeho pozorování letos využila satelit Copernicus Sentinel-5P. Tento satelit je speciálně upraven právě pro sledování a studium podobných případů jako je tento, tedy na jevy, při kterých se ve vzduchu nacházejí velmi malé částice jako například prach či jiné znečišťující látky. Dle prohlášení agentury se prašná mračna tento rok dostala až osm tisíc kilometrů od jejího vzniku. To mělo za důsledek, že dosáhla až na pobřeží karibských ostrovů či dokonce Spojených států Amerických. Je však běžné, že se mračna kvůli působení jiných větrných proudů rozptýlí ještě před tím, než dorazí na pevninu a zůstanou tak v Atlantském oceánu. Pokud se tak stane, prach se ponoří do vody, kde slouží jako potrava pro plankton, mikroskopické organismy. Pokud už ale dojde k tomu, že tato mračna dosáhnou pevniny, může to mít velký vliv na běžné fungování tamní krajiny. Například u Amazonského deštného pralesu může způsobit změnu fungování hnojení. Dále může zásadně ovlivnit tvorbu hurikánů, které mohou být v tomto důsledku mnohem častějšími. Je zde i jisté riziko pro člověka. Pokud se lidé nacházejí v postižené oblasti, měli by si zakrývat ústa a nos. Vdechování tohoto prachu by mohlo mít za následek nepříjemné zdravotní komplikace. Jistým však zůstává, že pokud se tato bouře dostane na pevninu, zásadním způsobem ovlivní fungování ekosystému.

Článek Mocná oblaka písku ze Sahary nad Atlantským oceánem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.