Kamenný most v Písku pochází ze 13. století a dodnes slouží chodcům. Může za to unikátní stavební postup

Nejstarší dochovaný most v Česku stojí přes Otavu už přes sedm set let. Přežil povodně, války i nápor moderní doby, a pořád po něm lidé denně přecházejí z břehu na břeh.

Foto: Al.trcka - licence CC BY SA 4.0

Když v srpnu 2002 kulminovala Otava při průtoku 1 400 kubíků za sekundu a hladina vystoupala na 903 centimetrů, nad vodou vyčnívaly jen kamenné hlavy barokních světců. Zábradlí strhla voda, sousoší svatého Jana Nepomuckého se rozpadlo a mostovka utrpěla těžké rány. Jenže samotná konstrukce, šest půlkruhových oblouků z masivního kamene, vydržela. 9. května 2003 byl most znovu průchozí. Není to navíc poprvé, co písecký Kamenný most dokázal, že ho řeka sice poškodí, ale nezlomí. Tuhle odolnost mu vtiskli stavitelé někdy ve třetí čtvrtině 13. století a od té doby ji potvrzuje každá další generace.

Kdy vlastně most vznikl

Přesný rok stavby neznáme. Žádná zakládací listina se nedochovala, a tak se historici i památkáři opírají o dataci do třetí čtvrtiny 13. století, tedy zhruba mezi roky 1250 a 1275. První písemná zmínka o mostě pochází až z roku 1348, druhá z roku 1351. Most tedy existoval desítky let, než ho někdo považoval za nutné zmínit na pergamenu. Pro tehdejší dobu nic neobvyklého: stavba prostě fungovala a nikoho nenapadlo ji dokumentovat.

Důležité je srovnání s Prahou. Starší Juditin most, budovaný ve 12. století, se nedochoval; strhla ho povodeň roku 1342. Karlův most, jehož stavba začala v roce 1357, je tedy mladší. Národní památkový ústav ho výslovně označuje za druhý nejstarší dochovaný most v České republice. Ten první stojí v Písku.

Stavba „na suchu“: geniální řešení, nebo tradovaná legenda?

Tady je třeba být přesný, protože oficiální materiály si navzájem mírně odporují. Městská publikace „Kamenný most a mosty v Písku a na Písecku“ popisuje postup takto: stavitelé nejprve vybudovali ochrannou hráz a vedlejší koryto, do kterého svedli vodu Otavy. Šest pilířů pak vyzdili „na suchu“ ve stavebních jímkách, bez boje s proudem, bez potápěčů, bez riskantního bednění pod hladinou. Teprve po dokončení převedli řeku zpět pod hotové oblouky.

Jenže materiál České národní banky, připravený k numismatické emisi s motivem píseckého mostu, tutéž informaci uvádí se slovem „údajně“. A právě v tom je rozdíl mezi jistotou a domněnkou. Archeologický průzkum, který by postup jednoznačně potvrdil, k dispozici není.

Co víme jistě: běžnější středověká praxe spočívala v práci s cofferdamy, dřevěnými jímkami zaraženými přímo do říčního dna, z nichž se čerpala voda. Piloty se zatloukaly do bahna, na ně se kladly kamenné kvádry. Bylo to pomalé, drahé a nebezpečné. Pokud písečtí stavitelé skutečně dokázali celou řeku obejít a pracovat na suchém dně, šlo o řešení nejen unikátní, ale i logisticky mimořádně náročné; přesměrovat tok Otavy vyžadovalo obrovský objem zemních prací.

Proč most stojí po sedmi staletích

Odpověď má čtyři vrstvy:

• Materiál. Stavitelé použili místní granodiorit, v městských pramenech označovaný jako „povltavská žula“. Jde o hlubinnou vyvřelinu s vysokým podílem křemene a živců, minerálů extrémně odolných vůči zvětrávání, mrazu i vodní erozi. Zatímco pískovcové stavby z téže doby dávno obrousil čas, žulové kvádry drží tvar.
• Konstrukce. Most měří 109,75 metru na délku a 6,25 metru na šířku. Šest původních oblouků je půlkruhových, sedmý (levobřežní, přidaný roku 1768) je segmentový. Víceobloukové řešení rozkládá tlak vody na více opěr, takže i při extrémním průtoku nenese celou sílu jediný bod.
• Ledolamy. Na návodní straně pilířů stojí kamenné ledolamy, klínovité předsunuté hroty, které tříští ledové kry i naplavené dřevo dřív, než narazí do oblouku. Ještě v září 2024 z nich hasiči odstraňovali kmeny při zvýšené hladině Otavy. Fungují dodnes přesně tak, jak byly navrženy.
• Průběžná péče. Most nikdy nebyl ponechán svému osudu. Po každém poškození, ať povodní, válkou, nebo prostým opotřebením, následovala oprava. Po roce 2002 bylo v zábradlí nově doplněno 37 žulových kvádrů z celkových 611. Barokní sochy světců, které most zdobí od 18. století, jsou dnes vesměs kopie; originály uložilo město do Prácheňského muzea v areálu píseckého hradu, aby je chránilo před další zkázou od vody a povětrnosti.

Most na Zlaté stezce

Písecký most nevznikl náhodou uprostřed jihočeské krajiny. Stál v klíčovém bodě zemské stezky, po níž proudila sůl z bavorského Pasova přes Prachatice, Netolice a Vodňany do Prahy. Trasa je známá jako Zlatá stezka a Otava v Písku představovala její nejnáročnější přírodní překážku. Kamenný most ji odstranil, spolehlivě, celoročně, i při vyšším stavu vody. Podle materiálu ČNB právě jeho postavení výrazně pomohlo rozšíření obchodu na této trase.

Královský hrad, který dodnes sousedí s mostem, nebyl jen sídlem moci. Kontroloval přechod, vybíral clo, chránil kupce. Most a hrad tvořily funkční dvojici: jeden převáděl zboží, druhý ho hlídal.