Co přesně je paměťový palác

Princip je prostý. Člověk si v hlavě projde místo, které důvěrně zná (vlastní byt, cestu do práce, chodbu školy), a na každý výrazný bod této trasy „přilepí“ mentální obraz toho, co si chce zapamatovat. Vybavování pak probíhá jako opětovná procházka: dveře, předsíň, věšák, kuchyňská linka, každý bod vrací svůj obraz.

Nejstarší dochovaný popis pochází od římského řečníka Quintiliana z konce prvního století. Ten doporučoval místo „rozlehlé a členité“, obrazy „aktivní, ostré a výrazné“ a krátké rozestupy mezi jednotlivými body. Původně nešlo o univerzální paměťový nástroj, ale o praktickou pomůcku pro řečníky, kteří si potřebovali udržet osnovu projevu ve správném pořadí. Legendární počátek techniky se tradičně váže k řeckému básníkovi Simónidovi z Keu a hostině v Thessalii v 5. století před naším letopočtem; příběh zaznamenal Cicero v díle De Oratore.

Co říkají tvrdá data

Wagnerová rozdělila 50 účastníků do tří skupin: jedna trénovala metodu loci, druhá posilovala pracovní paměť cvičením dual n-back a třetí nedělala nic. Trénink loci obnášel 40 půlhodinových sezení během šesti týdnů, s denními záznamy a týdenní kontrolou v laboratoři.

Výsledky po 24 hodinách od posledního testu:

• Metoda loci: 56,2 slova
• Trénink pracovní paměti: 30,5 slova
• Pasivní kontrola: 21,4 slova

Po čtyřech měsících bez jakéhokoli dalšího cvičení si skupina s paměťovým palácem stále vybavovala v průměru 50,3 slova. Aktivní kontrola dosáhla 30,4 a pasivní 27,4. Propad za čtyři měsíce byl tedy u metody překvapivě malý, necelých šest slov.

Zajímavé je i to, co ukázalo fMRI. Mozky trénovaných účastníků nevykazovaly při kódování vyšší aktivitu, ale naopak nižší. Autoři to vysvětlují jako neurální efektivitu: naučený systém zvládne totéž s menším „úsilím“. A lidé, u kterých byl tento pokles výraznější, si po čtyřech měsících pamatovali víc.

Dva týdny stačí na první posun

Šest týdnů zní jako závazek. Novější práce ale ukazuje, že první výrazné zlepšení přichází rychleji. Studie publikovaná v dubnu 2026 v Nature Communications testovala 25 účastníků ve čtyřtýdenním kurzu. Už po dvou týdnech (čtyřech interaktivních lekcích a denním domácím cvičení kolem 30 minut) stoupl výkon z průměrných 14,4 na 33,2 správně vybavených slov. Po čtyřech týdnech dosáhl 35,2.

Tato práce přinesla ještě jeden detail. Před tréninkem si účastníci pamatovali hlavně začátek seznamu, klasický efekt primárnosti. Po tréninku se křivka vybavení „narovnala“: technika nepřidala jen kapacitu, ale změnila samotný způsob, jakým mozek kóduje pořadí položek. Informace se doslova „přivázala“ ke konkrétnímu místu na trase.

Jak si postavit vlastní palác

Praktický postup nevyžaduje odborné vedení, i když studie stály na řízeném režimu. Základní kroky:

• Vyberte trasu s 10–20 body. Vlastní byt, cesta do práce, oblíbený park. Důležitá je členitost a stálost, body neměňte.
• Projděte trasu několikrát v hlavě. Pořadí musí být automatické, bez přemýšlení.
• Každé položce přiřaďte jeden výrazný obraz. Čím absurdnější, tím lépe; Quintilian to věděl už před dvěma tisíci lety.
• Obraz „přilepte“ k jednomu bodu. Nákupní seznam? Obří banán na klice, mléko tekoucí z lustru, chleba zaklíněný v okně.
• Vybavujte průchodem. Vždy stejným směrem, vždy stejné pořadí.

V Česku existují praktické materiály i kurzy, od Školy paměti přes metodiku Národního ústavu duševního zdraví až po kurzy Národního pedagogického muzea. Na Masarykově univerzitě se metodou loci systematicky zabývá výzkumník Jan Ondřej, jehož metaanalýza z roku 2025 potvrdila silný efekt techniky oproti prostému opakování.

Článek Starověká metoda paměťového paláce skutečně funguje. Vzpomínky může posílit i bez dlouhého tréninku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedna sada neuronů, dva oddělené kanály

Hipokampus si lze zjednodušeně představit jako smyčku: zubatá fascie (DG) předává signál do CA3, odtud pokračuje do CA1 a z CA1 míří ven, mimo jiné do retrospleniální kůry, která se podílí na prostorovém vnímání a dlouhodobém ukládání. Dosud se předpokládalo, že CA1 v tomto řetězci funguje hlavně jako přestupní stanice.

Buzsákiho tým ale zjistil, že tatáž populace CA1 neuronů obsluhuje vstupní i výstupní kanál, pokaždé však v jiném vzorci společné aktivity. Představte si orchestr, kde stejní muzikanti hrají dvě různé skladby: ne současně, ale střídavě, a přitom se jim melodie nemíchají. A právě toto oddělení autoři nazývají „komunikační podprostory“. Podle tiskové zprávy NYU přibližně čtvrtina paměťových buněk v CA1 slouží jako sdílený hub obou kanálů. Klíčoví hráči přitom sedí hlavně v hlubších podvrstvách CA1 na ose směrem k retrospleniální kůře.

Proč mozek potřebuje „ústřednu“

Paměť stojí před paradoxem. Musí současně dělat dvě protichůdné věci: vstřebávat nové zážitky a zároveň chránit ty staré před přepsáním. Kdyby každý nový signál volně proudil do kortikálního úložiště, riskoval by, že se smíchá s dřívějšími stopami a vytvoří falešné asociace.

CA1 ústředna je jednou z odpovědí, jak to síť řeší. Nepotřebuje víc buněk, stačí chytřejší přepínání těch stávajících mezi různými rolemi. Vstupní kanál z CA3 nese čerstvou zkušenost, výstupní kanál do retrospleniální kůry ji balí pro dlouhodobější uložení. A protože oba kanály běží na překrývající se neuronové populaci, ale v odlišných vzorcích souhry, se signály „nekříží“.

Co se děje v noci

Mechanismus nekončí s usnutím, naopak. Během spánku se v hipokampu objevují takzvané ostré vlny s oscilacemi (sharp-wave ripples), krátké výbuchy synchronní aktivity, které fungují jako jakési noční přehrávání denních zážitků. Starší výzkum ukázal, že tyto vlny se šíří z hipokampu přes subikulum právě do retrospleniální kůry a slouží k přenosu čerstvých stop do vzdálenějších oblastí mozku.

Buzsákiho tým nyní doplnil důležitý dílek: CA1 neurony, které přes den obsluhují vstupně-výstupní kanály, se v noci znovu aktivují při opětovném přehrávání. Reaktivace podprostorů CA1–CA3 po zkušenosti koreluje s tím, jak intenzivně se daná vzpomínka přehrává. Noční směna ústředny tedy pokračuje, jen místo živého vstupu přehrává záznamy.

Není to jediný přepínač v mozku

CA1 ústředna není osamocená. Letos vyšly i další studie popisující přepínací mechanismy jinde v paměťových okruzích:

• Mediální septum → entorhinální kůra: GABAergní dráha, která umožňuje přepínat mezi starou a aktualizovanou epizodickou pamětí.
• Prefrontální kůra → mediální entorhinální kůra: okruh rozhodující, zda se vzpomínky integrují do společného rámce, nebo zůstanou oddělené.

Žádný z těchto mechanismů není totéž co CA1 ústředna, ale dohromady ukazují, že mozek má celou soustavu „přepínačů“ na různých úrovních. Autoři z NYU sami uvádějí, že dalším krokem bude testovat, zda se podobné podprostorové kanály objevují i v jiných paměťových uzlech.

Co to znamená pro medicínu a umělou inteligenci

Přímá cesta k léčbě poruch paměti z tohoto objevu zatím nevede. Jde o základní výzkum na myších, bez lidské validace. Autoři ale upozorňují, že mechanismus může napovědět, jak selhávají paměťové okruhy u Alzheimerovy choroby; současná literatura skutečně posouvá pozornost k poruchám rovnováhy excitace a inhibice v okruzích, což s principem CA1 ústředny úzce souvisí.

Zajímavější může být inspirace pro umělou inteligenci. Dnešní neuronové sítě při průběžném učení narážejí na takzvané katastrofické zapomínání, kdy nová data přepisují stará. Studie z Nature 2024 o ztrátě plasticity v hlubokém učení dokumentuje, že prosté pokračování tréninku na nových datech často degraduje dřívější znalosti. CA1 ústředna nabízí trojici principů, které by mohly pomoci: oddělené komunikační kanály na sdílených jednotkách, průběžné učení bez přepisování a offline přehrávání zkušeností. NYU to výslovně rámuje jako možný vzor pro pružnější AI.

V Česku na příbuzných tématech pracují minimálně dvě pracoviště: skupina neurobiologie spánku, paměti a kognice v NÚDZ a Laboratoř neurofyziologie paměti ve Fyziologickém ústavu AV ČR. Přímou repliku newyorské studie zatím žádné české pracoviště nepublikovalo, ale výzkumné zázemí pro navazující práci existuje.

Mozek neřeší ukládání vzpomínek hrubou silou, nepřidává nové buňky na každý nový zážitek. Místo toho přeorganizovává souhru těch stávajících, a to tak precizně, že dva protichůdné signály mohou sdílet tutéž síť, aniž by se navzájem poškodily. Elegantní řešení. A zatím jen částečně pochopené

Článek Vědci popsali mozkový mechanismus, který pomáhá ukládat nové vzpomínky. Je to vlastně takový „přepínač“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Známé místo, nový účel

Pro využití tohoto principu zkrátka „pustíte“ informace podél této známé cesty, takže později můžete projít touto cestou znova a zase takovou vzpomínku „sebrat“. Pokud znáte například velmi dobře Central Park v New Yorku, můžete si představit, že skrze něj jdete a u Loděnice pustíte slovo „kniha“. U vedlejší lavičky pak slovo „láhev s vodou“ a u fontány slovo „prostor“. Když si na ně budete chtít vzpomenout, prostě si cestu „projdete“ znovu.

Trénováním této techniky si nejlepší paměťoví šampioni na světě dovedou zapamatovat obrovské množství informací jako seznamy slov, série čísel nebo balíčky karet. Jenže Mistrovství v paměťových disciplínách testuje pouze krátkodobou paměť a touto metodou se jako nástrojem pro vylepšení paměti zabývalo jen velmi málo studií. Stejně nás ale fascinuje, jakých výkonů paměti je možné na mistrovstvích dosáhnout.

Jak to vlastně funguje a kdo to může použít

Metoda loci používá člověku dobře známá místa nebo struktury jakožto „lešení“ pro vložení nových a nijak nesouvisejících informací. Kombinace předchozí kvalitní znalosti – tedy známé cesty nebo místa – a nových informaci je pro mozek a tudíž i paměť velmi silnou vzpruhou. Vede taky k větší efektivitě vybavování si a mozek tak vynakládá menší námahu, zapamatování je přitom lepší. Navíc vylepšuje i další oblasti, když takto trénovaný mozek odpočívá.

Odborníci se shodují v tom, že tuto metodu se může naučit téměř kdokoli. Samozřejmě to vyžaduje čas a pravidelný cvik a nemusí to každému vyhovovat. Je ale bezpochyby možné takto „nakopnout“ vlastní paměť a dosáhnout velmi dobrého, případně dokonce špičkového výkonu. Vědci ovšem netestovali možnosti při ukládání něčeho jiného než slov. Stejně tak není jasný případný přínos během běžného stárnutí či zpomalování nemocí.

Zdroj: Livescience

Článek Paměťový trik Sherlocka Holmese funguje. V čem spočívá, skoro nikdo neví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mozkový prostor jako zahrada

K tomu jsou potřeba tzv. gliové buňky, typ zahradníků, kteří přenos mezi body urychlují. Současně ovšem likvidují plevel, zametají, stříhají mrtvé konce, zametají listí a také hubí škůdce. Samozřejmě se tak nabízí otázka, jak vědí, co podporovat a co „vystřihnout“. Badatelé už dnes ví, že méně využívaná spojení jsou označena proteinem C1q. Jakmile na něj gliové buňky narazí, takto označené synapse vyříznou. Mozek si tak udržuje použitelnost.

Měli jste někdy pocit, že je váš mozek naprosto zaplněn a už nedokážete přijmout jakoukoli novou informaci? Ať už jde o novou práci nebo koníček? Buďte v klidu, je to naprosto přirozená součást procesu. Při učení se novým věcem mozek buduje nová spojení, která zatím nejsou efektivní. Jde jen o náhodné sítě, které potřebují uklizený prostor, aby lépe komunikovaly. Právě v tomhle hraje klíčovou roli spánek, kdy se buňky zmenšují.

Čas, který je věnován úklidu

Konkrétně dochází k redukci asi o 60 %, což dává gliovým buňkám prostor pro vyklizení prostoru. Tehdy dochází právě k onomu synaptickému prořezávání. Takže jakmile se probudíte s pocitem jasné hlavy, proběhlo ve vás právě tohle. I z toho důvodu je užitečné si během dne 20 – 30 minut zdřímnout a dát tak buňkám volnou ruku. Přemýšlet při ospalosti je pak neúčinné, jako chodit po džungli s křovinořezem.

S potřebným oddechem se budete procházet parkem. Ale lze tento proces tedy nějak cíleně řídit? Všechno je to o tom, na co se během dne soustředíte. Co používáte pravidelně (co vám probíhá hlavou) to sílí. Cokoli ostatního bude po čase fyzicky odstraněno. Věnujte tedy pozornost tomu, co se vám denně honí hlavou. Terry Pratchett tomu říkal „druhé myšlenky“. Tedy přemýšlení o tom, o čem člověk přemýšlí.

Strategická hra vlastního mozku

Jestli neustále hledáte na internetu vaše oblíbené seriály, nebo co nového si koupit, ostatní myšlenky budou odstrčeny stranou. Když se vám bude neustále honit hlavou poslední hádka s kolegou, zlikvidují vám myšlenky na pomstu tvůrčí elán. Samozřejmě nemáte plný vliv na to, co se vám během dne stane. Vlastní reakci na tyto události máte ale jen ve svých rukou. Právě tímto postojem pak ovlivňujete stavbu nebo zboření příslušných spojení.

Ne nadarmo se říká, že kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Zatímco ti úspěšní hledají cesty k řešení problémů, ti druzí jen dumají, jaká rizika mohou hrozit. A obvykle dojdou k závěru, že je vlastně lepší nedělat vůbec nic. Jedná se vlastně o jakousi strategii s vlastní hlavou. Velmi se tu hodí také meditace, která vás dovede k revizi vlastní myšlení. Chcete-li tedy něco vymazat, nahraďte tuto myšlenku jinou, časem sama odumře.

Článek Jak používat „tlačítko smazat“ v našem mozku: Nesprávné myšlenky lze odstrčit stranou, chce to pochopit princip se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Otázka dětské amnézie

První vzpomínky, které mají lidé skutečně vlastní, vznikají kolem 2–3 let. Jde obvykle o vlastní zážitky, tedy něco, co se jedinci tehdy opravdu stalo. Jako veškeré pozdější vzpomínky jsou většinou spojeny se silnou emocionální událostí. Většina věcí před touto dobou ale člověku z paměti zmizí. Platí to do té míry, že tento jev vědci nazvali dětskou amnézií. Proč ale k něčemu takovému vůbec dochází? Proč si nepamatujeme nic vlastního právě z tohoto nejranějšího období života?

Dle jedné z teorií si děti vůbec nejsou schopny vzpomínky vytvořit. Dnes už víme, že to tak není. Pár hodin po narození si už pamatují matčinu tvář. Ve věku 2–3 měsíců se usmívají na známé tváře. Pro studium paměti dětí ve věku 3–6 měsíců vyvinula Carolyn Rovee-Collier z Rutgers University zábavný test. Na jeho základě zjistila, že i 2měsíční miminka si pamatují, co se naučila, a aplikují to i po dvou nebo více dnech. Paměť je tedy trvalá.

Autobiografická vzpomínka

Typ zde zkoumané paměti se ovšem liší od vzpomínek, které si zkoušíme vybavit. Paměť možnosti určitého procesu je tzv. procedurální, tedy vědomí nějaké funkce. Autobiografické vzpomínky se od ní liší, stejně jako od sémantických vzpomínek, tedy faktů či věcí. Ty autobiografické zahrnují také plynutí času. Tento koncept ale děti získávají až mnohem později. Vyžadují navíc i sebeuvědomění a dovednost sebereflexe ve vztahu k druhým.

Umíte si třeba představit, jak byste si vybavili něco o sobě bez znalosti jazyka? A nakonec je tu skutečnost čistě biologická. Za ukládání vzpomínek totiž v mozku odpovídá hippocampus, který není v dětství zcela vyvinut. Cokoli z těchto faktorů pak může vysvětlovat, proč jsou pro nás autobiografické vzpomínky z raného dětství tak obtížně dosažitelné. Víme však i to, že většina těchto útržků je tvořena svědectvím někoho dalšího o daném období a nás.

Nechuť dětí k okolní realitě?

Stephen Ceci se svým týmem zkoumal, jak spolehlivé jsou vzpomínky dětí předškolního věku. Řekl jim o nemotorném chlapci jménem Sam Stone, který se dostal do vtipných i trapných situací. Krátce poté je někdo toho jména navštívil. Nedělal nic, jen seděl tiše v koutě. Na dotaz na jeho pobyt pak odvětily mnoho různých historek o tom, co Sam prováděl. Nic z toho nebyla samozřejmě pravda.

Stejně jako způsob kladení otázek, tak i jejich opakování vedly děti k vytváření příběhů. Ceci a další tak dospěli k tomu, že dětské vzpomínky hlavně z předškolního věku jsou velmi tvárné a náchylné ke zkreslení. Tohle však dovedou i starší a dospělí. Během stárnutí nám vzpomínky mohou vyblednout a jsou náchylné ke změnám. Pro vybavení si minulosti si ideálně popovídejte s někým z té doby, nejspíš vám pak v mysli něco vytane samo.

Článek Proč nemáme žádné vzpomínky na věci, které se staly do 3 let našeho života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Použití benzenu v kosmetice

Výpary benzínu mohou člověku způsobit velmi závažné problémy. Jeho charakteristický zápach má na svědomí benzen, chemická složka, na které závisí výkon paliva. Tento zápach je tak silný, že ho lze bezpečně poznat i v tom nejmenším množství. V 19. století ho používali parfemisté, aby zvýšili a udrželi aroma. Ve 20. století se ale ukázalo, že má karcinogenní vlastnosti a v parfémech ani pleťových vodách už se nevyskytuje.

Nicméně atraktivita jeho vůně nespočívá v jeho chemickém složení, ale v našich hlavách. Vědci zjistili, že obliba pachu benzínu je spojená hlavně s naším dětstvím a formou nostalgie. Je dobře známo, že vůně je nejlepším fixátorem vzpomínek, a právě proto je tak dobře vyvolává. Například vůně jehličí nás může ponořit do vzpomínek na dětské tábory, jablečný nebo jiný koláč zase vyvolá obraz babiččiny kuchyně.

Vůně a ukládání našich vzpomínek

Psychologové tomuto mechanismu říkají Proustův fenomén podle francouzského spisovatele Marcela Prousta. Ten jednou napsal, že vůně sušenek namočených do čaje ho vrací do dětství. Čichový bulbus, což je část mozku odpovědná za pachy, má přímé spojení s amygdalou, která vytváří zase emoce. Kromě toho je v kontaktu s hipokampem, který formuje veškeré naše vzpomínky. Vůně tak mají přímou cestu k oběma těmto centrům.

Právě proto nás vůně nutí takto emočně reagovat a vrací naši mysl do dnů, které už dávno uplynuly. Pro mnoho z nás je benzín spojen s cestováním autem k moři, příbuzným nebo do školy. Právě proto máme tuto vůni rádi. Existuje ovšem ještě další teorie, která přikládá benzenu lehce narkotický účinek, podobný dopadu alkoholu. A když čichové nervy dostanou dávku těchto výparů, donutí mezolimbický systém k produkci dopaminu.

Jak se formuje závislost

Této substanci se také říká hormon štěstí a nutí nás čichat výpary benzínu stále dokola. Přesně takhle ovšem vzniká závislost na škodlivých substancích. Právě z tohoto důvodu vědci důrazně varují před cíleným čicháním benzínu. Nejen, že tyto výpary dlouhodobě škodí našim vnitřním orgánům, ale postupně také čím dál tím víc ovlivňují psychický stav a kondici. Krom toho existují také lidé, kteří jsou přímo závislí na vůni metra, která také není příliš přínosná.

Na jaké vůni libovolného typu ujíždíte vy?

Zdroj: Science

Článek Proč mnozí z nás milují vůni benzínu a někteří dokonce natolik, že jsou schopni se jím „učuchat“ k smrti? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přijdu do místnosti a nevím

Pro tuto klasickou situaci navrhují badatelé vysvětlení složené hned ze tří částí. V první řadě jde o to, že naše vzpomínky jsou rozdělené do určitých epizod. Stejně jako vnímáme spojitost děje v běžném životě, platí to samé pro naše vzpomínky. Nemáme jen obrazy, spíše krátké filmy, které si většinou vybavujeme jako celky. Problémem je ovšem to, z jakého období tyto záznamy pochází.

Obecně máme problémy vybavit si vzpomínky ze starších „epizod“, zatímco ty novější nám nečiní takové potíže. Když si tedy usmyslíme, že chceme něco udělat, například zalít květiny, vytvoříme v mysli velmi čerstvý záznam. Jenže jakmile projdeme dveřmi, je tento záznam překryt právě miniaturní vzpomínkou na to, že jsme prošli dveřmi. Proto je pro nás náročnější vybavit si předchozí vzpomínku, protože ji „přerazí“ ta úplně nejnovější.

Studie otvírá nové dveře

Tento efekt na náš mozek vypadá skoro jako magie. Tým na univerzitě v Queenslandu přišel ovšem letos s ještě zajímavějším zjištěním. Pokud projdeme dveřmi mezi místnostmi, které jsou téměř stejné, na náš mozek to nemá takový vliv. Nejspíš není dostatek nových podnětů, aby se vytvořila vzpomínka. Problém nastal, pokud byli účastníci studie na své cestě za úkolem vyrušeni nějakou další úlohou, kterou měli vyřešit.

Ve slavné parodii na sci-fi příběhy, knize Stopařův průvodce po galaxii, byla tato metoda využita jako návod k létání. Klíčem k němu bylo padnout na zem, a přitom se netrefit. To se povedlo tehdy, pokud byla mysl člověka těsně před dopadem vyrušena něčím jiným. Zapomínání při průchodu dveřmi funguje nejspíš podobně. Pokud je mysl dostatečně vyrušena z předchozích úvah, má výrazný problém vybavit si svoje předchozí pochody.

Zdroj: ScienceFocus

Článek Vejdete do místnosti a zapomenete, co jste chtěli udělat? Nejde o počátky Alzheimera, na vině je prostý efekt dveří se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dřívější doba, ostřejší vzpomínky

Podle výzkumu si lidé vybavují zážitky z mnohem dřívější doby, než si sami myslí, a má to dva důvody. Zaprvé je poměrně snadné zjistit tyto rané vzpomínky otázkou, co si lidé pamatují jako první. Pak už stačí jen zeptat se na několik dalších zážitků a vlak vzpomínek se obvykle rozjede. Druhým faktorem je, skutečnost, že rané vzpomínky je pro nás těžké správně časově ukotvit.

Stále a znova narážejí badatelé na skutečnost, že se lidé považují ve spojitosti s konkrétní vzpomínkou za starší, než ve skutečnosti byli. To vyjde najevo při srovnání vlastních vzpomínek s někým dalším z rodiny. Rozdíl obvykle činí zhruba rok. Dotazovaný řekne, že mu tehdy byly tři roky, ale jeho rodič ho opraví, že mu byly teprve dva. Dochází tak pravidelně k posunu časového horizontu, do kterého konkrétní vzpomínky řadíme.

Tendence posouvat časový horizont

V předchozí studii na toto téma měly děti popsat své nejranější vzpomínky. Stejná otázka jim pak byla kladena po uplynutí doby dvou a osmi let. I když byly děti schopné si některé vzpomínky vybavit, měly tendenci je při následném dotazování zařadit do pozdějšího věku sebe samých, což je nejpádnější důkaz pro posun onoho časového horizontu. O osm let později byly děti přesvědčeny, že v původní době byly o rok starší.

Vědci jsou přesvědčeni, že jde o tzv. teleskoping, tedy jakési koukání přes čočku, když přemýšlíme zpětně v čase o událostech, které se staly před hodně dlouhou dobou. A čím vzdálenější taková vzpomínka je, tím ji následkem tohoto efektu vidíme jako pozdější. Nejstarší vzpomínky se posouvají dopředu v čase zhruba o 1–3,5 roku věku vzpomínajícího. Pokud si ale dítě nebo dospělý vybavuje cokoli, co se dělo později než v jeho 4 letech, tento efekt se vytrácí.

Zdroj: DailyMail

Článek Jakou nejstarší vzpomínku z dětství si dokážete vybavit? Vědci na ni mají jednotný názor se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.