Trampoty amputované nohy

Byl to podivný požadavek, který lékaře zaskočil. Dívka si ale končetinu chtěla po operaci opravdu nechat. Později sdělila, že by velmi litovala, kdyby se tehdy alespoň nezeptala. Když se lékaři následně shodli, že v tom není problém, byla končetina poslána společnosti Skulls Unlimited. Ta provedla perfektní čištění a vybělení. Kristi si tak mohla sdrátované kosti vzít, kamkoli chtěla. Noha se tak může „kochat“ výhledem z letadla nebo jinými cestami.

Obecně existuje více důvodů, proč končetinu amputovat. Podle National Library of Medicine jde nejčastěji o cukrovku nebo cévní onemocnění. Dalším případem bývá traumatická amputace, tedy zákrok v důsledku zranění nebo nehody. V USA podstoupí podle statistik amputaci dolní končetiny v průměru 150 000 lidí ročně. Zjistí-li lékaři, že ponechání postižené tkáně by mohlo pacienta dále ohrozit, je amputace obvyklým postupem.

Skutečně se dá končetina odnést?

Alespoň ve Spojených státech je běžnou procedurou, že pacient před zákrokem podepíše výjimku. Tímto formulářem se vzdává části těla, které se také říká „chirurgické dědictví“, jakmile je fyzicky odstraněna. Kdokoli se rozhodne pro ponechání, měl by svého lékaře předem kontaktovat, zda je to vůbec povoleno. Součástí jsou také informace o dalším vhodném postupu. Krok Kristi je tedy neobvyklý, není však rozhodně prvním případem.

V některých případech lékaři pacientům dokonce sdělili, že je takový postup zcela nezákonný nebo nebezpečný. Není to ale nutně pravda. Dle bioetika George Annase z Bostonské univerzity je jakákoli amputovaná končetina obecně vzato zcela bezpečná. Tedy v případě, že okolí neohrozí bakteriemi či infekcí. To je prakticky jediný případ, kdy pacientovi takový krok skutečně není dovolen. Jedním z nich byl případ Leo Bontena z roku 2012.

Podivný materiál pro domácí dekoraci

Tento muž měl nehodu, která způsobila vážnou infekci nohy, a bylo tedy potřeba přikročit právě k amputaci. Podle CNN tehdy musel absolvovat celý soudní proces, aby svou uříznutou končetinu mohl dostat. Po obdržení nohy ji pečlivě proměnil v naprosto funkční lampu. Ta teď – bez jakékoli slovní hříčky – stojí v jeho obývacím pokoji. Konkrétně plave ve speciálním roztoku uvnitř skleněného válce jako mimozemšťan ze sci-fi filmu.

Nabízí se však stále otázka, kam vlastně zmíněné chirurgické dědictví putuje, když si o ně sám pacient nezažádá. Záleží na legislativě, ale například maďarské zákony tyto části neberou jako zdravotnický odpad. Postup tedy spadá plně do kompetence pohřebních služeb. Pravidla milosti a související etiky se tedy týkají všech částí lidského těla. Odnést si je domů a provést s nimi něco dalšího tak zní jako zajímavý krok, který asi mnoho lidí ani nenapadne.

Článek Co se děje s amputovanými končetinami: Před operací pacient podepíše „chirurgické dědictví“, kterým se části těla vzdává se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Překvapení pro lékaře uvnitř mozku

Šlo o jedinou možnost, jak dívce zachránit život. Jaké bylo ovšem překvapení lékařů, když uvnitř mozku narazili na plod nenarozeného dítěte. Přestože se nejedná o neznámý zdravotní stav, je tento „nitrokomorový plod v plodu“ stále velmi vzácnou skutečností. Například v roce 1982 odebrali vědci v londýnské nemocnici 14 cm velký plod se zřetelnými končetinami, hlavou i tělem. Nacházel se v 6 týdnů starém dítěti a fotky snadno šokují.

Fetální hmota odebraná této dívce byla velmi nevyvinutá, jsou na ní ovšem patrné horní končetiny, a to včetně náznaků prstů. Fetus in fetus je tak obecně velmi vzácnou anomálií, ke které dochází ve velmi raných fázích těhotenství s dvojčaty. Příčinou je nerovnoměrné rozmístění totipotentních buněk blastocysty, takže je nakonec jedno embryo kompletně obklopeno druhým. To uvnitř už se pak dále nevyvíjí, stále však zůstává živé.

Vzácný případ s možností multiplikace

Lékaři zdůrazňují, že tento druh léze se v mnoha ohledech velmi podobá retroperitoneálnímu teratomu, tvar patologického útvaru je však odlišný. Odhadem se tato malformace vyskytne v 1 z 500 000 porodů. Ve většině případů však jde o nenarozený plod uvnitř těla živého dítěte. Nenapáchá tedy tolik škod jako v momentě, kdy se nachází přímo v mozku. Současně je třeba zdůraznit, že tento plod může sdílet četné morfologické znaky s živým plodem.

Nemá ovšem žádné vyhlídky na vlastní život a pro druhý plod tak představuje čistou hrozbu. Obvykle jde také o dvojici, možné jsou i vícečetné plody v plodech. Lze je považovat za živé, ale jen v tom ohledu, že buňky dosud neodumřely. Jsou tedy podobné buňkám v nádorech, které zůstávají naživu v ohledu běžné metabolické aktivity. Stran fyzické zralosti mají funkční přísun krve z hostitele, současně ale kritické defekty a nefunkční orgány

Článek Vzácný případ dvojčat: Jedno se narodilo přímo v hlavě toho druhého. Žilo v něm 6 týdnů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Operace lidské duše

V mnoha případech se pak v zoufalství uchylovali k velmi kontroverznímu postupu, který dnes vnímáme jako čirý primitivismus: lobotomii. Při tomto zákroku jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový kmen s ostatními částmi mozku. Cílem bylo ulevit pacientovi od symptomů vážných mentálních poruch jako schizofrenie, bipolární poruchy, OCD, panických záchvatů a vážných depresí. Podle dřívějších lékařů je totiž způsobovala porucha samotného mozku.

Problém byl, že konkrétní mechanismus této poruchy byl věcí čistých dohadů. Podle některých hlasů šlo u pacientů s těmito symptomy o rozdíly na naprosto základní úrovni. Jejich mozky se tedy měly vyvíjet jinak než u zdravých lidí. Jiná škola přišla s tím, že mozky nemocných byly strukturálně totožné s těmi zdravými. Teprve odlišné myšlenky však přivedly neuronové okruhy do smyček, které lze zničit jen jejich fyzickou likvidací.

Dvě verze podle prostředků

Moderním vědcům je jasné, že to není ten případ. Je však třeba mít na paměti, že v té době neexistovaly diagnostické metody jako fMRI nebo CT skeny. Jakákoli hypotéza tedy mohla být pravdivá, protože neexistoval způsob, jak ji ověřit. Pokud vám to zní jako mizerné odůvodnění pro provedení jakékoli operace, pak máte pravdu. Hlavně pro operace, jako je lobotomie. Ta byla původně prováděna na sále s pacientem pod účinkem anestetik.

Do přední i zadní části lebky byly vyvrtány otvory, následně byl injekčně vpraven alkohol, který rozpustil bílou hmotu. Ač vypadá už tak strašně, jejímu průkopníkovi Walteru Freemanovi to nestačilo. Protože sanatoria a další instituce prostředky zrovna neoplývaly, ne každý si mohl dovolit právě popsaný proces. Přišla tedy na řadu verze, kterou mohl provést prakticky každý a stačil k tomu sekáček na led. Respektive nástroj, který se mu opravdu hodně podobal.

Dvě rány vedle nosu a poslední zákrok

Ten umístil „školený“ pracovník do rohu oka a údery kladiva se jím dostal až do zadní části lebky. Pak jím ještě zakroutil, aby zničil veškerou dostupnou mozkovou hmotu. Poté bodlo vytáhl a opakoval to u druhého oka. Nebyla potřeba anestezie, většinou byl pacient omráčen elektřinou. Celá operace za těchto podmínek zabrala asi 10 minut. Hodně ošklivé, že? I tak to ale pro mnoho rodin byl jediný způsob, jak se alespoň pokusit vyléčit své blízké.

Lobotomie vyšla z módy, jakmile byly vyvinuty první antipsychotické léky. Ty mají podobné efekty jako operační zákrok, současně však menší riziko trvalého poškození mozku. Walter Freeman to částečně nebral na vědomí a pokračoval v propagaci své metody. Poslední lobotomii provedl v únoru roku 1967. Pacientkou byla Helen Mortenson, která krátce nato zemřela na krvácení do mozku. Její smrtí skončila i Freemanova lékařská kariéra.

Článek Historie „léčby“ lobotomií: Od vrtačky se přešlo k sekáčku na led, místo anestezie pacienta omráčili elektrickým proudem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rizika velkých přístrojů na sálech

Jakákoli ruční manipulace tak hrozí jak poškozením samotného aparátu, tak i případným zraněním pacienta. „Stávající techniky 3D biotisku vyžadují produkci materiálů zcela mimo tělo. Jejich implantace tak většinou vyžaduje velké operační zákroky. Zvyšuje se tak navíc i riziko infekce,“ uvedl Dr. Thanh Ngo Do. Čtvrtým velkým problémem je možná nekompatibilita. Tělo zkrátka nemusí vně vytištěnou část přijmout, a operace tak selže.

Novel robotic system can 3D print cells onto organs inside the body
https://t.co/aVJRx1ZMoc

— luxmeastudio (@LuxMeaStudio) March 1, 2023

Nová robotická paže je schopná tisku stejných struktur, ale tentokrát přímo na orgány uvnitř těla. Jde o řešení, ke kterému mnozí vědci po celém světě upírají zrak s velkou nadějí. Jedná se totiž hlavně o zcela miniaturní (ve srovnání s předchozími) rameno, které se dá do těla vložit stejně jako endoskop. Dopraví tak veškeré biomateriály přímo na místo určení. Prototyp se jmenuje F3DB a sestává z dlouhého ohebného ramene s ovladatelnou rotační hlavou.

Mnohem větší flexibilita a úspěšné testy

Ta už přímo „tiskne“ bioinkoust pomocí vícesměrné miniaturní trysky. Dle autorů robota ho lze zavést do těla minimálně invazivním způsobem. Současně dovoluje i vícevrstvý tisk různých formátů, a to i na obtížně dostupných místech. Není také potřeba dvojitých zákroků. Jakmile hlavice skončí na jednom místě, lze ji při jednom „zavedení“ přesunout na jiné. Je tedy možné tisknout i na velké plochy typu žaludku nebo střeva či lidského srdce.

Aktuálně dostupná zařízení pro biotisk takovou operativní manévrovatelnost vůbec nedovolují. Rameno F3DB bylo testováno na vnější straně těla na plochách rovných i zkřivených. To zahrnovalo i vnitřek umělého tlustého střeva a povrch prasečí ledviny. Místo bioinkoustu byla použita čokoláda, biomateriály a kompozitní gely. Dosavadní operace ukázaly, že robot celkově funguje naprosto perfektně včetně materiálu.

Protéza vyrobená podomácku

Co je ještě důležitější, proces tisku nijak neovlivnil použité buňky, protože po zákroku byla valná většina z nich stále naživu. Kromě možnosti vnitřních operací pomáhá 3D tisk hlavně s výrobou protéz a kompenzačních pomůcek. Výhodou je, že producentem nemusí být jen velké medicínské koncerny. Například v roce 2013 obletěla svět zpráva o Angličanovi Paulu McCarthym, kterému vytiskl robotickou protézu jeho syn na domácím přístroji.

Stačil k tomu přitom návod, který našel normálně na internetu. Cena tak byla doslova několik dolarů. Technologie se uplatňuje také při výrobě naslouchátek. Podle britských analýz je celosvětově v oběhu asi 10 milionů naslouchátek pocházejících právě z 3D tiskáren. Krom čistě zdravotních řešení pronikl tisk i do estetických operací. V britském Sheffieldu tak tisknou například zcela přirozené protézy uší a nosů a zvládají i jemné detaily.

Článek Jak se dostat k srdci člověka? Nový robot dokáže ve 3D tisknout orgány přímo uvnitř těla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Probudila se s pocitem naprostého hněvu

Jamie Sherman absolvovala několik operací srdce už ve věku 24 let, protože trpěla vrozeným defektem. Jakmile se ale po zákroku probudila, cítila obrovský hněv. Chtěla se ihned prát, aniž by věděla proč. Krom toho se stala posedlou mexickou kuchyní, hlavně sýrovými enchiladas, které nikdy předtím nepotřebovala. O půl roku později se setkala s rodinou dárce, 29letého Scotta Phillipse. Rychle zmínila svou posedlost mexickým jídlem.

Moc ji nepřekvapilo, že právě tohle byla oblíbená Scottova kuchyně. Později se dověděla, že Scott zemřel na následky zranění hlavy, když se popral ve sportovním baru. Najednou porozuměla tomu, odkud se bral její neodbytný pocit hněvu. Podle ní cítila jeho vztek v momentu předtím, než utržil smrtelnou ránu. Tyto pocity pak byly uzavřeny v jeho srdci, které jí bylo darováno.

Když máte najednou nové dovednosti

Amy Tippins získala nová játra v roce 1993 ve věku 17 let. Nejen, že byla najednou posedlá hamburgery, ale objevil se u ní i silný smysl pro morálku a občanské povinnosti. Obecně také ocenění práce místní komunity. Ani to ale nebylo to nejcitelnější, protože u sebe objevila nové dovednosti. Aniž si to uvědomila, vypravila se do železářství a byla výbornou kutilkou. Amy trpěla akutní nemocí jater, která vyžadovala rychlou transplantaci.

Setkala se s lékařem rodiny dárce a zjistila, že se jednalo o bývalého příslušníka federální policie Mika Jamese. Jeho rodina uvedla, že miloval hamburgery a hrozně rád pracoval rukama. Než zemřel, podílel se výrazně na několika stavebních projektech. Jeho cílem bylo také vždy pomáhat a chránit lidi kolem sebe. Amy věří, že skrze transplantaci jater absorbovala také něco z jeho osobnosti. Tedy smysl pro povinnost a také některé z dovedností.

Rozplakal se u písně, kterou nikdy neslyšel

Tvrdě pracující manažer Bill Wohl nebyl zrovna člověk do přírody. Preferoval městskou betonovou džungli a netoužil po výpravách. To platilo do roku 2000, kdy ho postihl skoro fatální infarkt. Naštěstí absolvoval transplantaci, která mu zachránila život. Nejdřív necítil nic zvláštního, ale jednou zaslechl v rádiu písničku, která ho neznámo proč rozplakala. Nikdy předtím ji nezachytil a netušil, co to je. Autorem byl britský zpěvák Sade.

Jak se jeho stav zlepšoval, začal toužit po výpravách do přírody, začal jezdit na kole i na vodu. Když se setkal s rodinou dárce srdce, zjistil, že to byl hollywoodský kaskadér Michael Brady. Uvedli také, že Sade byl jedním z jeho oblíbených zpěváků. Bill tak došel k závěru, že od zoceleného Bradyho dostal trochu víc než jen srdce. Tohle poznání pak dokázal popsat jen slovy „podivné, opravdu, opravdu podivné“.

Článek Záhada transplantace orgánů a vyvolaných vzpomínek: Po operaci lidé získávají některé nové rysy i závislosti dárce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Problém, kterým trpí lidé celého světa

Obezita je nejen ve Spojených státech jedním z hlavních zdravotních problémů. Obvyklými metodami při boji s ní jsou diety, cvičení nebo riskantní operace zahrnující bypass žaludku. Což je ale jen konečné řešení v případě, že už nepomáhá nic jiného. Právě v zájmu hledání nových cest vytvořili badatelé z Texaské univerzity jednoduše voperovatelný mikročip. Toto zařízení má v člověku simulovat pocit sytosti, i když má prázdný žaludek.

Miniaturní implantát stimuluje pomocí světla nervy, které předávají informace o sytosti do mozku a následně omezují příjem potravy. Řešení na tomto principu již existují, potřebují ale vnější napájení. Případně fungují bezdrátově, ale opět na baterie. Tento implantát lze ovládat na dálku, například aplikací v mobilním telefonu. Jde tak o řešení stejného postupu, ale v mnohem příjemnější a použitelnější variantě. Navíc s mnohem nižšími riziky.

Oklamání mozku, ovládání telefonem

„Chtěli jsme vyrobit zařízení, které nejenže vyžaduje minimální chirurgické zákroky, ale současně také stimuluje nervová zakončení žaludku,“ vysvětluje Dr. Park. „Toto může hodně pomoci lidem, kteří by jinak potřebovali invazivní operace žaludku.“ Při poměrně jednoduchém zákroku se implantát zavede do žaludku, kde je ukotven kousek od nervu vagus. Právě ten dovoluje mozku komunikovat s různými orgány včetně žaludku.

Když externí zdroj vyšle signál adekvátní frekvence, implantát ho přijme a rozsvítí své diody. Světlo stimuluje nervové zakončení a mozek dostane signál „plnosti“. Pacient necítí hlad, bude tudíž méně jíst. Nejde přitom o jediné řešení, které se snaží o energetickou soběstačnost. Například vědci z University of Wisconsin–Madison vytvořili ještě podobnou verzi. Jde o bezbateriový implantát napájený pomocí pohybu břišních svalů.

Článek Hubnutí bez námahy: Nově vyvinutý mikročip funguje na principu stimulace nervů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V záznamech náznaky, důkazů poskrovnu

Ačkoli v psaných pramenech existují náznaky, že tyto chirurgické zákroky se objevovaly už v prvním století, je velmi obtížné najít jakékoli hmatatelné důkazy. Tento nález děsivé lebky naznačuje, že procedura podobné povahy mohla být provedena ještě o celé tisíce let dříve. V tomto případě byla lebka nalezena na místě dolmenu El Pendónis, které se používalo k pohřbívání během 4. tisíciletí před Kristem.

Ti, kteří se o pohřebiště starali, nejspíš účelově oddělili hlavy, končetiny a pánve desítek těl během rituálního pokusu o zlomení individuality. A jak se ukazuje, svoji práci odvedli možná až příliš dobře. Protože byla lebka nalezena samostatně, nemůže toho sdělit příliš o svém majiteli. Patřila ženě, ale protože nejsou žádné připojené zuby ani končetiny, je obtížné zjistit, v jakém věku během své smrti byla, i když absence zubů a splynutí částí lebky něco značí.

Starověká operace včetně narkózy

Na základě těchto znaků se badatelé domnívají, že patřila ke starším osobám své éry, bylo jí tedy něco mezi 35–50 lety. Lebka také ukazuje stopy dávné ušní operace. Její infekce musela být dost vážná, protože vědci odhadují, že bez anestetik byla úroveň tehdejší léčby neuvěřitelně bolestivá. Pro vrtání lebkou za uchem musela být pevně držena na místě a spoutána. Případně jí byla podána látka, která ji uvedla do silného omámení.

Nicméně se zdá, že operace proběhla úspěšně. Kosti u obou jejích uší vykazují známky proběhlé infekce. Nicméně se infekce neprojevila přímo v momentu smrti. Ve skutečnosti nejspíš došlo k regeneraci a přestavení kostní hmoty, což je běžnou součástí procesu hojení. I když operaci potřebovaly nejspíš obě uši dotyčné, jen levá strana lebky vykazuje stopy zářezu přibližně ve tvaru písmene V.

Dva zákroky a celkové přežití

Absence podobných stop na druhé straně hlavy naznačuje, že tyto rány už se v době ženiny smrti kompletně zhojily. To znamená, že s velkou pravděpodobností prodělala tuto nesnesitelnou operaci ucha během svého života dvakrát. „Na základě rozdílů mezi oběma spánkovými kostmi to vypadá, že zákrok byl nejdříve proveden na pravém uchu. Ušní patologie jasně ukazuje nutnost zákroku, který dávná žena přežila,“ uvádí autoři studie.

„Následně byl proveden zákrok na levém uchu, není však možné určit, zda byly oba zákroky provedeny současně, nebo s odstupem několika měsíců či dokonce let. Jde tak o nejranější zdokumentovaný důkaz ušní operace na obou spánkových kostech. Tudíž je to nejspíš první známá radikální mastoidektomie v lidských dějinách.“ A to je jenom jedna lebka z pohřebiště, tudíž se dost možná na stejném místě dočkáme i dalších překvapivých objevů.

Jakou nejhorší operaci jste v životě podstoupili?

Zdroj: ScienceDirect, Nature

Článek Děsivý nález lebky obsahuje důkazy o nejstarší operaci ucha. Pacient byl spoután, aby ji přes nesnesitelnou bolest vydržel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přímá cesta k lidskému mozku

Je to jako studovat staré „véčko“, abychom věděli, jak opravit dnešní smartphone. Ano, mají společné vlastnosti (volání a kontakty), ale ty dnešní jsou mnohem složitější. Právě proto se v laboratoři na univerzitě v Aarhusu vydali přímou cestou. Zkoumají tam totiž dnešní hypotézy přímo na živé mozkové tkáni. A jako první v Dánsku udrželi takovou tkáň naživu po dobu celých dvou týdnů. To rozhodně není malý úspěch, protože to vyžaduje hodně koordinace.

Dánsko povzbudilo badatele a lékaře, aby pracovali společně, a konkrétně v Aarhusu existuje silné propojení s nemocnicí. Neurochirurgové tak laboratoř informují, kdy se chystají pacienti na zákroky na lebce a které části mozku budou odebrány. Pak jsou tkáně umístěny do speciálního roztoku, který udržuje neurony naživu, a jsou vloženy do inkubátoru. V něm je udržována dostatečná teplota a vlhkost, což je ideální prostředí na udržení jakýchkoli buněk naživu.

Neurální mechanismy a učení o paměti

Výzkum se soustředí hlavně na to, jak spolu neurony komunikují. Když tomuto procesu porozumíme a dovedeme jej posílit, můžeme se naučit více o mechanismech, které stojí za učením, pozorností i pamětí. Dospělé mozky u lidí i myší jsou méně plastické než ty mladší, takže spojení nejdou posílit tak jednoduše. Stejně tak je pro mozek mnohem složitější získat kontrolu nad spojením, pokud bylo za nějakých okolností ztraceno.

Za ztrátu motorických nebo řečových funkcí mohou obvykle krevní sraženiny. Děti a mladší ročníky se z takových nehod vzpamatovávají mnohem snadněji. Spojení posiluje dopamin, nicméně mechanismus je u lidí a myší nejspíš odlišný. Neurony jsou pokryty malými receptory pro nejrůznější signální molekuly, které čekají, až přijde ten správný impulz. Je to jako dvě části skládačky, které ve chvíli, kdy se propojí, předají signál dál.

Nenahraditelná role zvířecích modelů

Proč si vlastně vědci v laboratořích nechávají zvířecí modely? Zvířecí tkáně poskytují určitou specifičnost chování a vlastností, která se nedá replikovat u tkáně člověka. U geneticky modifikovaných zvířat můžeme zcela selektivně označit určitý typ neuronu. A to v kombinaci s nástroji, jako je třeba optogenetika, tedy řízení buněk pomocí světla. A aktivace neuronu pomocí světla místo chemie nebo proudu je něco, co v lidské tkáni aplikovat nelze.

Laboratoř už v minulosti lidskou mozkovou tkáň dostávala, byla schopná ji ale udržet naživu jen po dobu 24 hodin. Práce s ní tedy byla velmi náročná a nedovolila takové množství experimentů, jaké by bylo zapotřebí. Aktuální možnost zkoumat ji po celé dva týdny dovoluje dostat se mnohem hlouběji a získat násobně více poznatků i z jediného vzorku. Největším pokrokem nedávné doby byl objev možnosti označit specifický typ neuronů pomocí virových částic.

S jakou lidskou tkání jste se kdy setkali opravdu napřímo?

Zdroj: ScienceNordic

Článek Živý mozek v Petriho misce: Vědecké bádání na živé tkáni může odhalit i staletí staré záhady se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žádné čekání na vylepšení vlastního těla

Dokud Greenfieldovi věda poskytne co nejrychlejší vylepšení vlastního těla, je ochoten riskovat své zdraví a jakoukoli bezpečnost. Zatímco ambice jiných biohackerů sahají „jen“ k testování zatím neschválených léků, on se vydal o něco dál. Jeho cíl byl přitom zcela prozaický – chtěl mít větší penis. Jak sám prohlásil: „Chtěl jsem jít z dobrého na skvělý a mít větší penis.“ Ke slovu tak přišla aplikace jeho vlastních kmenových buněk.

K tomuto zákroku došlo na biotechnologické fakultě na Floridě. Na okraj je třeba uvést, že zmíněná klinika obdržela velmi špatné ohlasy, když při neschválené genové terapii tři pacienti zcela oslepli. Dostali také upozornění od Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), který jim vytýkal „výrazné odchylky“ od běžných postupů. Greenfield a Kristin Comella, vedoucí US Stem Cell, vysvětlili povahu celého zákroku zvědavému publiku během online webináře.

Od extrakce k aplikaci

Celá operace započala odebráním kmenových buněk z Benovy tukové tkáně, jež byly následně vpraveny přímo do jeho penisu. Diváky ujistil, že neucítí nic jiného než trochu tlaku. Ale fungoval vůbec tento bizarní experiment? Pokud byste spoléhali jen na Greenfieldovo tvrzení, tak údajně ano. Po injekci do penisu to trvalo asi 3–4 dny, než si všiml výrazného zlepšení velikosti, erekce a dalších efektů jako prokrvení a orgasmu.

Anatomické projevy nelze popřít, uvedl osobní trenér ve svém prohlášení. Jenže když byl dotázán na změnu velikosti, přiznal se, že „pravítko si nebral“. To je minimálně důvod ke skepticismu. Ano, existují výzkumy naznačující, že kmenová terapie může pomoci mužům, kteří trpí erektilní dysfunkcí. Dosud však nejsou známy reálné efekty stejného přístupu na zdravém penisu, naopak je zde značné riziko infekce a dalších nepříjemných efektů. Ale co by někteří muži neudělali pro zvětšení své chlouby, že?

Co byste byli ochotní podstoupit pro úpravu některé části těla?

Zdroj: IFLScience

Článek Biohacker si do těla vpravil svoje kmenové buňky. Cílem však nebylo prodloužení života, ale hlavní mužské zbraně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Operace uprostřed ledové pustiny

Rogozov byl součástí šesté sovětské antarktické výpravy. Tento tým 12 lidí měl za úkol postavit novou základu v Schirmacherově oáze. Když byla stanice Novolazarevskaya hotová a operovala, byla již polovina února 1961. Jejich mise byla splněna, proto se skupina usadila na místě a očekávala divoké zimní měsíce. Na konci dubna byl Rogozov v ohrožení života a neexistovala šance na pomoc zvenčí, loď čekali až za rok a let byl kvůli počasí nemožný.

Mohl buď čekat na pomoc, která nikdy nepřijde, nebo operovat sám, aniž věděl, zda je to lidsky proveditelné. Navíc probíhala studená válka, Západ i Východ závodily a případné selhání operace by vedlo k silně negativnímu ohlasu. Velitel výpravy si tak musel vyžádat i souhlas Moskvy. Rogozov se rozhodl raději pro operaci než pro pasivitu, už nemohl ani spát a venkovní bouře zuřila jako stovka vyjících šakalů. Musel se tedy pokusit o nemožné.

Detailní plán a přidělení asistenčních rolí

Dva kolegy pověřil podáváním nástrojů, držením světla a zrcadla, protože chtěl operovat podle odrazu. Plán zahrnoval i postup pro případ, že by Rogozov sám ztrácel vědomí. Musel použít lokální anestetikum, ovšem jakmile provedl první řez, další injekce nepřipadaly v úvahu – potřeboval mít maximálně jasnou hlavu. Oba kolegové byli v tu chvíli bledší než bílá, kterou nosili. Ve chvíli, kdy do sebe Rogozov poprvé řízl, přešel do operačního módu a už nevnímal nic jiného.

Nakonec od zrcadla upustil a pracoval bez rukavic podle hmatu. Když dorazil k nejtěžší části, málem ztratil vědomí, začal se totiž bát, že selže v nejdůležitější chvíli. „Krvácelo to docela hodně, naříznul jsem slepé střevo a musel jsem ho zašít. Byl jsem pořád slabší a točila se mi hlava. Každých pět minut jsem musel asi 20 vteřin odpočívat.“ Nakonec držel v ruce výběžek slepého střeva s tmavou skvrnou na konci. Kdyby tedy Rogozov čekal ještě o den déle, prasklo by.

Dvě hodiny mezi vědomím a mdlobou

Ale neselhal a po téměř dvou hodinách dokončil poslední steh. Než si naordinoval antibiotika a prášky na spaní, pověřil kolegy důkladným vyčištěním všech nástrojů a uklizením pokoje. Byl to ohromující čin, a hlavně úleva, jelikož si touto operací zachránil život. Ke svým povinnostem se pak Rogozov vrátil jen o dva týdny později. Kvůli špatnému počasí a silné vrstvě ledu se loď, která měla polárníky o rok později vyzvednout, nedokázala dostat dostatečně blízko k pevnině.

K úlevě všech členů byl tým nakonec vyzvednut letecky, i když lehce později oproti původnímu plánu. Evakuace proběhla jednomotorovými letadly, z nichž jedno málem spadlo do moře. Rogozov se vrátil domů jako hrdina a jeho příběh o přežití se stal mocným nástrojem sovětské propagandy. Jen 18 dní před jeho operací se Gagarin stal prvním mužem ve vesmíru, takže logicky došlo k porovnávání úspěchů obou mužů.

Tichý hrdina se vrátil do nemocnice

Byly tu jasné paralely, bylo jim shodně 27 let, oba pocházeli z dělnického prostředí a oběma se podařilo něco, co se stalo poprvé v historii. Byli prototypem ideálního hrdiny. Rogozov obdržel Řád rudého praporu, který oceňoval velké skutky a službu Sovětskému svazu a jeho lidu. Jeho statečnost se stala symbolem pro zbytek celého světa. „Podívejte se na mladou generaci, kterou náš systém vytváří – mladá, krásná, šťastná a ze železa.“

Rogozov se nicméně publicitě vyhýbal. Jen den poté, co se vrátil z výpravy domů, se vydal do nemocnice a pokračoval ve své práci chirurga. V dnešní době je odstranění výběžku slepého střeva pro polárníky z několika zemí povinné. Někteří lékařští experti navrhovali totožný postup i pro jakékoli budoucí astronauty, kteří by se ze Země vypravovali vstříc práci na koloniích na Marsu nebo na Měsíci.

Podařilo se vám někdy vyřešit zdánlivě bezvýchodnou situaci?

Zdroj: BBC

Článek Chirurg si sám vyoperoval slepé střevo a zachránil si život. Z příběhu Leonida Rogozova běží mráz po zádech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhada vyřešena

Oblast medicíny, chirurgie, by byla zcela nemyslitelná bez celkové anestézie. Je tedy velkým překvapením, že navzdory své 175leté anamnéze lékařů, nejsou lékaři a vědci z celého světa schopni vysvětlit, jak mohou anestetika ovlivňovat činnost vědomí pacienta v bezvědomí. Nová studie společnosti Scripps Research, která byla publikovaná před pár dny ve sborníku Národní akademie věd (PNAS), toto dlouhodobé lékařské tajemství řeší a poodhaluje.

Lipidy a změna vědomí

Vědci pomocí moderních mikroskopických technik, nanomateriálu a chytrých experimentů v živých buňkách a ovocných muškách ukazují, jak shluky lipidů v buněčné membráně slouží jako chybějící průchod ve dvoudílném mechanismu. Dočasné vystavení anestézii způsobuje, že se lipidové shluky přesunou z uspořádaného stavu do neuspořádaného a poté znovu zpět. Tato aktivita vede k množství následných účinků, které ve finále způsobí změny vědomí.

Vědecká dvojice

Objev chemika Richarda Lernera a molekulárního biologa Scotta Hansena, vyřešil staletou vědeckou debatu, která dodnes neměla východisko. Anestetika jednají přímo na buněčných membránách, které se nazývají iontové kanály. Mohou tak jednat na membráně, která signalizuje buněčné změny novým a nečekaným způsobem. Téměř 5 let plných experimentů, hovorů, debat a výzev, vedlo k tomu, že vědci dospěli k závěru, že se jedná o dvoustupňový proces, který začíná v membráně duo.

Pro další funkce mozku

Anestetická porucha nařídila lipidovým klastrům uvnitř buněčné membrány iniciaci signálu. Lerner tvrdí, že se domnívají, že není pochyb o tom, že tato nová cesta je používána i pro jiné funkce mozku nad rámec vědomí. Díky tomu dochází k dalšímu poznávání tajemství mozku. Vědec Lerner je člen Národní akademie věd, je bývalým prezidentem Scripps Research a zakladatelem Supps Research´s Jupiter na Floridě. Jeho kolega Hansen je předním docentem ve stejné společnosti.

Chirurgické divadlo

Etherova schopnost vyvolat ztrátu vědomí byla poprvé prokázána na pacientovi s nádorem ve Všeobecní nemocnici v Bostonu v roce 1846. Odehrálo se to v rámci chirurgického divadla, které se později stalo známým jako Ether Dome. Je tedy jasné, že současný objev je opět krok vpřed a může medicíně pomoci lépe poznat tajemství lidí a jejich mozku.

Článek Vyřešení staleté debaty vědců. Byl odhalen vliv anestezie na lidské vědomí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.