Údolí, které věda přehlížela

Serranía de Las Quinchas leží ve středním údolí Magdaleny, největší kolumbijské řeky. Nadmořská výška se pohybuje od 380 do zhruba 1 450 metrů, svahy pokrývají vlhké tropické a subandské lesy. Místní lidé tu žijí odnepaměti, těží se tu smaragdy, uhlí, fungují farmy a pastviny. Izolace nebyla lidská, ale vědecká.

Proč? Tři překrývající se důvody:

• Ozbrojený konflikt. Až do roku 2006 oblast kontrolovaly paramilitární skupiny. Biologové se tam jednoduše nemohli bezpečně dostat.
• Výzkumný bias. I když se někdo dostal blízko, sběry se soustředily podél cest a ropovodu, na okraje lesa, ne do jeho jádra.
• Slabé financování. Teprve po mírové dohodě z roku 2016 začaly expedice do vnitřku horstva reálně růst.

Výsledek? K roku 2025 eviduje věda pro celou oblast přes 6 000 biologických záznamů a odhadem 3 289 předpokládaných druhů, rozložených do 46 publikovaných studií a datasetů. A přesto každá nová expedice přináší překvapení.

Strom, který nezapadl do žádné škatulky

Jádro týmu, který popsal Sarcaulus paujilensis, tvoří M. Alejandra Jaramillo a Andrés F. Majín-Ladino z kolumbijské Universidad Militar Nueva Granada, Terence D. Pennington z Kew Gardens a Gerardo A. Aymard-Corredor z venezuelského herbáře PORT. Klíčovou roli ale sehrál i místní průvodce Don Lucindo Galvis, bez jehož znalosti terénu by se tým k typové lokalitě zřejmě nedostal.

Co dělá nový strom tak výjimečným? Srovnání s nejbližším příbuzným Sarcaulus oblatus mluví jasně:

Bisexuální květy v rodu, kde dominují jednopohlavné, to je taxonomický signál, který okamžitě vzbudil podezření na nový druh. Molekulární analýza ho potvrdila. Zajímavé je, že herbářové exempláře z téže oblasti byly dříve chybně vedené jako S. brasiliensis. Teprve kombinace terénního sběru a genetiky odhalila, že jde o něco úplně jiného.

Nejen jeden strom, celá továrna na nové druhy

Sarcaulus paujilensis není první nový druh z Las Quinchas. V roce 2023 odtud vzešel Piper quinchasense, pepřovník se štítovitými listy. Ze souvisejících prací pocházejí i Grias lucindoae a Schlegelia longirachis. A to mluvíme jen o rostlinách.

První systematická studie obojživelníků a plazů v rezervaci El Paujil, publikovaná v roce 2025, potvrdila 45 dříve známých druhů a přidala 6 nových záznamů pro rezervaci, přičemž sami autoři přiznávají, že zejména plazi jsou stále podvzorkovaní.

Proč je oblast tak bohatá? Serranía de Las Quinchas funguje jako křižovatka. Mísí se tu floristické prvky tří velkých biogeografických oblastí: Chocó na pacifickém pobřeží, Amazonie na východě a mezoamerické flóry ze severu. Už klasická studie z roku 2000 tu napočítala 1 036 druhů rostlin ve 496 rodech a 118 čeledích. Novější práce z roku 2024 mluví o kvalitě srovnatelné s Amazonií. Podle autorů v čeledích jako Burseraceae, Lecythidaceae, Leguminosae a Meliaceae čeká na popis ještě řada dalších druhů.

Les pod tlakem, a čas běží

Tady příběh přestává být jen dobrodružný. Sarcaulus paujilensis je zatím známý pouze z typové lokality a několika sběrů z bezprostředního okolí. Data pro přesné hodnocení ohrožení chybí. Ale kontext je alarmující: odlesňování pokračuje, vodu znečišťují těžba i zemědělství, les ustupuje pastvinám a nelegálním plodinám, konektivita mezi fragmenty klesá.

Jaramillo ve svém blogovém textu na Pensoft píše přímo: bez alternativních ekonomických aktivit pro místní komunity se odlesňování brzdit nepodaří. Regionální správa Boyacá už v roce 2016 projednávala modely zahrnující pěstování kakaa a avokáda místo extenzivního zemědělství, platby za ekosystémové služby, ekoturistiku a program strážců lesa. Jak moc se z toho realizovalo, je otázka. Les mezitím dál ustupuje.

Skutečné eldorádo

Kolumbie si název „eldorádo“ spojuje se smaragdy. V Serranía de Las Quinchas se smaragdy skutečně těží. Ale skutečný poklad je jinde, v lese, který i po staletích lidského tlaku dokáže vydat strom, jaký věda nikdy neviděla. A pak další. A další.

Nejsilnější pointa není jeden nový druh s neobvyklými květy. Je to fakt, že krajina, kterou lidé dávno ekonomicky využívají, funguje jako zásobárna nepopsané biodiverzity. Otázka zní, jak dlouho ještě.

Článek Skrytý klenot biologů v Kolumbii. Vědci v údolí řeky Magdalena popsali desítky neznámých tvorů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Království kněze Jana

Více než 500 let věřili Evropané v existenci křesťanského krále v samotném srdci Asie, africké divočiny nebo Indie. Mýtus se stal populárním po roce 1165 poté, co Svatá říše římská a Byzanc obdržely dopis, který byl nejspíš evropským padělkem. Pocházel údajně od monarchy, který si říkal pouze „Kněz Jan“. Tvrdil o tobě, že je „nejvyšším králem tří Indií a všech jejích 72 království“. Svou zemi popsal jako pohádkově bohatou a prosperující.

Papežská výprava za tímto monarchou zmizela beze stopy, ale mýtus se v Evropě silně ujal. Hlavně křižáci se utěšovali myšlenkou, že oddaný král by mohl pomoci jejich boji proti islámu. Království se později stalo posedlostí cestovatelů jako např. Marca Pola. Ten dokonce sepsal příběh o nálezu jeho pozůstatků v severní Číně. Námořníci Vasco da Gamy a dalších mořeplavců ho hledali během výprav do Indie a Afriky. Později legenda upadla.

Ostrov Thule a zájem nacistů

Předmět silné fascinace starověkých průzkumníků, romantických básníků a také nacistických okultistů. Thule byl nepolapitelný ostrov údajně ležící v mrazivých vodách Atlantiku poblíž Skandinávie. Jeho legenda se datuje do 4. století před Kristem, kdy se o něm zmiňuje Pýtheás z Massalie. Ten měl cestovat na ledový ostrov až kdesi za Skotskem, kde slunce málokdy zapadalo. Země, moře i vzduch se tu smísily do podivné polotekuté masy.

Mnoho jeho současníků o tom pochybovalo, vzdálená Thule ale lákala představivost Evropanů. Posléze se stala reprezentací nejsevernějšího místa tehdy známého světa. Badatelé ji různě popisovali jako Norsko, Island nebo Shetlandy. Nejznámější je její obliba u nacistů, jejichž ezoterické organizace ji braly jako starověký domov árijské rasy. Základna v Mnichově pak považovala mnoho prominentních nacistů jako její obyvatele.

Jít a hledat Eldorádo

„Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí,“ zpívá jedna česká píseň. Na začátku 16. století se evropští mořeplavci setkali s příběhem o mýtickém městě postaveném ze zlata. Mělo se nacházet v neprobádaných dálavách Jižní Ameriky. Jeho původ měl souviset s „El Doradem“ (Ten pozlacený), domorodým králem, jehož tělo pokrývá zlatý prach, a který během své korunovace zahazuje šperky i zlato do posvátného jezera.

Hodně dobrodruhů pak strávilo mnoho let bezúspěšným pátráním po těchto bohatých krajích. Nemluvě o stovkách ztracených životů. Nejslavnější výpravu za Eldorádem podnikl v roce 1617 Sir Walter Raleigh. Ten se vypravil po řece Orinoko, aby objevil to, co je dnes Venezuelou. Jeho mise nenašla žádné stopy po zlatém městě a král ho později popravil za neuposlechnutí rozkazu. Teprve po roce 1800 byl příběh jasně označen za mýtus.

Článek Jsou zmiňována v historii i literatuře, ve skutečnosti ale vůbec neexistovala. O některých místech se historie kompletně mýlí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příběh pro dobrodružný román

Po poražení ve válce musela celá rodina prchnout a na Flóru – stále malé děvčátko – čekala další rána. V Turecku ji rodině sebrali a stala se otrokyní. Deset let tak vykonávala nejhorší práce, až ji na trhu zahlédl anglický inženýr. Jmenoval se Samuel White Baker. Byl vdovec a modrooká, inteligentní mladá dívka s jazykovou vybaveností se k němu výborně hodila. Navzdory protestům Viddinaa Paši ji vykoupil.

Flóra se tak vyhnula pobytu v harému a na konci afrického výletu se stala lady Florence Baker. Čekaly ovšem další komplikace. Přes život dosud plný tragédií neztratila Florence svou sílu, zvědavost ani touhu po dobrodružství. Jela tedy s manželem na průzkum Afriky, a to ve společnosti dalších Britů. Projevila se jako velmi užitečný člen, ovšem smrt si na tomto kontinentu nacházela lidi velmi snadno. Florence to málem potkalo kvůli úpalu.

Hledaní pramene Nilu, pojmenování jezera

Jejich společníci James Augustus Grant a John Hanning Speke hledali pramen Nilu. Sice ho nenašli, stali se však prvními Evropany, kteří viděli a také pojmenovali Albertovo jezero. Nese jméno po zesnulém manželovi královny Viktorie a obsahuje také jeden z nilských pramenů. Anglie je přijala a Baker se stal rytířem. Florence ovšem cestu neabsolvovala jako Bakerova žena, v Anglii se jí tudíž poct za výpravu nedostalo. Její aktivity ale nekončily.

V roce 1889 se do Afriky vydali znovu – s podporou prince z Walesu. Jako vyslanci tureckého místokrále Egypta se podíleli na potlačení obchodu s otroky na ostrově Gondokoro a jeho okolí. Šlo však o mnohem hlubší problém, který manželé ani s doprovodem nemohli vyřešit. Flóra si však odnesla přezdívku – pro její modré oči a světlé vlasy ji místní začali říkat „Jitřenka“. Veškeré údaje pochází z deníků, které si na cestách pečlivě vedla.

Indiana Jones v sukních

Poradila si v každé situaci, uprostřed džungle podávala odpolední čaj či vymyslela plán proti královské armádě. Zastala boj i léčbu zraněných a její taška vždy obsahovala alkohol, pistoli a deštník. Po mnoha dobrodružstvích ale Bakerovi vyměnili ruch za klid v Devonshire v jižní Anglii. Její choť skonal v roce 1893, Flóra udržovala panství až do roku 1916, coby sofistikovaná anglická lady. Její deníky obsahují všechny její výpravy.

Svazky jsou zajímavé tím, že nejsou psány pro veřejnost. Neobsahují přikrášlení, která jsou vlastní mnoha cestopisům. Jsou dobrým pohledem do života i mentality afrických obyvatel i svědectvím škodlivých důsledků koloniální politiky. Vyšly i jako To the Heart of the Nile. Manželé se objevili i na obraze „Samuel Baket“ a „Discovery of Lake Albert od malíře Severina Baraldiho. Na pobřeží Nilu mají pamětní desku.

Jaké další podobně dobrodružné životy vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Statečná žena, která objevila Afriku, čekala jako otrokyně, až ji její manžel koupí. Říkalo se jí „Jitřenka“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Morseovka a rybičky

Snímek z roku 2016 zachytil podivné formace. Temné oblasti jsou sérií dun a vypadají jako čárky a tečky ve zprávě psané Morseovou abecedou. Bohužel po překladu z toho vylezou jen nesmysly. Planetární vědkyně Veronica Bray prozkoumala velmi podrobně snímek dun a následně sdělila svému kolegovi, že je to „NEE NED Z8 6TNN DEIBEDH SIEFI EBEE SSIEI ESEE SEE!!“ No kdoví, možná se po vyslovění někde něco stalo, protože na magickou formuli by to docela sedělo.

Na Marsu najdete i skály tvarované jako rybičky, ale žádná skutečná ryba se tu nenachází. Sonda Curiosity od NASA zachytila na snímku tuto netypickou horskou formaci a samozřejmě se toho chytli fandové UFO a podobní. Tvar hory a momentální světelné podmínky skutečně vytvořily trochu rybí dojem. Pokud jde o možné fosilie ryb nebo zvířat na Marsu, NASA podotýká, že planeta neměla nikdy tolik kyslíku, aby to vydrželo složitějším organismům.

Dělová koule a dračí šupiny

V prosinci roku 2017 zveřejnil jeden z UFO nadšenců na svém blogu snímek z kulovitého oobjektu dodaného – jak jinak – sondou Curiosity. Vzápětí navrhl, že jde o dělovou kouli, určitě pozůstatek válek na rudé planetě. NASA tým na Twitteru odvětil, že objekt je ve skutečnosti asi 5 milimetrů veliký a sestává z vápníku, sodíku a magnesia. No ale možná se na Marsu vyskytovali opravdu maličtí válečníci schopní použít i něco takového.

Dokonce ani NASA neunikla nadšení z Hry o trůny. To docela dobře vysvětluje, proč byl jeden snímek z Marsu nazván Dračí šupiny. Šupinatý vzor nepochází z mytické nestvůry, ale nejspíš z dávných vln eroze, které místní planinu potkaly během geologických procesů. Samotné povaze místní vody zodpovědné za tyto změny ale zatím rozumíme jen velmi vágně, poznamenala NASA, když v červenci 2017 zveřejnila právě tento snímek.

Zdroj: Cnet

Článek Podivné objekty, které jsou vidět na Marsu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.