Krokodýl mořský a malinká moucha

Aligátoři na Floridě mohou leckoho vyděsit, jenže jejich bratranci krokodýli jsou mnohem děsivější. Mají totiž prudkou povahu a je velmi snadné je podráždit. Výsledkem je to, že jim nedělá nejmenší problém zaútočit na cokoli, co se jim byť jen připlete do cesty. A nejhorší z nich je krokodýl mořský, kterého najdete od Indie přes Vietnam po celou cestu až do severní Austrálie. Jedinci dorůstají délky 7 metrů a ročně zabijí víc lidí než všichni žraloci dohromady.

Moucha tse-tse je považována za nejnebezpečnější mouchu na světě. Většinou ji najdete v subsaharské Africe, hlavně v Súdánu, Angole a Kongu. Je velká podobně jako naše moucha domácí. Jenže tse-tse hrozně ráda saje krev a taky přenáší nechvalně proslulou spavou nemoc. Jde o parazitické onemocnění, které způsobuje změny chování a špatnou koordinaci pohybů. Paradoxní přitom je, že navzdory svému názvu tato nemoc způsobuje potíže se spánkem.

Moskyti a Homo sapiens sapiens

Nejmenší moskyti neměří více než 1 centimetr, a přece se do tohoto seznamu dostali bez problémů. Jde nejspíš o největší přenašeče patogenů na světě, což vzhledem ke 3 000 druhů moskytů není tak zvláštní. Najdeme je totiž po celém světě s výjimkou Antarktidy a jejich hlavní zbraní jsou malárie, žlutá horečka, encefalitida a další choroby, které ročně zabijí skoro milion lidí. Moskyti nás neomylně najdou díky oxidu uhličitému, který vydechujeme.

Smutnou pravdou o našem vlastním druhu je, že jsme v tomhle seznamu suverénně na prvním místě. To není nic překvapujícího vzhledem k tomu, že jsme strávili asi 10 000 let snahou se navzájem co nejlépe zabíjet. Jenom války samotné si vyžádaly něco mezi 150 miliony a miliardou obětí. Ačkoli si říkáme, že žijeme v době největšího míru, likvidujeme se navzájem s obrovskou mírou úspěšnosti a také neutuchajícím elánem.

Zdroj: CNTraveller

Článek 10 nejvíce nebezpečných tvorů na světě. Jednoho z nich potkáváte každý den, aniž byste si to uvědomovali. Dejte si pozor se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Všemocný panovník

Tento panovník je považovaný za jednoho z největších dobyvatelů a vojevůdců všech dob. V roce 1206 vytvořil Mongolskou říši a ta se stala jednou z nejmocnějších na světe. V době své největší slávy byla téměř třikrát větší než Římská říše. Její význam i dopad samotného Čingischána umocňuje fakt, že každý dvoustý člověk na světe je jeho potomkem.

Zatímco o jeho životě a úspěších je dochováno spousty informací, válečníkova smrt je zahalena rouškou tajemna. Pozůstalí si dali velkou práci, aby nebyla odhalena skutečná příčina Čingischánovy smrti. Tradovalo se tak, že zemřel po pádu z koně, na vykrvácení, nebo dokonce při kastraci. V nové studii přišli vědci s tvrzením, že veškeré dostupné informace o jeho smrti jsou smyšlené.

Za vše může epidemie

Současná pandemie covidu-19 způsobila, že se výzkumníci zaměřili na možnost smrti způsobené nějakou nakažlivou nemocí. Čingischán byl totiž ve velmi dobré kondici. Měl kolem sebe neustále stráž a je málo pravděpodobné, že by zemřel jedním z uvedených způsobů. Při badatelských pracích byly objeveny historické materiály dynastie Ming. V nich je popisováno, že Čingischán trpěl před svojí smrtí vysokými horečkami.

Původně uvažovaný břišní tyfus byl vyloučen, protože se nevyskytly další příznaky. Informace však potvrdily fakt, že spousta vojáků trpěla podobnými problémy a byl u nich diagnostikován dýmějový mor. V této době se jednalo o velmi nebezpečnou a nakažlivou chorobu. Zvláště v rámci bojového tažení, kdy nebyla dodržována základní hygienická pravidla a tisíce vojáků se pohybovalo na jednom prostoru. Proto je tedy nejvíce pravděpodobná verze Čingischánovy smrti ta, že zemřel na dýmějový mor.

Zdroj: Live Science

Článek Pravda o smrti Čingischána konečně odhalena. Vědci po letech rozklíčovali skutečnou příčinu úmrtí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mozková aktivita probíhající po našem „odchodu“

Podle závěrů vědců existují konkrétní mozkové buňky, které nepřestanou být aktivní po smrti, jak ji známe, ale nejaktivnější budou právě ve chvíli přechodu těla z života do smrti. Vědci je definovali jako „zombie geny“ a jde o udivující, ovšem naprosto normální neurologický fenomén. Skutečnost, že se neuroglie vyvinou, není nijak překvapující vzhledem ke skutečnosti, že jejich funkci je kontrolovat poškození částí těla jako je například právě mozek.

K tomuto závěru došli badatelé analýzou mozkové tkáně lidí, kteří zemřeli během studií nové léčby na epilepsii. Po prozkoumání všech vzorků si všimli, že několik skupin genů se chová odlišně od zbytku. Ty nalezené v neuronech se účastní mozkových aktivit, jako je paměť a přemýšlení, ale během několika hodin po smrti jejich aktivita prudce poklesla. Tento jev může prohloubit také naši znalost nemocí jako je schizofrenie nebo Alzheimer.

Různé mozkové geny s různě rozdělenou aktivitou

Geny odpovědné za funkci buněčných jader, zvané taky „domácí“, zůstávají stabilní po dobu 24 hodin. Nakonec, právě poslední skupina genů, zvaných „zombie“, je pro vědce mimořádně zajímavá, protože se projevuje hlavně post- mortem a nejvyšší aktivity dosahují v čase 12 hodin po lidské smrti. Mnoho studií vychází z principu, že veškerá aktivita mozku přestává poté, co přestává být aktivní srdce, ovšem tohle není ten případ.

Několik studií zabývajících se Alzheimerovou nemocí nebo schizofrenií se zabývá právě posmrtnou mozkovou tkání ve snaze najít na tyto choroby léčbu, ale nepočítá s buňkami aktivními po smrti. Ve světle tohoto fenoménu se tyto výzkumy zaměří konkrétně na tyto skupiny, které jsou ještě po smrti čerstvé. Neuroglie mají také několik druhů, které plní například funkci ochrany mozku před infekcí nebo odstraňují nefunkční neurony.

Zdroj: Popular Mechanics

Článek Zombie geny má v sobě každý člověk. Se štěstím se probouzí v našem mozku až po smrti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Značné poškození plic

Až 66 ze 70 pacientů, kteří přežili pneumonii covid-19 mělo na základě CT vyšetření viditelnou úroveň poškození plic. Jednalo se především o poškození v podobě hustých shluků ztvrdlé tkáně, které blokovaly krevní cévy, tkáňové léze kolem alveol. Alveoly jsou malé vzduchové vaky absorbující kyslík, jejichž činnost je díky poškození značně omezená a dochází tak k plicním problémům.

Co se týče tkáňových lézí, ty jsou známkou chronického onemocnění plic. Podobné poškození bylo dokumentováno u pacientů, kteří přežili respirační onemocnění SARS a MERS. Na základě studií vědci prohlásili, že koronavirus je ze všech těchto typů onemocnění nejhorší. U pacientů, kteří prodělali SARS a MERS bylo totiž diagnostikováno trvalé poškození plic pouze z jedné třetiny, a to převážně na jedné plíci. Pacienti, kteří se zotavili z onemocnění covid-19 však nesou známky trvalého poškození obou plící, a to následně po vyléčení.

Problémy v budoucnosti

V případě, že bude plicní poškození postihovat pořád více osob vyléčených z onemocnění covid-19, může v příštích letech dojít ke značnému přetížení nemocnic. Koronavirem se již od počátku pandemie nakazilo už několik milionů lidí, zatímco u onemocnění SARS a MERS se jednalo o mnohem menší čísla. Pro srovnání, na SARS neboli těžký respirační syndrom se nakazilo v letech 2003 – 2004 přibližně 8000 lidí a onemocnění MERS, neboli respirační syndrom na Středním východě zaevidovalo přibližně 3000 pacientů.

Nebezpečná plicní fibróza

Přibližně 80 % případů nakažených koronavirem mají mírný průběh, zbylá procenta vykazují značné dýchací potíže až respirační selhání. Mnoho z pacientů, kteří prodělali těžký průběh má však po vyléčení dlouhodobé poškození plic. Podle expertů některé poškození mohou postupem času zmizet, u některých však dojde ke vrstvenému zjizvení tkáně, což je známé pod pojmem plicní fibróza. Toto onemocnění je trvalé a způsobuje postiženému značné potíže při získávání kyslíku, což je omezující ve všech směrech.

Článek U části osob nakažených koronavirem se objevuje trvalé poškození životně důležitého orgánu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.