Datace posunuta o více než 400 let dozadu

Dřívější analýzy ukazovaly na stáří asi 11 500 let, ovšem momentální výzkum naznačil, že byla vytvořena v době před 12 100 lety, tedy ještě o 6 století dříve. To je opravdu hodně staré. V takovém případě by socha „viděla“ i vyhynutí druhů před zhruba 10 000 lety, kdy zmizely živočišné druhy z doby ledové, jako například zimní nosorožci. Takové Stonehenge bylo postaveno před 5 000 lety a Velká Pyramida v Gíze „jen“ před 4 500 lety.

V době svého „zrodu“ byla socha vysoká 5,3 metru a geometrickými motivy a několika vyrytými lidskými tvářemi na povrchu. Určené datum z ní děla „nejdříve vyrobenou monumentální dřevěnou sochu na světě“. Tým vědců došel k novému údaji o stáří opětovnou analýzou pomocí uhlíkové metody. Vzorky uvedené v původní zprávě z roku 2018 měly stáří v rozmezí 12 500 až 8 600 let, což vytvářelo průměrný věk okolo 11 500 let.

Nová analýza a vosk na povrchu

Při podrobné prohlídce povrchu modly našel tým stopy vosku, který byl během posledních 120ti let použit na opravdu a rekonstrukci povrchu. Radiokarbonová metoda spoléhá na poločas rozpadu konkrétních radioaktivních isotopů uhlíku, jejichž tempo rozpadu je známo. Podle vědců použití vosku a dřevěného pigmentu kvůli opravám mohlo ovlivnit původní analýzu některých vzorků, z čehož vzešla datace mladší, než modla ve skutečnosti je.

Tým tentokrát použil pouze vzorky, které se nacházely co nejdále od upravených míst, tedy v hlubších vrstvách sochy, takže nemohly být nijak upraveny. Analýza těchto vzorků poskytla stáří 12 250 let, dále byla vzata v potaz skutečnost, že dřevo pochází ze srdce stromu, který sám zemřel dlouho předtím, než pokácen a jeho dřevo použito na výrobu modly. To přidává původnímu stáří ještě asi 150 let a u organického materiálu je velmi podstatné vzít tyto faktory v úvahu.

Zdroj: Livescience

Článek Děsivá socha s lidskými tvářemi je ještě starší, než si experti mysleli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Náhodné nalezení ledového muže

Když na zmrzlé tělo narazili Helmut a Erica Simon, nejdříve ho měli za nešťastného horala, který měl hroznou nehodu. Viděli jen ramena a hlavu a zavolali horskou službu. Ta – nevědomá si skutečného stavu věci – ho poškodila, jak se ho snažili dostat z ledu. Sbíječka mu narušila pas a stehna, batoh a vedle zamrzlý luk. Během dalších 3 dnů si však svůj omyl uvědomila i malá skupinka archeologů, kteří zmrzlé tělo dále zpracovávali.

Poté, co se pozůstatky dostaly do rakouského Insbrucku, bylo jejich stáří určeno na nejméně 4 000 let. Později byl potvrzen jako „Ledový muž Ötzi“, jak ho nazvali rakouští novináři. Jde o odkaz na lokalitu údolí Ötzlal v Alpách, kde byl nalezen. Zemřel někdy během doby bronzové nebo neolitu, mezi roky 3350 – 3100 před Kristem. To z něj dělá nejstarší lidské tělo, které bylo kdy nalezeno. Není to ale to jediné, co je na něm úžasného.

Pohled do života v neolitické době

Na rozdíl od egyptských nebo inckých suchých mumií z pouštních podmínek je totiž Ötzi „mokrou mumií“ v perfektním stavu. Led ho dokonale zmrazil a vlhkost prostředí současně uchovala i jeho vnitřní orgány v prakticky nedotčeném stavu. Napovídá nám tak mnohé o životě v době neolitu. To dovolilo vědcům provést na něm prakticky normální pitvu. Tělo je tak oknem do běžného života, jak probíhal v době před 35 stoletími.

Muž zemřel krátce po 40ce a byl také štíhlý, vážil asi 50 kilogramů a měřil 160 centimetrů. Jeho tělo mělo docela dost zdravotních problémů. Konkrétně střevní parazity, žaludeční vředy, artritidu a limskou boreliózu. Další analýza ukázala na genetickou poruchu, konkrétně intoleranci na laktózu. Tu sdílel s dalšími obyvateli ostrovů Sardinie a Korsiky. Obsah žaludku odhalil částice pylu, které ukazují na období smrti i pohyb před ní.

Stará vražda a nové následky

Ötzi zemřel během jara či léta a krátce před svým skonem se pohyboval v různých nadmořských výškách, nejspíš tedy putoval horami. I když bylo jeho tělo doslova cestou do minulosti, příčina smrti byla odhalena o dekádu později. Nový typ rentgenu tehdy odhalil něco, co bylo zaseknuto hluboko v jeho rameni. Při původním ohledání si tohoto kousku kovu nikdo nevšiml, nakonec se však jednalo o hrot z pravěkého šípu. Tedy vražednou zbraň.

Vražda je zkrátka vraždou bez ohledu na to, v jakém století se odehrává. Muzeum tedy povolalo inspektora mnichovské policie Alexandra Horna. Podle něj bylo tělo v lepší kondici, než některé současné oběti vražd. Byl střelen zezadu, asi šlo o osobní motiv. Objevily se ovšem spekulace o prokletí, které provází kohokoli, kdo Ledového muže vyruší z odpočinku. Helmut Simon, který ho nalezl, totiž našel svůj konec také pod ledem, ve sněhové bouři.

Článek Ötzi, nejstarší zachovalá mumie: Dožil se 40 let, vědci zjistili i to, že měl intoleranci na laktózu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malá hlava, dlouhý život

Podle Brynna Devina, oceánského biologa z Windsorské univerzity v Ontariu, je nejdéle žijícím druhem žralok malohlavý, jinak také grónský. Tento druh pročesává hlubiny oceánu v severním Atlantiku a u Arktidy. Nejde jen o nejdéle žijící žraloky, ale také nejspíš o nejstarší zvířata s páteří. Studie z roku 2016 odhadla, že průměrný věk ve skupině 28 žraloků malohlavých je 272 let, nejstaršímu z nich mohlo být 392, plus minus 120.

Tehdy to vedlo k dnes již vyvrácenému nedorozumění, že nejstarší žralok tohoto druhu je starý přes 500 let. Odhad věku se většinou provádí počítáním růstových kruhů ve vápníkové struktuře, jako jsou obratle, což je obdoba letokruhů u stromu. Problém nastává, když žraloci nerostou během života rovnoměrně nebo odhadnutelným tempem. Proto většinou dochází ještě ke srovnání tohoto údaje s dalšími důkazy, například pozorováním populace v průběhu času.

Nevhodné kostry hlubinných žraloků

V případě žraloků malohlavých vápníková metoda nefunguje, protože jejich kostry nezvápenatí dostatečně na tvorbu stabilních růstových prstenců. Navíc právě tito postrádají páteř vhodnou k dataci, která se běžně používá u ostatních druhů. I kdyby to ale fungovalo, letité pozorování nepřipadá v úvahu, protože takový žralok bez problémů přežije nejen samotného badatele, ale i jeho pravnoučata.

Místo toho se tedy vědci spolehli na klasickou radiokarbonovou metodu. Za tímto účelem odebrali tkáň z očních čoček, která se formuje při narození. Pak použili uhlíkové izotopy v samotných očích. Protože samotná metoda není moc přesná a není úplně jasné, jak se uhlík chová právě u žraloků, není určení stále příliš spolehlivé. Bohužel neexistuje vhodnější alternativa, takže stárnutí hlubinných žraloků je stále výzvou.

Záhada dlouhého dožití

Další oblastí, o které ví biologové zatím velmi málo, je samotný metabolismus žraloků malohlavých. Není tudíž jasné, co v jejich organismu jim dovoluje dožít se tak obrovského věku. Devine ale uvádí jednu věc, kterou víme poměrně jistě. Samičky tohoto druhu dosahují sexuální dospělosti až kolem 134. roku života. Pro srovnání nejstarší člověk na světě, Jeanne Calment, zemřela ve věku 122 let a přežila tak i svá vlastní vnoučata.

Žralok malohlavý narozený ve stejný den jako ona by stále čekal na svou žraločí pubertu, zatímco ona umírala. Tito žraloci byli v minulosti severskými národy hojně loveni kvůli játrům bohatým na olej. Jen na počátku 20. století bylo u pobřeží Grónska každý rok uloveno přes 30 000 jedinců. Trend výrazně klesl po roce 1960 a počátkem 21. století už se většinou jedná jen o „bycatch“. Tedy situaci, kdy se žralok dostane do sítě určené pro lov jiného druhu.

Jaká další věkovitá zvířata vás napadají?

Zdroj: LiveScience

Článek Kolik je nejstaršímu žralokovi na planetě? Ne nadarmo se těmto fascinujícím zvířatům přezdívá živoucí fosílie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obrovské masy jasně zářící do daleka

Rychle se točící supermasivní černá díra pohlcuje všechnu hmotu, která se dostane do její blízkosti. Zatímco se černá díra živí na této hmotě, emituje zároveň enormní dávky radiace, které mohou dohromady svítit trilionkrát více než nejjasnější hvězdy. Právě to činí z kvasarů nejzářivější objekty celého vesmíru. Díky tomu jsou pozorovatelné na tak obrovské vzdálenosti.

Galaxie typu Mléčné dráhy jsou ve srovnání s nimi dosti temné. Kvasary umožňují astronomům zkoumat období, kdy byl vesmír ještě velmi mladý, tedy když se formovaly první hvězdy a galaxie. Tento konkrétní kvasar s označením P172+18 pochází z doby asi 780 milionů let po Velkém třesku a odhaluje stopy jednoho z nejstarších období vesmíru – období reionizace. Na jeho začátku byl vesmír zahalen mračny plynného vodíku.

Pohled do hlubin historie vesmíru

Vědci tomuto období říkají temné časy vesmíru, protože většina přítomného světla byla rychle pohlcena právě tímto plynem. Nakonec se tato mračna stala díky gravitaci prvními hvězdami a kvasary, což rovněž zahřálo okolní mračna plynu a světlo tak mohlo začít pronikat prostorem. Zmíněný kvasar byl prvně spatřen teleskopem v Chile, tamní přístroje zachytily obrovský proud radiace ze superrychlých částic.

Astronomové díky způsobenému rádiovému hluku říkají těmto kvasarům „superhlučné“ a věří, že právě ony hrají stěžejní roli v evoluci raných galaxií. Další pozorování z Havaje ukázala, že kvasar je asi 300 milionkrát větší než Slunce a jde o nejrychleji rostoucí kvasar, jaký byl dosud objeven. Problém je, že astronomové netuší, jak se černá díra stala tak masivní v tak brzké fázi vesmíru, což by ovšem mohly vysvětlovat proudy radiace – polyká hmotu mnohem rychleji.

Zdroj: Live Science

Článek Astronomové objevili nejstarší a nejmasivnější objekt ve vesmíru, ze kterého vznikají jádra nových galaxií se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.