Co vlastně fyzici měřili

Studie publikovaná 20. 11. 2025 ve Frontiers in Physics pracuje se dvěma hlavními nástroji. Prvním je fraktální dimenze, číslo, které říká, kolik jemné struktury obraz obsahuje napříč měřítky. Čím blíž ke dvojce, tím hustší a detailnější síť barevných stop. Druhým je lacunarita, míra „shlukovitosti“: jak moc se barva kupí do shluků oddělených mezerami.

Experiment nebyl improvizace. Třicet čtyři dospělých a osmnáct dětí dostalo totožné podmínky: papír o rozměrech 61,6 × 95,5 centimetru, stejnou zředěnou vinylovou barvu, stejné nástroje a jednotné zadání: vytvořit obraz technikou lití, jako to dělal Pollock. Každý účastník namaloval právě jeden obraz. Časový limit činil čtyřicet minut. Hotové práce se naskenovaly v rozlišení 0,3 milimetru a převedly do černobílé pro analýzu.

Výsledky byly statisticky jednoznačné. Dospělí dosáhli průměrné fraktální dimenze 1,907, děti 1,688. U lacunarity to bylo naopak: dospělí 0,144, děti 0,383. Jinými slovy, dospělí vytvářeli hustší, rovnoměrnější sítě s jemnějším rozstřikem. Dětské práce měly méně vrstev, hladší trajektorie a větší mezery mezi shluky barvy.

Kde v tom všem stojí Pollock

Pollockův Number 14, 1948 neleží mimo dospělou skupinu. Ale leží v jejích „ocasech“, v oblasti, kde se dospělá distribuce přibližuje dětské. Jeho fraktální dimenze je nižší než průměr dospělých a lacunarita vyšší. Ne dětská, ale neobvykle blízko.

Autoři studie to opatrně spojují s tím, čemu říkají biomechanická rovnováha. Nad měřítkem zhruba pěti centimetrů dominuje v litém obraze pohyb celého těla, tedy jak malíř stojí, naklání se, přenáší váhu. Pod pěti centimetry přebírá vládu fyzika tekutiny: rozstřik, kapky, gravitace. Pollock podle nich vykazuje dospělý typ vzoru, ale posunutý směrem k dětskému rozložení, což je „konzistentní s jeho omezenou biomechanickou rovnováhou“.

Důležitá poznámka: Pollockovu rovnováhu nikdo přímo neměřil. Studie cituje historika Francise O’Connora s tezí o porodním traumatu a ztrátě manuální obratnosti. Muzejní biografie od National Gallery of Art i SFMOMA dokumentují celoživotní alkoholismus a psychickou nestabilitu. Ale přímý medicínský záznam, který by kvantifikoval jeho posturální stabilitu, neexistuje. Sami autoři to výslovně přiznávají a označují svou interpretaci za předběžnou.

Ještě „dětštější“ než Pollock: případ Maxe Ernsta

Zajímavé srovnání nabízí druhý analyzovaný umělec, Max Ernst. Jeho hodnoty leží přímo uvnitř dětské distribuce, tedy ještě výrazněji mimo dospělý průměr než Pollock. Vysvětlení je technické: Ernst nelil barvu volnou rukou, ale vedl nádobu na provázku jako kyvadlo. Tím potlačil přirozené tělesné mikropohyby, které u dospělých vytvářejí hustší a rovnoměrnější strukturu. Výsledek? Méně jemných detailů, větší shlukovitost. Geometricky dětský vzor vytvořený dospělým tělem s omezeným pohybem.

Právě tady studie ukazuje svůj skutečný přínos. Nejde o to, kdo maluje „lépe“ nebo „hůře“. Jde o to, že technika lití barvy funguje jako seismograf těla, zaznamenává rovnováhu, rozsah pohybu, jemnou motoriku. Věda tu měří geometrii stopy, ne kulturní význam, originalitu ani vliv.

Co to znamená pro Pollockovy miliony

Krátká odpověď: nic. Nebo přesněji: nic, co by trh zatím registroval. Půl roku po publikaci studie, 18. 5. 2026, prodal Christie’s Pollockův Number 7A, 1948 za 181,2 milionu dolarů, nový aukční rekord autora. Předchozí veřejný rekord držel Number 19, 1948, prodaný v květnu 2013 za necelých 58,4 milionu dolarů. Cena se tedy za třináct let více než ztrojnásobila.

Pollockova pozice v dějinách umění nestojí na fraktální dimenzi. Stojí na tom, že zásadně proměnil malířský proces a jazyk poválečné americké abstrakce. Že udělal z gesta, pohybu a gravitace plnohodnotný výtvarný nástroj. To žádná lacunarita neměří.

Studie, která zrála dvacet let

Za pozornost stojí i časová osa výzkumu. Dětská data se sbírala od března do prosince 2002, dospělá v červnu 2004, percepční experiment proběhl v březnu 2018 a finální článek vyšel až v listopadu 2025. Nejde ale o zapomenutý výsledek čekající v šuplíku. Už v roce 2010 vyšla starší verze na konferenci SPIE, která pracovala s multifraktálním srovnáním a uváděla podobné trendy: dětské obrazy kolem fraktální dimenze 1,6, dospělé kolem 1,8. Verze z roku 2025 přidala lacunaritu, percepční hodnocení a kontext Pollocka s Ernstem.

Sami autoři přitom doporučují rozšířit analýzu na větší soubor Pollockových děl. Testovali jediný obraz. Zda je vyšší lacunarita konzistentním znakem celé jeho tvorby, nebo specifikem jednoho plátna z roku 1948, zatím nevíme.

Článek Dítě nebo slavný malíř? Studie rozlišila obrazy fraktální analýzou. Pollockovy vzory vznikají díky nestabilitě těla při pohybu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žena, která uměla víc než malovat

Felicja Curyłowa se narodila v Zalipiu na přelomu let 1903 a 1904 a zemřela tam v roce 1974. Její usedlost, dnes muzejní objekt spravovaný Muzeem Ziemi Tarnowské, je sama o sobě uměleckým dílem: pomalované stěny, stropy, kamna, ploty, studna. Curyłowa ale nebyla jen nadaná malířka. Byla vyjednavačka, organizátorka a de facto kurátorka celé vesnické tradice. Dokázala pro Zalipie vyjednat elektřinu dříve než pro okolní obce, stála za myšlenkou Domu malířek a její květinové motivy se dostaly až do interiérů krakovské restaurace Wierzynek nebo na zaoceánskou loď Batory.

Právě ta kombinace (umělecký talent plus organizační instinkt) z ní udělala postavu, bez které by Zalipie dnes vypadalo jinak. Možná by vypadalo lépe. Možná by neexistovalo vůbec, alespoň ne jako značka.

Komise viděla jen to, co měla vidět

Tradice malování domů v širším regionu Powiśla Dąbrowského sahá do konce 19. století. Ženy v takzvaných dymných chalupách (stavbách bez komína, kde kouř unikal přímo do místnosti) začaly bílit a zdobit začouzené stěny jednoduchými „packami“, otisky prstů namočených v barvě. Postupně se z otisků staly květy, z květů celé bukety a z interiérů se malba přelila na fasády, stodoly i ploty.

Po druhé světové válce tradice slábla. V roce 1948 proto vznikla soutěž Malowana Chata, která měla tvorbu znovu oživit. První ročník hodnotil pouhých osmnáct chat. A právě tady vstupuje na scénu Curyłowina taktika.

Podle odborné studie Magdaleny Woźniczkové a Dominika Orłowského fungovala Curyłowa jako neoficiální průvodkyně hodnotících komisí. Neměnila pravidla na papíře. Měnila trasu. Vodila porotce k domům, které sama považovala za hodné ukázky, k těm nejpůsobivějším, nejbarevnějším, nejfotogeničtějším. Zbytek? Zbytek komise jednoduše neviděla. Tím předvýběrem určovala, co se dostane do zápisů etnografů, do novinových reportáží, do povědomí úřadů. A protože většina těch „hodných“ domů stála právě v Zalipiu a patřila lidem z jejího okruhu, veřejný obraz „malované vsi“ se postupně zúžil na jednu jedinou obec.

Co Zalipie získalo, a co ztratil region

Efekt byl mohutný. Zalipie se stalo synonymem celé tradice. Mediální pozornost, státní podpora, etnografický zájem, turistická infrastruktura, to všechno směřovalo sem. Z osmnácti chat v roce 1948 je dnes v samotném Zalipiu kolem čtyřiceti malovaných domů, funguje Dům malířek s pravidelnými workshopy a Curyłowina usedlost slouží jako muzeum.

Jenže malované domy nestály jen v Zalipiu. Tradice žila i v dalších vsích Powiśla Dąbrowského. Ty ale zůstaly ve stínu. Odborná literatura výslovně upozorňuje, že Curyłowina selekce pomohla zredukovat veřejnou paměť celého fenoménu prakticky na jednu obec. Okolní vesnice ztratily viditelnost, a s ní i motivaci a podporu tradici udržovat.

Je to paradox, který nelze vyřešit jednoduchým verdiktem. Bez Curyłowiny „kurátorské“ práce by se tradice možná zachovala rovnoměrněji po celém regionu, ale také méně viditelně. Možná by dnes neexistoval žádný turistický magnet, žádná soutěž s mezinárodním ohlasem, žádné muzeum. Curyłowa vsadila na koncentraci místo distribuce. A vyhrála, za cenu, kterou zaplatily jiné vsi.

Zalipie dnes: živá ves, ne skanzen

Častá obava u podobných míst zní: není to jen kulisa pro Instagram? Anna Owca z Domu malířek v rozhovoru pro polská média zdůrazňuje, že kromě dvou muzejních objektů jsou všechny malované domy soukromá, obývaná hospodářství. Lidé tu žijí, hospodaří a malují; ne proto, že přijedou turisté, ale proto, že to dělaly jejich matky a babičky.

Soutěž Malowana Chata běží nepřetržitě a její 63. ročník probíhá právě teď, ve dnech 12.–14. června 2026. Program je otevřený veřejnosti: rodinné malování v Curyłowině usedlosti, plenér „Pomaluj u Felki“, folklorní vystoupení, gastronomické stánky a večerní koncert. Vyhlášení výsledků je naplánováno na 14. června od 15:00 v Domě malířek. Do tradice se zapojují i místní školy a školky; řemeslo se předává systematicky, nejen z matky na dceru.

Zalipie je reálný cíl jednodenního výletu z Moravskoslezského kraje, i když ne zrovna krátkého, počítejte s několika hodinami za volantem. Kdo ale hledá něco autentičtějšího než typický turistický okruh, tady to najde.

Felicja Curyłowa zemřela před půl stoletím. Její květiny na stěnách zůstaly, a s nimi i otázka, zda je lepší zachránit tradici za cenu jejího zúžení, nebo ji nechat žít volně s rizikem, že tiše zmizí. Zalipie je odpovědí, kterou si každý návštěvník musí přečíst sám. Ze stěn.

Článek Malířka vozila komisi jen k vybraným stavením. Drsnou taktikou ale tradici polského Zalipie zpopularizovala se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.