Dítě nebo slavný malíř? Studie rozlišila obrazy fraktální analýzou. Pollockovy vzory vznikají díky nestabilitě těla při pohybu

Obraz Jacksona Pollocka se letos v květnu prodal za 181,2 milionu dolarů. Nová studie ve Frontiers in Physics přitom ukazuje, že jeho litá malba má překvapivě blízko ke vzorům, které na papír nanášejí předškoláci.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když fyzici z Oregonské univerzity rozložili Pollockův obraz Number 14, 1948 na fraktální struktury a porovnali je s malbami dětí ve věku čtyř až šesti let a dospělých od osmnácti do pětadvaceti, výsledek nebyl černobílý. Pollock neskončil v dětské skupině. Ale ocitl se na samém okraji té dospělé, tak blízko dětským hodnotám, že to autoři studie nedokázali ignorovat. Klíčem k vysvětlení podle nich není talent ani jeho absence, ale tělo: způsob, jakým se malíř pohyboval nad plátnem.

Co vlastně fyzici měřili

Studie publikovaná 20. 11. 2025 ve Frontiers in Physics pracuje se dvěma hlavními nástroji. Prvním je fraktální dimenze, číslo, které říká, kolik jemné struktury obraz obsahuje napříč měřítky. Čím blíž ke dvojce, tím hustší a detailnější síť barevných stop. Druhým je lacunarita, míra „shlukovitosti“: jak moc se barva kupí do shluků oddělených mezerami.

Experiment nebyl improvizace. Třicet čtyři dospělých a osmnáct dětí dostalo totožné podmínky: papír o rozměrech 61,6 × 95,5 centimetru, stejnou zředěnou vinylovou barvu, stejné nástroje a jednotné zadání: vytvořit obraz technikou lití, jako to dělal Pollock. Každý účastník namaloval právě jeden obraz. Časový limit činil čtyřicet minut. Hotové práce se naskenovaly v rozlišení 0,3 milimetru a převedly do černobílé pro analýzu.

Výsledky byly statisticky jednoznačné. Dospělí dosáhli průměrné fraktální dimenze 1,907, děti 1,688. U lacunarity to bylo naopak: dospělí 0,144, děti 0,383. Jinými slovy, dospělí vytvářeli hustší, rovnoměrnější sítě s jemnějším rozstřikem. Dětské práce měly méně vrstev, hladší trajektorie a větší mezery mezi shluky barvy.

Kde v tom všem stojí Pollock

Pollockův Number 14, 1948 neleží mimo dospělou skupinu. Ale leží v jejích „ocasech“, v oblasti, kde se dospělá distribuce přibližuje dětské. Jeho fraktální dimenze je nižší než průměr dospělých a lacunarita vyšší. Ne dětská, ale neobvykle blízko.

Autoři studie to opatrně spojují s tím, čemu říkají biomechanická rovnováha. Nad měřítkem zhruba pěti centimetrů dominuje v litém obraze pohyb celého těla, tedy jak malíř stojí, naklání se, přenáší váhu. Pod pěti centimetry přebírá vládu fyzika tekutiny: rozstřik, kapky, gravitace. Pollock podle nich vykazuje dospělý typ vzoru, ale posunutý směrem k dětskému rozložení, což je „konzistentní s jeho omezenou biomechanickou rovnováhou“.

Důležitá poznámka: Pollockovu rovnováhu nikdo přímo neměřil. Studie cituje historika Francise O’Connora s tezí o porodním traumatu a ztrátě manuální obratnosti. Muzejní biografie od National Gallery of Art i SFMOMA dokumentují celoživotní alkoholismus a psychickou nestabilitu. Ale přímý medicínský záznam, který by kvantifikoval jeho posturální stabilitu, neexistuje. Sami autoři to výslovně přiznávají a označují svou interpretaci za předběžnou.

Ještě „dětštější“ než Pollock: případ Maxe Ernsta

Zajímavé srovnání nabízí druhý analyzovaný umělec, Max Ernst. Jeho hodnoty leží přímo uvnitř dětské distribuce, tedy ještě výrazněji mimo dospělý průměr než Pollock. Vysvětlení je technické: Ernst nelil barvu volnou rukou, ale vedl nádobu na provázku jako kyvadlo. Tím potlačil přirozené tělesné mikropohyby, které u dospělých vytvářejí hustší a rovnoměrnější strukturu. Výsledek? Méně jemných detailů, větší shlukovitost. Geometricky dětský vzor vytvořený dospělým tělem s omezeným pohybem.

Právě tady studie ukazuje svůj skutečný přínos. Nejde o to, kdo maluje „lépe“ nebo „hůře“. Jde o to, že technika lití barvy funguje jako seismograf těla, zaznamenává rovnováhu, rozsah pohybu, jemnou motoriku. Věda tu měří geometrii stopy, ne kulturní význam, originalitu ani vliv.

Co to znamená pro Pollockovy miliony

Krátká odpověď: nic. Nebo přesněji: nic, co by trh zatím registroval. Půl roku po publikaci studie, 18. 5. 2026, prodal Christie’s Pollockův Number 7A, 1948 za 181,2 milionu dolarů, nový aukční rekord autora. Předchozí veřejný rekord držel Number 19, 1948, prodaný v květnu 2013 za necelých 58,4 milionu dolarů. Cena se tedy za třináct let více než ztrojnásobila.

Pollockova pozice v dějinách umění nestojí na fraktální dimenzi. Stojí na tom, že zásadně proměnil malířský proces a jazyk poválečné americké abstrakce. Že udělal z gesta, pohybu a gravitace plnohodnotný výtvarný nástroj. To žádná lacunarita neměří.

Studie, která zrála dvacet let

Za pozornost stojí i časová osa výzkumu. Dětská data se sbírala od března do prosince 2002, dospělá v červnu 2004, percepční experiment proběhl v březnu 2018 a finální článek vyšel až v listopadu 2025. Nejde ale o zapomenutý výsledek čekající v šuplíku. Už v roce 2010 vyšla starší verze na konferenci SPIE, která pracovala s multifraktálním srovnáním a uváděla podobné trendy: dětské obrazy kolem fraktální dimenze 1,6, dospělé kolem 1,8. Verze z roku 2025 přidala lacunaritu, percepční hodnocení a kontext Pollocka s Ernstem.

Sami autoři přitom doporučují rozšířit analýzu na větší soubor Pollockových děl. Testovali jediný obraz. Zda je vyšší lacunarita konzistentním znakem celé jeho tvorby, nebo specifikem jednoho plátna z roku 1948, zatím nevíme.