Malířka vozila komisi jen k vybraným stavením. Drsnou taktikou ale tradici polského Zalipie zpopularizovala

Felicja Curyłowa neproslavila polskou vesnici Zalipie jen štětcem. Rozhodující zbraní byl její výběr toho, co komise smí a nesmí vidět.

Foto: Piotrus - licence CC BY SA 3.0

V malé vsi na Powiślu Dąbrowském, asi pětatřicet kilometrů severně od Tarnówa, stojí dnes kolem čtyřiceti domů pokrytých květinovými motivy od prahu až po střechu. Turisté sem jezdí z celé Evropy, etnografové o Zalipiu píší studie a každý červen se tu koná soutěž Malowana Chata, jejíž 63. ročník právě probíhá. Za tím vším stojí z velké části jedna žena, a její schopnost řídit, co svět uvidí.

Žena, která uměla víc než malovat

Felicja Curyłowa se narodila v Zalipiu na přelomu let 1903 a 1904 a zemřela tam v roce 1974. Její usedlost, dnes muzejní objekt spravovaný Muzeem Ziemi Tarnowské, je sama o sobě uměleckým dílem: pomalované stěny, stropy, kamna, ploty, studna. Curyłowa ale nebyla jen nadaná malířka. Byla vyjednavačka, organizátorka a de facto kurátorka celé vesnické tradice. Dokázala pro Zalipie vyjednat elektřinu dříve než pro okolní obce, stála za myšlenkou Domu malířek a její květinové motivy se dostaly až do interiérů krakovské restaurace Wierzynek nebo na zaoceánskou loď Batory.

Právě ta kombinace (umělecký talent plus organizační instinkt) z ní udělala postavu, bez které by Zalipie dnes vypadalo jinak. Možná by vypadalo lépe. Možná by neexistovalo vůbec, alespoň ne jako značka.

Komise viděla jen to, co měla vidět

Tradice malování domů v širším regionu Powiśla Dąbrowského sahá do konce 19. století. Ženy v takzvaných dymných chalupách (stavbách bez komína, kde kouř unikal přímo do místnosti) začaly bílit a zdobit začouzené stěny jednoduchými „packami“, otisky prstů namočených v barvě. Postupně se z otisků staly květy, z květů celé bukety a z interiérů se malba přelila na fasády, stodoly i ploty.

Po druhé světové válce tradice slábla. V roce 1948 proto vznikla soutěž Malowana Chata, která měla tvorbu znovu oživit. První ročník hodnotil pouhých osmnáct chat. A právě tady vstupuje na scénu Curyłowina taktika.

Podle odborné studie Magdaleny Woźniczkové a Dominika Orłowského fungovala Curyłowa jako neoficiální průvodkyně hodnotících komisí. Neměnila pravidla na papíře. Měnila trasu. Vodila porotce k domům, které sama považovala za hodné ukázky, k těm nejpůsobivějším, nejbarevnějším, nejfotogeničtějším. Zbytek? Zbytek komise jednoduše neviděla. Tím předvýběrem určovala, co se dostane do zápisů etnografů, do novinových reportáží, do povědomí úřadů. A protože většina těch „hodných“ domů stála právě v Zalipiu a patřila lidem z jejího okruhu, veřejný obraz „malované vsi“ se postupně zúžil na jednu jedinou obec.

Co Zalipie získalo, a co ztratil region

Efekt byl mohutný. Zalipie se stalo synonymem celé tradice. Mediální pozornost, státní podpora, etnografický zájem, turistická infrastruktura, to všechno směřovalo sem. Z osmnácti chat v roce 1948 je dnes v samotném Zalipiu kolem čtyřiceti malovaných domů, funguje Dům malířek s pravidelnými workshopy a Curyłowina usedlost slouží jako muzeum.

Jenže malované domy nestály jen v Zalipiu. Tradice žila i v dalších vsích Powiśla Dąbrowského. Ty ale zůstaly ve stínu. Odborná literatura výslovně upozorňuje, že Curyłowina selekce pomohla zredukovat veřejnou paměť celého fenoménu prakticky na jednu obec. Okolní vesnice ztratily viditelnost, a s ní i motivaci a podporu tradici udržovat.

Je to paradox, který nelze vyřešit jednoduchým verdiktem. Bez Curyłowiny „kurátorské“ práce by se tradice možná zachovala rovnoměrněji po celém regionu, ale také méně viditelně. Možná by dnes neexistoval žádný turistický magnet, žádná soutěž s mezinárodním ohlasem, žádné muzeum. Curyłowa vsadila na koncentraci místo distribuce. A vyhrála, za cenu, kterou zaplatily jiné vsi.

Zalipie dnes: živá ves, ne skanzen

Častá obava u podobných míst zní: není to jen kulisa pro Instagram? Anna Owca z Domu malířek v rozhovoru pro polská média zdůrazňuje, že kromě dvou muzejních objektů jsou všechny malované domy soukromá, obývaná hospodářství. Lidé tu žijí, hospodaří a malují; ne proto, že přijedou turisté, ale proto, že to dělaly jejich matky a babičky.

Soutěž Malowana Chata běží nepřetržitě a její 63. ročník probíhá právě teď, ve dnech 12.–14. června 2026. Program je otevřený veřejnosti: rodinné malování v Curyłowině usedlosti, plenér „Pomaluj u Felki“, folklorní vystoupení, gastronomické stánky a večerní koncert. Vyhlášení výsledků je naplánováno na 14. června od 15:00 v Domě malířek. Do tradice se zapojují i místní školy a školky; řemeslo se předává systematicky, nejen z matky na dceru.

Zalipie je reálný cíl jednodenního výletu z Moravskoslezského kraje, i když ne zrovna krátkého, počítejte s několika hodinami za volantem. Kdo ale hledá něco autentičtějšího než typický turistický okruh, tady to najde.

Felicja Curyłowa zemřela před půl stoletím. Její květiny na stěnách zůstaly, a s nimi i otázka, zda je lepší zachránit tradici za cenu jejího zúžení, nebo ji nechat žít volně s rizikem, že tiše zmizí. Zalipie je odpovědí, kterou si každý návštěvník musí přečíst sám. Ze stěn.