Proč se DFNZ chová jinak než fentanyl

Celý název zní N-desethyl-fluornitazen a vznikl jako hlavní metabolit jiné látky, fluornitazenu, který tým NIH syntetizoval a testoval samostatně. Klíč k jeho neobvyklému profilu přitom neleží v jednom triku, ale v kombinaci čtyř vlastností.

• Omezený průnik do mozku. DFNZ se hůř dostává přes hematoencefalickou bariéru, takže při dávkách, které stačí na úlevu od bolesti, obsadí v mozku méně μ-opioidních receptorů než klasické opioidy.
• Preference G-proteinové signalizace. Místo aby stejnou měrou aktivoval i dráhu přes β-arrestin 2 (spojenou s útlumem dechu a zácpou), DFNZ se přiklání k signální cestě, která zprostředkovává hlavně analgezii.
• Slabší účinek na heteromer MOR–GAL1. Právě tento receptorový komplex ve ventrální tegmentální oblasti mozku spouští rychlé dopaminové výboje, které stojí za euforií a odměňovacím efektem opioidů.
• Tonické místo fázických dopaminových změn. Zatímco fentanyl a příbuzný fluornitazen vyvolávaly u zvířat ostré dopaminové špičky, DFNZ produkoval pomalejší, pozvolné změny, typ signálu, který se s návykovým chováním pojí výrazně méně.

V praxi to vypadalo takto: v hot-plate testu měl DFNZ analgetickou účinnou dávku (ED50) přibližně 0,3 mg/kg. V modelu chronického zánětu zlepšoval tepelnou i mechanickou citlivost. A u myší s vyřazeným genem pro μ-opioidní receptor analgetický efekt zmizel, což potvrzuje, že účinek jde skutečně přes tento receptor, ne oklikou.

Závislost ne nulová, ale výrazně slabší

Informaci o „absenci závislosti“ je třeba číst přesně. DFNZ odměňující efekt má – zvířata si ho sama podávala. Chovala se ale jinak než u fentanylu. Když vědci nahradili dávku fyziologickým roztokem, potkani rychle přestali látku vyhledávat. A po opětovném „primingu“, tedy jednorázové dávce, která u běžných opioidů spolehlivě obnoví hledání drogy, se vyhledávací chování u DFNZ nevrátilo.

Abstinenční obraz byl rovněž dramaticky mírnější. Po vysazení morfinu vykazovala zvířata plnou škálu čtrnácti sledovaných příznaků. Po vysazení DFNZ se objevil jediný. Naloxonem vyvolaný abstinenční syndrom byl o zhruba 70 % slabší.

Autoři studie v Nature sami upozorňují na limity: neměli dost subjektů pro spolehlivé posouzení pohlavních rozdílů, netestovali, zda samotná bolest nezesiluje odměňující efekt, a ve vysokých dávkách DFNZ snižoval i příjem potravy, což může znamenat motorické omezení, ne jen sníženou motivaci.

Nitazeny: na ulici zabiják, v laboratoři naděje

Kontext je ironický a důležitý. Nitazeny, chemická třída, z níž DFNZ pochází, jsou dnes jedním z nejrychleji rostoucích rizik na evropském drogovém trhu. Podle Evropské agentury pro drogy (EUDA) zachytily úřady v deseti zemích v roce 2024 přes 50 tisíc tablet s nitazeny, proti 23 tisícům v roce 2023 a pouhým 380 tabletám v roce 2022. V Česku policie v roce 2025 řešila čtyři podezřelé případy intoxikace novými syntetickými opioidy a Úřad vlády vydal varování před metamfetaminem s příměsí fentanylu.

Původní nitazeny z padesátých let, především etonitazen, byly odloženy právě kvůli extrémní potenci a riziku předávkování. Návrat k nim umožnily až moderní metody: cílené úpravy molekulární struktury, PET zobrazování průniku do mozku, transportérové testy a detailní měření receptorové signalizace včetně kryoelektronové mikroskopie. Výsledek: stejný chemický základ, ale zásadně přepracovaný profil.

Kdy se DFNZ dostane k pacientům

Krátká odpověď: ne brzy. K červnu 2026 je DFNZ stále předklinický kandidát. NIH výslovně uvádí, že tým teprve chystá další preklinické studie, které mají podpořit žádost o povolení prvních testů na lidech. Teprve potom by následovaly klinické fáze I až III. Americká FDA odhaduje průměrnou dobu vývoje a testování nového léku před schválením na přibližně 8,5 roku. V Evropské unii se klinické studie autorizují přes systém CTIS a samotné posouzení registrace u EMA trvá standardně 210 dní, ve zrychleném režimu 150 dní.

Realistický horizont se tedy měří na roky, ne měsíce. A část kandidátů cestu ke schválení nikdy nedokončí. Nora Volkowová, ředitelka Národního institutu pro zneužívání drog (NIDA), přesto mluví o DFNZ jako o potenciálně přelomovém kandidátu pro chirurgické pacienty, onkologickou bolest i chronické bolestivé stavy.

Co to znamená pro Česko

Česká situace s opioidy není americká epidemie, ale není ani bezproblémová. Podle zprávy Úřadu vlády z roku 2025 vykazuje známky problematického užívání opioidních analgetik odhadem 480 až 670 tisíc osob starších patnácti let, tedy pět až sedm procent populace. Statistiky přitom neumějí oddělit nelegální opioidy od těch předepsaných lékařem.

Dnes se v české praxi při silné bolesti používají morfin, fentanyl, buprenorfin nebo metadon. Každý z nich nese riziko útlumu dechu, tolerance nebo závislosti. Pokud by se u lidí potvrdilo to, co DFNZ předvedl u hlodavců, získala by medicína silné analgetikum, u kterého by tyto hrozby byly výrazně menší.

Článek Nová opioidní látka tlumí bolest bez známek závislosti. Opioidy přestanou být strašákem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Účinný přírodní prostředek z dávných let 

Za vznikem Opodeldocu stojí švýcarský lékař a myslitel Paracelsus, který žil v 16. století. Tento výjimečný muž, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, byl nejen lékařem, ale také alchymistou a filozofem. Název samotného léku podle něj vznikl ze spojení názvů léčivých rostlin, jako jsou Opopanax, Bdellium a Aristolochia.

Původní recept na Opodeldoc byl přitom poměrně jednoduchý. Základem byl líh, mýdlo, kafr a různé bylinné oleje, například rozmarýnový nebo levandulový. Směs se zahřívala, poté zhoustla a při kontaktu s pokožkou se znovu rozpouštěla. Používala se výhradně zevně a lidé ji aplikovali na bolavá místa. Lék se plnil do skleněných lahviček a postupně se rozšířil po celé Evropě. V různých obdobích se jeho složení mírně měnilo, ale základní princip zůstával stejný.

Opodeldoc léčil skoro všechno

Obliba této masti byla obrovská, protože pomáhala při celé řadě potíží. Lidé ji používali na revma, bolesti zad, výrony, modřiny nebo svalové křeče. Podle dobových zdrojů byla účinná i při ztuhlosti kloubů nebo špatném prokrvení končetin. Dokonce se uvádělo, že pomáhá i při popáleninách či bodnutí hmyzem. Není proto divu, že si našla místo nejen v lékárnách, ale také v domácnostech. Popularitu jí dodala i literatura – ve známém románu Jaroslava Haška si ji aplikuje i samotný Švejk.

Dnes už Opodeldoc běžně nepoužíváme, a právě proto jeho příběh stojí za připomenutí. Ukazuje totiž, jak velký význam měla dříve přírodní medicína a zkušenosti předávané z generace na generaci. Paracelsus, který celý život cestoval a učil se od obyčejných lidí, tak položil základy moderního přístupu k léčbě. Jeho odkaz přežívá nejen v historii medicíny, ale i v podobných přípravcích, které dodnes vychází z jeho myšlenek. 

Článek Zázračná mast ze Švejka: Opodeldoc léčil skoro všechno, dnes ho zná málokdo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Místo jedné tablety jich spolkl asi 30

Koivunen se se svojí četou na lyžích v zasněženém Laponsku 18. března 1944 dostal do léčky nastražené sovětskými vojáky. Ti je téměř obklíčili a jediná možnost byl útěk. Koivunen byl v čele a razil lyžařům stopu, ale brzy ho přepadla únava. Vzpomněl si, že má v kapse stimulant pervitin, který by mu měl zvýšit výkon. Ač to běžně nedělal, rozhodl se si ho v krizové situaci vzít. Z ruličky měl požít jen jeden, ale to se mu v tlustých rukavicích a stresu nepovedlo. Spolkl jich asi 30.

Metamfetamin opravdu zabral a on zrychlil, takže jednotka nakonec sovětské vojáky setřásla. Ovšem Koivunenovi pomalu odcházelo vědomí a jel v podstatě na setrvačnost. Nakonec upadnul a jeho jednotka ho opustila. Probral se až druhý den. Zjistil, že urazil asi sto kilometrů a že je v zamrzlé krajině sám. Bez zásob, střeliva, jen s lyžemi a obrovskou dávkou drogy v těle.

Bohužel rudoarmějci honičku nevzdali a tak musel pokračovat v útěku. Při něm náhodně šlápl na minu a byl zraněn. Nejspíše i hladina stimulantu mu ale umožnila pokračovat v cestě. Během ní okusoval pupeny borovic a jednou se mu podařilo ulovit i ptáka, kterého syrového snědl. Ve zbídačeném stavu se nakonec dostal k finským jednotkám a skončil v nemocnici.

Pod vlivem drogy urazil 400 kilometrů

Následné mapování jeho cesty odhalilo, že pod vlivem drogy musel překonat kolem 400 kilometrů. Během cesty výrazně zhubl, při nalezení vážil pouhých 43 kilogramů. Vlastně zůstává s podivem, že takové předávkování přežil. Nakonec se dočkal konce války a zemřel až v roce 1989 ve věku 71 let. Jeho příběh je dodnes pro mnohé až neuvěřitelný.

Stimulanty používaly během druhé světové války obě strany konfliktu. Německo pro své vojáky mělo metamfetamin (dnes známý pod jménem pervitin), který vyvinula firma Temmler Werke v roce 1936. Armáda dostala mnoho milionů tablet, které vojáci fasovali. Britové a Američané naopak vsadili na čistý amfetamin známý pod jménem Benzedrin. Má o něco méně vedlejších účinků než metamfetamin, ale to neznamená, že je bezpečný. V podstatě lze říci, že mnoho bitev války bylo vybojováno pod vlivem drog.

Článek Voják přežil 2. sv. válku jen díky náhodnému předávkování. Urazil 400 km, šlápl na minu, a přesto ještě dlouhou dobu žil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Typy injekcí

Injekcemi se podávají tekuté léky, tekutiny nebo živiny přímo do těla člověka. Lékař či zdravotní sestra mohou injekce použít k podání vakcín a jiných typů léků do žíly, svalu, kůže nebo podkoží. Existuje několik různých typů injekcí v závislosti na účelu léku nebo látky v injekci:

Intravenózní injekce 

Intravenózní injekce se používají k podávání léků do žíly. Lék se dostává přímo do krevního oběhu, rychle se vstřebává, což způsobuje okamžitou reakci. Zdravotník může podávat intravenózní léky jako jednorázovou dávku, nebo jako infuzi. Intravenózní injekce se používají k:

• podávání roztoků tekutin a elektrolytů při dehydrataci,
• podání lokální a celkové anestezie při operaci či zákroku,
• aplikaci léků proti bolesti,
• poskytnutí krve nebo krevních derivátů, 
• podání výživy při podvýživě,
• podávání železa při jeho významném nedostatku,
• podání kontrastní látky před speciálním zobrazovacím vyšetřením,
• aplikaci steroidu, například dexametazonu,
• podání chemoterapie, 
• infuzi monoklonálních protilátek pro léčbu covidu-19.

Mezi běžná místa pro intravenózní injekce, tedy místa, kde žíly leží v blízkosti kůže, patří:

• hřbet ruky,
• přední a zadní strana dolní části paže,
• přední loketní jamka.

Subkutánní injekce 

Zdravotníci podávají injekce do tukové tkáně umístěné těsně pod kůží a nad svalovou tkání. K podání podkožních injekcí se používá menší jehla, aby se zajistilo, že se lék dostane do tukové tkáně, a ne do svalu. Na rozdíl od svalové tkáně má podkožní tkáň málo krevních cév, což umožňuje tělu vstřebávat lék pomalu. Mezi běžná použití subkutánních injekcí patří:

• inzulín při cukrovce,
• heparin nebo léky na ředění krve,
• očkování proti spalničkám a planým neštovicím,
• léky proti bolesti pro paliativní péči, jako je např. morfin.

Mezi nejčastější místa aplikace subkutánní injekce patří:

• vnější strana nebo hřbet horní části paže,
• přední a vnější strana horní části stehna,
• oblast břicha.

Intramuskulární injekce 

Intramuskulární injekce se používají k podání léků do svalové tkáně. Svaly jsou bohatě prokrvené, což pomáhá tělu rychle vstřebat lék. Mezi běžná použití intramuskulárních injekcí může patřit:

• podání většiny vakcín;
• podávání vybraných antibiotik, jako je penicilin;
• podávání kortikosteroidů při zánětech nebo alergických reakcích;
• podávání hormonů, jako je testosteron;
• podávání léků pacientům, kteří nemohou užívat léky jinými běžně používanými způsoby.

Doporučená místa pro intramuskulární injekce jsou:

• horní vnější část stehenního svalu,
• ramenní sval a horní část paže,
• boky.

Intradermální injekce 

Intradermální injekce se aplikují těsně pod povrch kůže a vytvářejí malou bouli. Způsob intradermální injekce má ze všech různých typů injekcí nejdelší dobu vstřebávání. Mezi běžná použití intradermálních injekcí může patřit např.:

• testování alergie,
• screening tuberkulózy (TBC),
• podání vakcíny proti chřipce.

Pro podání intradermální injekce se používají části těla s malým množstvím ochlupení, jako je vnitřní strana předloktí a horní část zad pod lopatkou. Navíc by se v místě kožní injekce neměly vyskytovat žádné rány, vyrážky, mateřská znaménka ani jizvy.

Který typ injekce je pro vás nejméně nepříjemný?

Zdroj: TheScientist

Článek Proč se injekce musí podávat na různá místa? Ať už je to stehno, paže nebo třeba hřbet ruky – vždy to má svůj důvod se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak šťáva z grepů ovlivňuje léky?

U většiny léků, které na grep reagují, platí, že „jeho šťáva zvyšuje množství medikace, která se dostává do krve,“ uvádí Dr. Shiev Mei Huang z FDA. „A vyšší hladina léčiva v krvi znamená, že můžete trpět silnějšími vedlejšími efekty.“ Pokud například při pití grepu užíváte určité léky na snížení cholesterolu, může vám v krvi zůstávat příliš mnoho léčivého přípravku. To zvyšuje riziko poškození jater a svalů. Výsledkem může být až selhání ledvin.

Řada léků je metabolizována pomocí enzymu CYP3A4 v tenkém střevu. Grep dovede jeho působení zablokovat, takže místo rozpuštění se léky dostanou do krve a zůstanou v těle mnohem déle. Výsledek je celkem jasný, příliš mnoho medikace v systému. Objem tohoto enzymu ve střevech se liší člověk od člověka, někdo ho má moc, jiný naopak málo. Proto i grepová šťáva působí v tomto ohledu na lidi zcela odlišně.

Někdy je ale efekt zcela opačný

Ačkoli vědci tuto souvislost objevili už během roku 1989, nedávné studie shledaly, že u některých léků je efekt zcela opačný. „Například u určitých léků na sezónní alergie dochází v kombinaci s grepovou šťávou ke slabšímu vstřebání. Tyto léky se mohou stejně tak „tlouct“ i s pomerančem nebo jablkem.“ Příbalové letáky tak obecně varují před konzumací ovocných džusů během užívání konkrétních přípravků. Proč ale dochází naopak k zabrzdění efektu léku na organismus?

Vedle změny chování metabolismu dovede grep ovlivnit také proteiny v těle, které pro léky fungují jako přenašeče. Právě některé z těchto proteinů pomáhají se vstřebáním léků v tenkém střevě. „V důsledku blokace proteinů se do krve dostane méně léku a terapie pak nepřináší požadovaný efekt,“ uvádí Huang. Grep tedy buď blokuje působení enzymu ve střevech, nebo narušuje funkci transportních proteinů. V jednom případě lék funguje až moc, v druhém zase málo.

Při užívání kterého léku jste museli změnit svůj jídelníček?

Zdroj: TheScientist

Článek Šťáva z grepu se nemá příliš v lásce s některými léky. Její konzumace tak může být vysoce riziková se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velmi pozitivní klinické výsledky

Lék účinkoval tak jasně a silně, že nezávislá kontrolní komise doporučila zkoušky ukončit, aby ho dostali i lidé v kontrolní placebo skupině. Pfizer má teď v plánu dodat data FDA agentuře, která může provést zrychlené schválení „co nejdříve“. To aspoň vyplývá z prohlášení farmaceutické společnosti. Na zkouškách se podílelo více jak 1 200 dospělých z USA i zahraničí s příznaky od velmi mírných až po vážnější.

Všichni z nich měli také nějaké další choroby nebo zdravotní problémy, které znamenaly riziko velmi vážného průběhu nemoci. Žádný z jedinců zároveň nebyl proti covid-19 nijak očkován. Každý z účastníků bral buď Paxlovid v kombinaci s ritovirem (lék proti HIV také z dílny Pfizeru), nebo placebo pilulku. Obojí jim bylo podáváno každých 12 hodin po dobu pěti dnů. Z 388 účastníků s Paxlovidem byli jen 3 hospitalizováni a žádný nezemřel.

Srovnání s placebo lékem

Na druhé straně z 385 lidí, kteří brali pouze placebo, bylo hospitalizováno 37 a 7 z nich následně zemřelo. Krom toho z 607 účastníků, kteří brali Paxlovid během 5 dnů od výskytu prvních symptomů, bylo hospitalizováno 6 osob a nezemřel nikdo. V placebo skupině o počtu 612 lidí jich skončilo v nemocnici 41 a zemřelo nakonec 10. Nežádoucí události měly u pokusného léku a placeba podobný průběh a většina z nich byla velmi mírná.

Nejde přitom rozhodně o první vývoj takového léku na covid 19. Agentura FDA momentálně vyhodnocuje léky Merck známý také jako molnupravir, který podle tvrzení výrobce redukuje riziko smrti a hospitalizace o polovinu. Tedy pokud je podán do 5 dnů od prvních symptomů. Zatím byl schválen pro použití ve Spojeném Království. Paxlovid je modifikací starého léku vyvinutého během SARS epidemie, nyní v podobě pilulky cílí na covid-19.

Na co nejvíc spoléháte při případné léčbě covidu?

Zdroj: LiveScience

Článek Nadějná novinka Pfizeru snižuje riziko hospitalizace a úmrtí na covid až o 89 %. Známe klinické výsledky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak na výrobu vakcíny

Pojďme si přiblížit, jak vlastně vypadá tvorba vakcíny proti virům. K výrobě takového séra se obvykle používají oslabené či zabité viry nebo jejich části. Problém nastává ve chvíli, kdy je třeba dodat velké množství této látky, protože pěstování buněk, ve kterých jsou tyto vakcíny vyráběny, není v takovémto množství snadné.

Stále žádná léčba

I přes to, že se vir rozšířil po světě jako divoký požár, není úplně jednoduché proti němu vytvořit nějakou funkční látku. Přes to, že neexistuje žádná účinná vakcína, jsou zde látky, které jsou schopny pomoci v boji s tímto zákeřným virem. Jedná se zatím pouze o dvě, nicméně je to znamenitý posun vpřed. Jsou jimi:

• Remdesivir
• Dexamethason

Každá z těchto látek působí na organismus jiným způsobem, tudíž by se našlo efektivní využití pro obě z nich. Antivirotikum Remdesivir napomáhá organismu se z nakažení virem rychleji uzdravit, zatímco steroid Dexamethason zvyšuje šance na přežití u pacientů postižených virem. Bohužel ani jedna z těchto látek není konečným řešením v otázce této pandemie, nicméně obě jsou velmi účinné v boji s ní.

Důvěra lidí

Velkou výzvou je v tomto boji důvěra lidí. Všechno by mohlo být mnohem dříve a rychleji, ovšem je důležité léky nejdříve testovat, než se začnou podávat jako vakcíny proti zákeřnému viru. Výrobci léčiv se snaží vyhotovit vakcínu co nejdříve, ovšem v tomto případě je rychlost na úkor bezpečí. FasterCures, který je součástí Milken Institutu, v současné době prověřuje bezmála sto osmdesát možných léčiv, ze kterých by se mohli stát vakcíny. Z tohoto počtu už je zhruba každá devátá testovaná na lidech. V tomto měsíci také proběhne očkování 30 000 dobrovolníků, aby se ověřila účinnost léku, vyvinutého společností Moderna. Tato vakcína vyžaduje hlavní a podpůrnou dávku, což znamená, že očkování potrvá osmadvacet dní. Po očkování budou tito lidé nakaženi virem a následně dojde k porovnání vzorku lidí, kteří byli očkováni účinnou látkou a lidí, kteří obdrželi pouze placebo. Bude tak možné zjistit jaká je účinnost tohoto léku, a zda by se dal použít ve větším množství.

Článek Dočkáme se v blízké době COVID-19 vakcíny? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.