Na základě smrti bratrance

Celé zařízení je odpojeno od telefonní sítě a veřejnosti bylo zpřístupněno v roce 2011. Bylo to krátce po zemětřesení a záplavách, které jen v oblasti Tohoku připravily o život více jak 15 000 lidí. Od té doby se stala Větrná budka útočištěm pro více jak 30 000 truchlících. Po celém světe vyrostlo také množství replik, stejně jako se objevila v několika filmech a románech. Itaru Sasaki se v roce 2010 dověděl, že jeho bratranec má rakovinu a zbývají mu 3 měsíce života.

Po jeho smrti zařídil v prosinci v zahradě tuto budku, aby mu zůstal pocit spojení s příbuzným. Podle jeho prohlášení nemá budka žádné konkrétní náboženské konotace, je to jen způsob, jak vyjádřit svou ztrátu. Během jednoho z rozhovorů uvedl: „Protože jsem své myšlenky nemohl svěřit žádnému normálnímu telefonu, chtěl jsem, aby je odnesl alespoň vítr.“ Větrná budka je bílá, prosklená a uvnitř je černý telefon s rotačním panelem.

O problémy bylo ihned postaráno

Vedle aparátu je ještě zápisník pro vzkazy a vzpomínky, z místa je výhled na celé město. Tsunami o rok později přinesla smrt více jak 15 000 lidí, včetně 10 % populace města Otsuchi. Sasaki následně otevřel budku pro veřejnost, takže lidé mohli zavolat svým přátelům a příbuzným, kteří zemřeli během katastrofy. V lednu 2017 odfoukl silný vítr střechu a prasklo i sklo ve dveřích. Místní truhláři ale všechno velmi hbitě opravili.

Replika Větrné budky se objevila například v kalifornském Oaklandu, místní umělec Jordan Stern ji zde postavil v únoru 2017. Slouží jako pomník 36 lidí, kteří zemřeli během požáru skladu Ghost Ship, a to včetně jeho kamaráda. Podobně postupoval tzv. Altrúchas, anonymní umělecký kolektiv působící v irském Dublinu. V srpnu 2017 postavili větrnou budku na vrcholku Two Rock Mountain a vytvořili ji z odpadových materiálů.

Dosah po celém světě a ve více podobách

Další repliky nebo varianty na původní stavbu jsou v Chelsea v Quebecu v Kanadě (od roku 2022), Massachussetts, Severní Karolíně, Coloradu a Britské Kolumbii. Všechny lokality lze také najít na stránkách www.mywindphone.com. V roce 2020 vyšel italský román The Phone Box at the Edge of the World od Laury Imai Messinia. Vypráví o ženě, jež ztratila rodinu a vydá se k této budce. Potká tu vdovce s dcerou, kteří prošli podobným osudem.

Další román, The Phone Booth in Mr. Hirota´s Garden ze stejného roku, je fiktivní verzí příběhu zrodu původní budky od Heather Smith. Ta se inspirovala podcastem National Public Radio. Během psaní si také vyměnila se Sasakim řadu e-mailů. „Bylo to opravdu vzrušující a cítila jsem se poctěna, že jsem dostala jeho požehnání. Byla jsem ráda, že jsem mohla sdílet jeho krásný přístup ke smutku. Ten se prolíná celou knihou a je zprávou pro všechny čtenáře.“

Článek Telefon ze záhrobí: V Japonsku vymysleli budku, kde se lidé mohou spojit se zesnulými. Využilo ji už přes 30 000 lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kontaktování za pomoci laserových pulsů

Opakující se laserové pulsy by mohly být známkou mimozemské rasy, která se snaží dostat do kontaktu se Zemí. Je tomu tak, protože teoreticky by lasery mohly posílat signály nebo zprávy na obrovské vzdálenosti. Aby vědci našli tyto laserové pulsy, zaměřili se na extrémně jasné záblesky světla, u nichž je méně pravděpodobné, že by byly způsobeny přírodními jevy. Zatím se však nenašly žádné známky mimozemských signálů. Zkoumání této možnosti ale stále probíhá a její problematikou se v současnosti zabývá astrobiolog David Grinspoon.

Detekce rádiových vln

Vědci měli údajně prohledávat rádiové vlny a hledat známky mimozemského života. Je to proto, že rádiové vlny putují vesmírem relativně nerušeně a nebeské objekty je nepohlcují ani znovu nevyzařují. Je tedy konstatováno, že všichni mimozemšťané, kteří doufají v přenesení zprávy na velké vzdálenosti, počítají se zpětnou lidskou odezvou. Celé pátrání samozřejmě vychází z předpokladu, že mimozemšťané myslí stejně jako lidé, což nemusí být pravda.

Přehlídka pomocí jasných hvězd

Jiní navrhli, že vysoce vyspělé civilizace by mohly být pokročilými astroinženýry a pohybovat hvězdami do bizarních nebo vysoce geometrických zarovnání. „Mohli by sestrojit něco, co by bylo viditelné z velké vzdálenosti napříč galaxií, nebo dokonce z jiné galaxie.“ Jiní mohou ve skutečnosti využít hvězdnou sílu k vytváření zpráv. Například kdyby mimozemšťané uměli točit malé a extrémně husté hvězdy správným způsobem, mohli by je využít jako druh blikajícího majáku.

Jehla v kupce sena

I pokud se mimozemšťané snaží navázat kontakt, není žádná záruka, že lidé obdrží jejich zprávy. Vesmír má průměr 91 miliard světelných let a zprávy mohou přicházet odkudkoli. Aby hledání zúžili, tak někteří tvrdí, že mimozemšťané lidem pravděpodobně pošlou zprávu, pokud budou vědět, že skutečně existují.

Průzkum vesmíru je stále nejmožnější variantou

„Hledání inteligentních forem života možná nevyžaduje specializované megaprojekty. Pošlou se kosmické lodě do těchto míst, aby je prozkoumaly,“ zmínil Grinspoon s odkazem na místa, jako je pás asteroidů. Takže zatímco vědci budou zkoumat Sluneční soustavu, měli by také zvážit možnosti, jak takovou anomálii někde vyhledat. Ať tak či onak, pokud jsou ve vesmíru inteligentní bytosti, je pravděpodobné, že přesně vědí, co mají udělat, aby navázaly kontakt.

Článek Jak se nás mimozemšťané mohou pokoušet kontaktovat: Ve hře je laserové pulsování i přehlídka jasných hvězd se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odvěká touha sídlící v podvědomí

Chyběly nám vůně oblečení našich přátel a základní kontakt člověka s člověkem. Potřeba doteku v nás existuje hluboko pod vědomou potřebou. Celý náš koncept sebe samých je zrozen z doteku. Ještě daleko před narozením, když kolem v děloze proudí plodová voda, dovede nervový systém plodu rozlišit mezi vlastním tělem a tělem matky. Lidské tělo vybudovalo celý svůj aparát na základě doteků těch, kteří o něj pečovali.

Nině Smith je 40 let a žije sama na jihu Londýna. V roce 2018 utrpěla zranění páteře a dlouhá rekonvalescence vyžadovala upoutání na lůžko. Lidé ji navštěvovali, jenže vzhledem k bolestem byly jakékoli doteky velmi obtížné. Měla nejspíš vynikající přípravu na první covidový lockdown. Jenže po šestí týdnech se její odhodlání zcela zhroutilo. Její dosavadní izolace ji totiž učinila mnohem zranitelnější, než by si kdy pomyslela.

Naučená rutina rozhodně nestačí

Snažila se udržet se pohromadě skrze denní rutiny, ale nebylo to možné. V určitém bodě se nemožnost jakéhokoli blízkého kontaktu s dalším člověkem stala čistým utrpením a mučením. Podle ní vláda drasticky nezvážila dopad prvních lockdownů na lidi, kteří žijí o samotě. Jakožto dospělí často nerozpoznáme důležitost doteku ani tehdy, když o tuto možnost přijdeme. Můžeme si uvědomit, že v našich životech něco chybí, ale ne vždy nám to dojde.

Jenže když je řeč o osamělých lidech a problému osamělosti coby stavu, často ignorujeme právě to očividné. Tito lidé zkrátka postrádají jakékoli doteky. Právě ty mají klíčový dopad na psychologické a tudíž i fyzické zdraví člověka. Pokud máme kolem sebe přátele a rodinu, pak se navzájem dotýkáme mnohem víc, než si vůbec uvědomujeme. V průměru máme například asi 5 přátel, kteří nám při problémech vždy „nabídnou rameno“.

Úplně stejné chování jako u primátů

Toto dotekové chování je u nás totožné jako u primátů. Dokonce i ve velkých skupinách primátů jsou skupinky pěti nejlepších přátel a objevují se v každé vrstvě. Společně provádí tzv. vzájemnou péči o srst. Ta udržuje společnost tím, že redukuje starosti a stres na našich ramenou. Takovou péčí o srst je i lidská návštěva hospody, protože dochází k totožnému procesu. Není pak divu, že lidé popisují doteky slovy jako uklidnění, teplo a láska.

S postupující pandemií se mnoho z nás zkusí vyrovnat se stresem bez možnosti doteku. Všichni máme rozdílné potřeby a taky jinak nastavené hranice, takže ne všichni trpí nedostatkem osobního kontaktu. Někteří lidé dokonce objímání nesnáší a jejich blízcí to nesou velmi špatně. Ovšem naprostá absence doteků, hlavně při vypjatých emocích, odporuje tomu, co v sobě máme zafixováno ještě z let, kdy jsme neuměli ani mluvit.

Dotek jako ovladač a regulátor emocí

Dotek je modulátor, který dovede ovlivnit dopady bolesti i stresu, jak fyzického, tak emočního. Jeho dlouhodobý nedostatek vede k mnohem větší společenské úzkosti. Ještě větší problém je to v dobách silného stresu, například ztrátě práce nebo úmrtí blízké osoby. Doteky blízkých nám v takových chvílích umožňují se se náročnou situací lépe vypořádat, hlavně redukovat stresový hormon kortizol. I když na to nejsme zvyklí, potřebujeme to.

Tzv. hlad po doteku je signálem, že nedošlo k naplnění zcela elementární lidské potřeby. Jenže evoluce je na naší straně a mnoho vědců si je jisto, že jakmile se podmínky zase zlepší, velmi rychle se „oklepeme“. Bude to rozdílné, a to hlavně podle toho, jak dlouho byli lidé o samotě. Nejspíš se také vyskytne doba jisté nešikovnosti a nového ujasňování toho, co je komu příjemné. Jenže jako druh jsme se velmi dobře naučili se adaptovat na nové poměry.

Trpíte taky při absenci doteku, nebo je vám to jedno?

Zdroj: TheGuardian

Článek Objetí a doteky jsou pro nás daleko důležitější, než si většina lidí dokáže uvědomit. Rok bez jejich účasti má na člověka enormní dopady se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prosté chrápání a osamělost

Tzv. apnea je situace, kdy dýchání během spánku není tak snadné a hladké, jak by mělo být. Důsledkem toho je neustálé přerušování spánkového režimu, které logicky vede k absenci skutečného odpočinku. Zvyk objímání polštáře má v takovém případě fyziologický dopad, protože podporuje celé tělo a dovoluje skutečné proběhnutí spánkové cyklu. Zjednodušeně řečeno polštář vrací chybnou polohu těla zpátky do správného nastavení.

Druhá příčina už leží v psychice člověka, který nechce být sám a polštář simuluje těsný kontakt s dalším člověkem. Ne každý je samozřejmě tzv. cuddly sleeper, tedy potřebuje ke spánku kontakt s další osobou, ale i zaryté samotáře může samota otrávit. V takovém případě se prostě člověk potřebuje k něčemu upnout, i kdyby byl jen kousek naplněné textilie. Placebo je ostatně prokazatelné účinné.

Hodnota silného spojení nebo úzkost

Uspokojení díky objímání polštáře o člověku říká, že si cení silného emočního spojení s někým dalším. Takoví lidé hledají hluboké vztahy, protože jen ty je citově a osobně naplní, hlavně v rodině. Bývají to také velmi nápomocné osoby, pro které je péče o druhé silnou životní stránkou. Návyk na objímání je ostatně oboustranný a malé děti se takto běžně chovají k rodičům. A děti si v důsledku takového přístupu mohou tento návyk zachovat do dospělosti.

Objetí něčeho nebo sebe sama je také způsobem vyrovnání se se stavy úzkosti. V takových případech se postel stává obvykle jednou z bezpečných zón, kde se z těchto stavů dá dostat. Člověk trpící úzkostí buď objímá polštář, nebo deku, případně se sám obejme rukama kolem ramen a sám sebe stáhne do klubíčka. Takto těsný kontakt se sebou samým je náhražkou kontaktu s blízkou osobou, u které by bylo možné hledat oporu.

Zdroj: BrightSide

Článek Proč potřebujeme při usínání něco objímat? Bez plyšového medvídka, polštáře, deky, či partnera to zkrátka nejde se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Opravdu stačí maska a brýle?

I když měl důstojník nasazené ochranné pomůcky, masku a brýle, tak ne všichni, s kým se setkal, byli vybaveni ochrannými pomůckami. Protože v době, kdy k tomuto případu došlo, byla míra zamoření v regionu nízká, a neprokázalo se, že by dozorce byl v kontaktu s jiným nakaženým, ukazuje to na to, že dosavadní závěry byly mylné. Zjištěná fakta mají důsledky pro trasování nakažených lidí, které definujeme jako blízký kontakt. I když je vzdálenost mezi nakaženými lidmi do 1,8m a je kratší než 15 minut, znamená to, že k nakažení může dojít.

Jak se ochránit před nákazou

Po zveřejnění této zprávy CDC je nová definice blízkého kontaktu, a to následovně. Setkání infikované osoby i ve vzdálenosti 1,8m s kumulativní dobou 15 minut za max. 24hodin. Současně je nutné vzít do úvahy i další faktory. Zda infikovaná osoba mluvila, zpívala, čímž do ovzduší vypouštěla hodně aerosolů, zda je setkání uvnitř či venku, a když uvnitř, zda je místnost větraná. Dalšími faktory jsou nepochybně i imunita člověka, který přišel do kontaktu s nakaženým.

Trocha poznatků z minulosti

Jak je vidět z dosavadních poznatků spojených s COVID – 19, virus nás neustále překvapuje. Epidemie netrvá ani rok, a tak jak se bude doba trvání prodlužovat, budeme mít čím dál víc poznatků. S tím se budou některá získaná fakta měnit, některá se doplní, a jiná z našich pozorování zmizí úplně. Co je však jisté, jen ochrana pomocí roušek, masek a ochranných oděvů nebude stačit. Variant, jak epidemii porazit moc není, nejspíš to však bude soubor opatření a činností, které svým společným výsledkem pomůže epidemii porazit. Všechny epidemie v historii lidstva dříve či později skončily. Je však pravda, že při některých zemřelo i 50% populace. COVID – 19 má smrtnost do 5% nakažených. Pokud by se tedy nakazili všichni lidé na planetě, zemřelo by v poměru s počtem nakažených velmi málo lidí. To se samozřejmě nestane, ale i tak bude nakažených mnoho. A to bude mít za následek i podstatně delší dobu trvání epidemie, než jsme si původně mysleli. A proto do doby, než epidemie odezní, se chovejte zodpovědně.

Článek Změna stávající definice blízkého kontaktu pro COVID – 19 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.