Strigil byl velmi oblíbený

Strigil si můžete představit jako zahnutou škrabku, která se většinou vyráběla ze dřeva, rákosu, bronzu nebo železa. Majetnější lidé si potrpěli na umělecky tvarované a zdobené strigily vyrobené ze slonoviny. Tělesná očista představovala rituál, který každý Říman bral poměrně vážně. Ať už v soukromých nebo veřejných lázních – před vstupem do vody si lidé nejprve potřeli těla olivovým olejem, který na sebe nabalil veškerý pot, špínu a prach. Poté použili strigil, kterým olejový nános seškrábali. Teprve potom mohli vstoupit do příjemné vodní lázně.

Redakce VědaŽivě

14 září, 2022

Commodus, nejhorší císař ve starověké římské historii: O říši se nestaral a jeho hlavní zálibou bylo zabíjení v gladiátorské aréně

Gladiátorské afrodiziakum

Této očisty se pravidelně účastnili také otroci nebo gladiátoři. Pro každého gladiátora, který zrovna přežil svůj boj, byla návštěva lázní zaslouženou odměnou. Z jejich návštěvy však těžilo celé město. Starověcí Římané věřili, že má pot a prach z gladiátorova těla léčivé účinky. Když gladiátor použil strigil a seškrábal si z těla nános nečistoty s olivovým olejem, příslušný otrok tuto hmotu posbíral do speciální nádoby. Z potu gladiátorů se poté vyráběly léčivé masti a zámožným ženám byl dokonce prodáván jako účinné afrodiziakum. Zda to skutečně fungovalo, není známo.

Redakce VědaŽivě

31 července, 2022

O gladiátorských zápasech panuje spousta mylných představ. Pravdou však je, že bojovaly také ženy

Používá se dodnes

Strigil se v moderní obdobě používá dodnes. Vychází z něj lufy, tělové kartáče a plastové škrabky, kterými si z těla odstraňujeme starou kůži, například po pobytu v sauně. Opět se tím potvrzuje, že už starověcí Římané měli poměrně rozsáhlé povědomí o tom, co lidskému tělu prospívá, i když ještě neznali pojmy jako pH pokožky a jak ho udržet v rovnováze. Nutno však podotknout, že ne všechny hygienické praktiky byly na tak vysoké úrovni. Na veřejných latrínách například používali k utírání intimních partií všichni jednu společnou houbičku, ale o tom zase jindy.

Článek Nechutná hygienická pomůcka gladiátorů: Strigil sloužil k odškrabávání špíny a staré kůže z těla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve světě krve a písku a zdroje legend

Výrazná reklama rozhodně zabírala a ti nejslavnější bojovníci na sebe přitáhli pozornost i 50 000 diváků. Ne nadarmo pochází z Říma přísloví „Dej lidu chléb a hry.“ Přestože jde o éru patřící téměř výlučně do minulosti, její krvežíznivost zrodila mnoho legend, pečlivě živených filmy a knihami. Hollywoodská zpracování ale vytváří mlhu, skrze kterou je často těžké rozkrýt, co se před stovkami let v arénách opravdu odehrávalo.

Víme například to, že slavný Spartakus byl reálnou osobou, nikoli výplodem fantazie. Žil v letech 111–71 před Kristem a jeho sláva nepochází až tolik z gladiátorství. Vedl totiž největší a nejúspěšnější vzpouru otroků v historii impéria. Se svou armádou více jak 100 000 otroků představoval pro Řím reálnou hrozbu, nejen drobný problém. Dokud žil, jeho armádě se dařilo Římu vzdorovat, jakmile byl ale zabit, zbytek jeho sil se rozpadl.

Gladiátoři byli často vegetariáni

Badatelé, kteří zkoumali 2 000 let staré kostry více jak 67 těchto bojovníků, dokázali identifikovat některé prvky, například zinek a vápník. Pomocí izotopové analýzy pak získali solidní obrázek ohledně dávné stravy. Gladiátoři měli často rostlinnou stravu sestávající z ječmene a fazolí a jen velmi malého množství zvířecích proteinů. Kromě toho také popíjeli vápníkové nápoje z pečených rostlin.

Na rozdíl od mnoha dnešních vegetariánů, kteří mají tuto dietu z etických nebo zdravotních důvodů, pro gladiátory šlo o velmi pragmatickou záležitost. Tato strava totiž podporuje ukládání podkožního tuku, který je následně chránil v bitvě. Měli tak přirozenou bariéru, která při častých řezných ranách sloužila jako ochrana nervů a cév. Tukové polštáře poskytovaly stejně tak ochranu před přímými ranami, kterých se také vyskytlo hodně.

Pravidelní gladiátoři nebojovali se zvířaty

Stejně jako se moderní sportovci specializují v disciplínách, existovalo sedmero typů gladiátorů. Každý byl odborníkem na konkrétní zbraň a měl také jiné schopnosti a dovednosti. Bez ohledu na specializaci byl však hlavní náplní všech boj proti ostatním gladiátorům, nikoli zvířatům. Tento nešťastný úkol připadal dvěma jiným typům bojovníků. První se jmenovali „bestiarii“ a říkat jim bojovníci je poněkud nadnesené.

Šlo totiž o válečné zajatce nebo odsouzené zločince, kteří byli mezi zvířata doslova hozeni. Neměli žádnou šanci na přežití, žádný trénink nebo zbraně. Na druhém konci byli venatioři, kteří předváděli předem připravený lov na divokou zvěř. Tou byli lvi, sloni, leopardi a medvědi. Tito bojovníci byli trénovaní a měli oštěpy. Stejně tak měli kožené chrániče na nohou a rukou a někdy také železné hrudní pláty.

Realita ženských gladiátorek

Přestože ženy v aréně nebyly častý jev, existovaly. Moderně se jim říká gladiátorky, tehdy se jednalo o „ludie“ nebo „muliery“. Zatímco muži byli k této dráze často donuceni okolnostmi, ženy si tuto profesi vybíraly. Důvodem byly často peníze, čest a sláva. Ačkoli o jejich existenci neexistuje příliš důkazů, jsou velmi přesvědčivé. Jedním z nich je starověké právo, které zakazuje účast na hrách svobodným ženám pod 20 let věku.

Žádný zákon v tom ovšem nebránil stejně starým otrokyním. Vznik tohoto zákona je nevědomým uznáním skutečnosti, že ženy se již her účastnily. V roce 200 pak císař Septimius Severus zakázal účast ve hrách všem ženám. Muži do sebe však nadále sekali a bodali ještě po dobu 200 let. Poslední zaznamenaný gladiátorský zápas se tak odehrál roku 404. Samotný název gladiátor pochází od krátkého meče, který se jmenoval gladius.

Které populární dílo s gladiátorskou tematikou vám nejvíc utkvělo?

Zdroj: DiscoveryMagazine

Článek Rychle a zběsile uprostřed římské arény –⁠ několik divokých a překvapivých střípků ze života gladiátorů i gladiátorek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejspíš skutečně volba

Ženy, která si tuto cesty zvolily, mohly mít různou motivaci. A ano, vypadá to, že v mnoha případech šlo skutečně o vlastní volbu. Roli mohla hrát nejspíše vlastní touha po nezávislosti, vidina slávy, peníze či vykoupení se z dluhu. Zvenku se může zdát, že vstupem do arény se tyto ženy připravily o jakékoli zbytky společenského postavení. Existují ale důkazy, že požívaly naprosto stejného respektu a společenské vážnosti, jako jejich mužské protějšky.

Možnosti žen v Římě za dob republiky a později impéria byly určeny jejich vztahem k mužům. Bez ohledu na společenskou třídu se od ženy očekávalo určité chování a způsob života. To určovala i legislativa a není bohužel známo, jak se k celé věci stavěly samy ženy. Téměř veškerá římská literatura pochází totiž od mužů. Výjimkou je básnířka Sulpicia, která v jedné básni zmiňuje, že „nechce svůj vztah ukrývat v zapečetěných listech.“

Legislativní odpor

Kvůli silně zakořeněné patriarchální společnosti Říma měli učenci i další velký problém s přijetím právě konceptu ženy v bojové aréně. Často se tak snažili skutečné gladiátorky popsat jako pouhé herečky na náboženských slavnostech. Což je v četných případech přesné, kontext ovšem jasně sděluje, že některé ženy se skutečně rozhodly pro přímou cestu soubojů v arénách. Některé zákazy pak tvrdily, že ženy tak obecně ztratí společenskou vážnost.

Císař Septimus Severus, od kterého takové zákazy pocházejí, měl také obavu, že ženy by se následně chtěly účastnit i Olympijských her v Řecku. To shledával nechutným a nebezpečným pro společenský řád. Jeho legislativa vychází – zdá se – z obavy z účasti urozených svobodných žen. Tedy takových, které by měly všechny potřebné dispozice i prostředky a upřednostnily by život v aréně před tím, aby jejich životní cestu omezovali jejich mužství příbuzní.

Zdroj: WorldHistory

Článek Ženy gladiátorky, zabíjely jako muži, pravidla pro ně platila jiná. Jak to s nimi ve skutečnosti bylo? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.