Kde přesně a jak hluboko

Vanguard stojí v Tennessee Reef Research Only Area, chráněné výzkumné zóně ve Florida Keys National Marine Sanctuary, zhruba 7,4 kilometru jižně od ostrova Long Key. Místo není náhodné – jde o uzavřenou oblast, kam veřejnost běžně nesmí, a zároveň o lokalitu s bohatým korálovým ekosystémem typu spur-and-groove, ideálním pro dlouhodobý výzkum.

Důležitý technický detail: habitat nesedí celý v jedné hloubce. Ocelová základna spočívá na dně v 17 metrech, ale samotná obytná komora je uchycena výš, ve 13 metrech pod hladinou. Právě tato hloubka je klíčová. Třináct metrů znamená tlak, při kterém posádka může dýchat běžný vzduch, žádné speciální heliové směsi. A zároveň odpovídá protokolům, které americké námořnictvo i NOAA používají a ověřují už desítky let.

Řízení celého provozu probíhá z DEEP Station Florida v nedalekém Marathonu, odkud je na místo jen krátká cesta lodí. To je zásadní i pro bezpečnost: v případě nouze musí záchranný tým dorazit rychle.

Vzduch z bóje, vstup přes měsíční jezírko

Fráze „vlastní přívod vzduchu“ zní jednoduše, ale stojí za ní promyšlený systém. Vanguard nedýchá z vnitřních zásobníků. Na hladině nad ním se houpe podpůrná bóje, která je s habitatem spojena kabelem. Přes něj proudí dolů dýchací plyny, elektrická energie i datové spojení pro komunikaci s povrchem.

Habitat funguje v režimu okolního tlaku. Obytná komora nicméně není hermeticky uzavřená jako ponorka. Na jejím spodku je otevřený průlez zvaný moon pool, přes který akvanauti vstupují přímo z vody. Tlak vzduchu uvnitř odpovídá tlaku vody v dané hloubce, takže moře dovnitř nevtéká. Princip je stejný jako u převrácené skleničky ponořené do vody.

Uvnitř obytné komory je víceúčelový prostor pro práci i odpočinek, kuchyňka pro přípravu jídla a hygienické zázemí. Akrylové průzory nabízejí přímý výhled na útes. Roger Garcia, bývalý provozní šéf legendární stanice Aquarius a dnes spolupracovník DEEP, popisuje typický den akvanauta: snídaně, kontrola systémů podpory života, komunikace s povrchem, a pak až devět hodin práce pod vodou. To je násobek toho, co zvládne běžný potápěč, který se musí vracet na hladinu.

Proč čtyřicet let ticho

Americká podmořská laboratoř Aquarius, provozovaná dnes Floridskou mezinárodní univerzitou u Key Largo, stále existuje. NASA v ní roky cvičila astronauty v rámci programu NEEMO, který simuloval podmínky vesmírných misí: izolaci, stísněný prostor, týmovou dynamiku. Aquarius ale vznikl v osmdesátých letech a od té doby v amerických vodách žádný nový otevřenomorský habitat tohoto typu nikdo nepostavil, neotestoval a nenasadil.

Garcia to vysvětluje prostě: o nových habitatech se v USA „desítky let“ vážně nemluvilo. Nebyl to technický zákaz, ale postupný pokles zájmu, využití a hlavně financování. Podmořský výzkum prohrával souboj o pozornost s kosmickým programem i s robotikou, která slibovala data bez rizika pro lidské posádky.

DEEP teď argumentuje, že právě dnešní senzory, nositelná elektronika a analytické nástroje dovolují zkoumat lidskou fyziologii v extrémním prostředí mnohem lépe než kdykoliv dřív: spánek, výživu, imunitní systém, kognitivní výkon pod tlakem. Vanguard má být laboratoří nejen pro korálový útes, ale i pro člověka samotného.

Bezpečnost ve vrstvách

Pobyt na mořském dně v tlakové komoře velikosti autobusu přirozeně vyvolává otázku: co když něco selže? DEEP popisuje bezpečnostní architekturu jako vrstvenou. Habitat má záložní zdroj dýchacích plynů i napájení. Každý akvanaut disponuje záchrannými lahvemi pro nouzový výstup. Na základně vedle obytné komory stojí dvě tlakované únikové jednotky. Na pobřeží čeká hyperbarická komora, další dekompresní komora je na lodi.

Personál musí projít výcvikem v potápěčské medicíně a nouzových postupech, od požáru přes kontaminaci atmosféry až po zaplavení, ztrátu přívodu vzduchu nebo tropickou bouři. Celý systém prochází klasifikací u DNV, norské certifikační autority známé z ropného průmyslu. Podle DEEP jde o první podmořský habitat, který touto klasifikací projde.

Podstatná je i samotná hloubka. Ve 13 metrech má posádka reálnou šanci habitat v nouzi opustit vlastními silami a vystoupat na hladinu, na rozdíl od hlubokých saturačních systémů, kde by nekontrolovaný výstup znamenal smrtelné riziko dekompresní nemoci.

Co bude dál

Po dokončení instalace běží takzvané přejímací zkoušky na místě a provozní výcvik. Teprve po nich přijdou na řadu první výzkumné mise. DEEP jako priority jmenuje obnovu korálových útesů, dlouhodobý monitoring klimatických změn, průzkum potravních řetězců, výzkum lidské fyziologie a trénink astronautů i dalších profesí pracujících v extrémních podmínkách.

Vanguard je přitom jen pilotní krok. Firma veřejně pracuje na systému Sentinel, který má být modulární a škálovatelný, od šestičlenných krátkodobých nasazení až po semi-permanentní stanice pro padesát lidí. Pevný termín dokončení ale zatím chybí.

Pro české vědce nebo potápěče, kteří by chtěli na Vanguardu pracovat, zatím neexistuje veřejná přihláška. Přístup vede přes institucionální partnerství s DEEP a vyžaduje specifické potápěčské kompetence. Realistická cesta je univerzitní spolupráce, ne individuální registrace.

Článek První podmořská základna v USA za 40 let stojí na dně u Floridy. Má velikost školního autobusu a vlastní přívod vzduchu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nová generace upravených moskytů

Pokud půjde všechno v tomto experimentu dobře, bude později v tomto roce vypuštěno ještě 20 milionů dalších moskytů. Myšlenkou je, že modifikovaní moskyti budou fungovat jako „sexuální zabijáci“, když se budou běžně pářit s dalšími moskyty v běžném přírodním prostředí. Všichni vypuštění moskyti jsou samečci a ti nesají krev, místo toho se živí rostlinným nektarem, zatímco samičky potřebují právě proteiny obsažené v krvi.

Díky nim jsou samičky schopné klást vajíčka, jenže během sání přenáší nemoci. A tuto skutečnost chce Oxitec pomocí upravených samečků zarazit. Předpokladem je to, že modifikovaní samečci předají svému potomstvu gen, který zabije všechny samičky ještě před tím, než dosáhnou dospělosti. Samečkové mohou přežít, ale ti nejsou rizikoví, nesají krev, a tedy nepřenáší ani nebezpečné choroby.

Každoroční floridské náklady

Florida utratí každý rok kolem 1 milionů dolarů právě v boji s problémem zvaným moskyti. Experiment provedený Oxitecem může zabít více much jednou ranou, redukovat populaci moskytů a omezit ono nepříjemné šíření chorob. Podobné pokusy už se odehrály například na Kajmanských ostrovech, v Panamě, Brazílii nebo v Malajsii. Podle tvrzení firmy v těchto regionech klesla populace moskytů o 90 %.

Konkrétně tito moskyti – druh Aedes aegypti – mohou přenášet například horečku dengue, žlutou horečku nebo virus Zika, proto je tak podstatné jejich populace zredukovat. A přístup Oxitecu je metodou bez použití pesticidů, které by měly škodlivý vliv na životní prostředí. Takto bude využito přirozených procesů a veškerá regulace se omezí pouze na daný druh. Není ovšem jasné, jaký dlouhodobý dopad bude mít pokus na místní ekosystémy.

Zdroj: The Sun

Článek Obrovské roje geneticky upravených komárů byly vypuštěny do ovzduší. Mají jediný účel a to zabíjet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úbytek vodní populace

Již rok 2013 byl pro tyto živočichy kritický, tehdy jich zemřelo 830. Hlavní příčinou bylo jejich vystavení toxinům ze škodlivé rostliny. Nicméně důvodem letošního vymírání je podle mořských institucí hlad. Většina kapustňáků zemřela během chladnějších měsíců při migraci do trojice lagun na východním pobřeží Floridy. Na těchto územích zmizelo mnoho porostů mořské trávy, která je klíčovou složkou jejich potravy.

Úbytek této trávy má nejspíš na svědomí rostoucí znečištění floridských vod. Úniky hnojiv a splašky zvedají hladiny dusíku a fosforu ve vodě, kvůli čemuž se rozšiřují agresivní mořské řasy. Ty už od roku 2011 snížily čistotu vody, takže k mořské trávě se dostane mnohem méně přirozeného světla. A mořská tráva potřebuje samozřejmě sluneční světlo k přežití. Organizace na ochranu přírody teď spojují své síly s dalšími institucemi, aby obnovily původní stav mořské vegetace.

Proměny podle počasí

Když se konečně oteplilo, začali kapustňáci putovat do dalších lokalit, kde doufali v dostatek potravy. Počet nalezených těl a jedinců, kteří potřebovali zachránit, poklesl. Během června docházelo k úmrtí těchto savců nejčastěji vinou srážky s člunem. Do této chvíle bylo takto – tedy čluny – zabito 63 kapustňáků. Toto ohrožení se podle komisí bohužel týká celé pravidelně migrující populace kapustňáků.

Už kdysi byli tito mořští savci prohlášeni organizacemi za ohrožený druh a v 70. letech jich zbývalo jen několik stovek. Díky mnoha konzervačním iniciativám se jejich počty začaly opět zvyšovat a jejich status se v roce 2017 zlepšil. Aktuální populace na Floridě činí asi 6 300 jedinců. Je jen otázka, zda společné úsilí organizací a ochranné programy na více úrovních budou mít vytoužený efekt. Snad budou mít mořské krávy dost pastvin a při jejich putování je nikdo nepřejede.

Zdroj: LiveScience

Článek Kapustňáci umírají rekordním tempem. Jen za letošní rok zemřelo již více než 10 procent populace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.