Záchvaty, hlasy a odpor ke svěcené vodě: co popisuje Begone Satan!

Hlavním pramenem celé historie je útlá brožura Begone Satan!, kterou dnes online zpřístupňuje katolická síť EWTN. Jde o text psaný z pozice víry. Nadpřirozené jevy v něm vystupují jako hotová věc, přestože je nikdo nezávisle neověřoval. I proto čtení mrazí. Autor popisuje výjevy, které by se hodily do scénáře, a podává je se samozřejmostí kronikáře.

Během exorcismu měla žena podle spisu:

• pěnit u úst a zuřit, jakmile zazněla latina nebo se jí dotkl posvěcený předmět,
• opakovaně zvracet, a to i ve chvílích, kdy dlouho nejedla,
• mluvit několika odlišnými hlasy, z nichž některé zněly nelidsky,
• upadat do prudkých křečí, nebo naopak strnout do nepřirozené tuhosti.

Spis hlasy rovnou pojmenovává. Ozývat se měl Belzebub, Jidáš, Emmin zesnulý otec Jacob a žena jménem Mina. Prvotní příčinu hledá v čarách, které na dívku údajně seslala teta Mina. Později k nim měly přibýt kletby vlastního otce. Rodinné drama, které se mění v démonologii, dává příběhu temnou, téměř gotickou vrstvu. Právě z ní film čerpá nejvíc.

Lékaři bezradní, kněz s jasným verdiktem: tři kola obřadu v Earlingu

Medicína podle spisu selhala, a tak se případ po letech přesunul do rukou církve. Riesinger, zkušený exorcista z Wisconsinu, dostal souhlas biskupa z Des Moines. Za dějiště zvolil klášter františkánských sester v Earlingu, městečku daleko od domova posedlé ženy. Šlo o snahu uchránit ji před zvědavci. Plán ale nevyšel úplně.

Hostitelem byl místní farář Joseph Steiger. Ten se zpočátku vlastní roli bránil, nakonec se z něj stal klíčový svědek. Begone Satan! obřady rozkládá do tří etap:

Time později psal o třiadvaceti dnech modliteb, zaklínadel a nočního bdění. Finále spis zasazuje k 23. prosinci. Žena se podle něj probrala, vyslovila Ježíšovo jméno a démoni měli odejít. Dramaturgicky dokonalý vrchol přímo před Vánocemi. Kdyby si ho vymyslel scenárista, kritici by mu vyčítali laciný efekt.

Time, imprimatur a řádové sestry, které chtěly odejít

Případ by možná zapadl v regionálních farnostech, jenže v únoru 1936 ho vynesl na celonárodní scénu magazín Time v článku Exorcist & Energumen. Redakce zdůraznila, že Begone Satan! vyšel s církevním schválením imprimatur a nihil obstat. Na tehdejší čtenáře to působilo jako pečeť pravosti. Time ovšem připojil podstatnou poznámku: takové schválení jen dosvědčuje, že text neodporuje víře a mravům. Věřit konkrétnímu mimobiblickému případu posedlosti katolík povinen není.

Dobový článek přidal i lidský rozměr. Jeptišky a místní kněží podle něj museli místnost čas od času opouštět, vyčerpaní a vyděšení. Riesinger zůstával a pokračoval. Dodatek spisu cituje Steigerovu hospodyni Theresu Wegererovou, která prý přihlížela téměř celému exorcismu. Popis podle ní odpovídal skutečnosti. A ještě jeden detail: všechny sestry požádaly o přeložení a následujícího roku skutečně odešly. Český distributor Bontonfilm tuto pasáž v propagaci ochotně využívá. K nelidským zvukům, neznámým jazykům a transu přidává i levitaci nad lůžkem.

Další osud ženy zůstává v šeru. Spis tvrdí, že znovu chodila na mši, přijímala svátosti a čtyři měsíce po exorcismu se vrátila do Earlingu vykonat děkovnou novénu. Zároveň připouští pozdější, mírnější záchvaty posedlosti. Podle některých svědectví pak dožila v relativním klidu.

Al Pacino jako exorcista: jak Rituál převádí Earling na plátno

Režisér David Midell svěřil roli Riesingera Alu Pacinovi. Dan Stevens hraje faráře Steigera, Emmu ztvárnila Abigail Cowen. V českých kinech měl film premiéru 10. července 2025 a je přístupný od 15 let. Kostry příběhu se drží věrně: klášter, dva kněží, opakované obřady, odpor k posvátným předmětům, cizí jazyky i extrémní tělesné projevy.

Od slavnějších příbuzných se Rituál odlišuje komorností. Vymítač ďábla z roku 1973 byl velkolepou studiovou událostí s oscarovým ohlasem. Papežův exorcista vycházel ze spisů vatikánského exorcisty Gabriela Amortha a přidal konspirační zápletku. Midell sází na autenticitu jediného případu a na Pacinovu tvář. Spojitost s Blattyho Vymítačem ďábla existuje, Time v roce 2023 ale mluví o nepřímém vlivu. Za přímou inspiraci bývá považován případ chlapce známého pod pseudonymem Roland Doe. Earling patří spíš k příběhům, které formovaly celou exorcistickou představivost.

Kritika filmu nepřála. Metacritic mu přisuzuje 33 bodů ze 100, recenzenti na Rotten Tomatoes mluví o klišé. Část publika ho naopak hájí jako střízlivější, nábožensky soustředěnou rekonstrukci. Podle nás má smysl ho vidět kvůli případu a Pacinovi, méně kvůli hororovým šokům. Citlivější diváky upozorňujeme: Common Sense Media zmiňuje zvracení krve, řezání kůže a krvavé výjevy.

Posedlost, nebo disociace? Co by na Earling řekla dnešní medicína

Dnešní katolická církev postupuje výrazně obezřetněji. Konference amerických biskupů USCCB uvádí, že velký exorcismus smí vykonat jen biskup nebo jím pověřený kněz. Předcházet mu má důkladné lékařské, psychologické a psychiatrické vyšetření. Rok 1928 takové standardy neznal.

Psychiatr by u podobných projevů začal diferenciální diagnózou. Ve hře by byly disociační poruchy, psychóza, epileptické i neepileptické záchvaty, trauma a vliv silně náboženského prostředí. Přehled v Annual Review of Clinical Psychology připomíná, že manuál DSM-5 u disociační poruchy identity výslovně počítá s prožitkem posedlosti jako kulturní formou projevu. Zpětně stanovit diagnózu nelze. Rodinné kletby, hlasy zesnulého otce a desítky let trápení ovšem dnes lze číst i optikou možného dlouhodobého traumatu. Právě toto pnutí mezi vírou, medicínou a filmovým obrazem ženského utrpení podle nás drží příběh při životě už bezmála sto let.

K přesnosti dodejme, že čtrnáct let označuje počátek údajných potíží, kdežto při exorcismu v roce 1928 byla Emma Schmidtová, uváděná také jako Anna Ecklundová, dospělá žena kolem čtyřicítky; filmové Emmě bylo při natáčení 27 let. Lékařská vyšetření zná veřejnost jen z obecných zmínek církevního spisu bez jmen, metod a diagnóz. Riesingerův verdikt o posedlosti navíc církev nikdy oficiálně nepotvrdila; sám spis Begone Satan! přiznává, že k případu žádné závazné rozhodnutí nevydala.

Článek Lékaři nenašli příčinu záchvatů čtrnáctileté dívky z Iowy. Kněz ano. Případ z roku 1928 se teď vrací jako horor s Al Pacinem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od záchvatů k prvním jménům

Diagnóza „posedlosti“ proměnila lékařskou záhadu v kriminální případ. Pod tlakem dospělých dívky ukázaly na tři ženy: Titubu, zotročenou služebnou v Parrisově domácnosti, žebračku Sarah Goodovou a nemocnou Sarah Osbornovou. Výběr nebyl náhodný. Všechny tři stály na okraji komunity, bez majetku, bez vlivu, bez spojenců, kteří by za ně bojovali.

Tituba udělala něco, co celou spirálu dramaticky urychlilo. Přiznala se k čarodějnictví. Podle dostupných indicií vypovídala po fyzickém nátlaku ze strany Parrise, ale její konfese měla pro puritánské publikum obrovskou váhu: mluvila o ďáblovi, o knize s podpisy, o dalších čarodějnicích v obci. Používala přesně ty obrazy, kterým její vyšetřovatelé rozuměli a které očekávali. Na rozdíl od Goodové a Osbornové, které vinu odmítly, Tituba potvrdila to, čeho se všichni báli. A tím otevřela dveře dalším obviněním.

Soud, který přijal neviditelné důkazy

V květnu 1692 zřídil guvernér William Phips zvláštní soud, Court of Oyer and Terminer. Ten přijal dva typy důkazů, které z dnešního pohledu vypadají absurdně, ale v tehdejším právním rámci fungovaly jako plnohodnotné svědectví.

• Spektrální důkazy – svědek tvrdil, že viděl přízrak obviněného, jak ho trápí. Stačilo prohlášení; ověřit ho nešlo, vyvrátit prakticky také ne.
• Ďábelská znamení – fyzické prohlídky těla obviněného hledaly mateřská znaménka, bradavice nebo jiné „ďábelské znaky“. Každá odchylka na kůži mohla posloužit jako důkaz.

Obrana byla v podstatě nemožná. Jak se bránit proti něčímu vidění? Jak dokázat, že znaménko na těle není ďábelské? Soud odsoudil třicet lidí. Devatenáct z nich skončilo na šibenici, v termínech 10. června, 19. července, 19. srpna a 22. září 1692. Dvacátou obětí byl Giles Corey, jednaosmdesátiletý farmář, který odmítl pronést formální prohlášení viny či neviny. Zemřel 19. září po dvoudenním lisování těžkými kameny. Dalších nejméně pět lidí zemřelo ve vězení.

Důležitá korekce rozšířeného mýtu: v Salemu se čarodějnice neupalovaly. Všechny popravy proběhly oběšením.

Panika neušetřila nikoho

Nejděsivější fáze přišla ve chvíli, kdy obvinění překročila hranici sociálního vyloučení. Rebecca Nurseová byla váženou starší ženou, matkou osmi dětí, členkou respektované rodiny. Proti jejímu zatčení vznikla petice podepsaná 39 sousedy. Porota ji nejprve zprostila viny. Soudce ale verdikt zpochybnil, porota hlasovala znovu, a odsoudila ji. Nurseová byla popravena 19. července 1692.

John Proctor, majetný farmář, který veřejně zpochybňoval věrohodnost postižených dívek, skončil na šibenici o měsíc později. George Burroughs, bývalý salemský kazatel, recitoval na popravišti modlitbu Otčenáš, což podle dobové víry čarodějnice nedokázaly. Dav zaváhal. Ale Cotton Mather, vlivný bostonský duchovní, který přihlížel z koně, přesvědčil lid, aby poprava pokračovala.

Pochybnosti přitom existovaly uvnitř komunity po celou dobu. Petice za Nurseovou to dokazuje. Jenže systém, který přijal neviditelné důkazy jako fakt, nedával pochybnostem prostor.

Konec přišel shora, a pomalu

Na podzim 1692 guvernér Phips rozpustil Court of Oyer and Terminer. Nový soud, Superior Court of Judicature, odmítl spektrální důkazy. Výsledek byl okamžitý a výmluvný: ze 30 nově souzených případů skončily odsouzením jen tři, a ani ty nebyly vykonány. Nešlo o to, že by najednou ubylo čarodějnic. Změnila se pravidla dokazování.

První veřejnou omluvu pronesl v roce 1697 soudce Samuel Sewall. Z řad samotných žalobkyň se jako první omluvila Ann Putnamová mladší až v roce 1706. Právní rehabilitace ale trvaly staletí. V roce 1711 stát zrušil některé rozsudky, ale ne všechny. V roce 1957 přišla vágní omluva Massachusetts za „Ann Pudeator a jisté další osoby“. Zákon z 31. října 2001 doplnil pět dříve opomenutých jmen. A poslední odsouzená, Elizabeth Johnsonová mladší, byla formálně rehabilitována teprve v červenci 2022.

České echo: Jesenicko a Velké Losiny

Salem nebyl výjimkou, byl pozdním koloniálním echem starší evropské tradice. V Anglii proběhlo mezi lety 1560 a 1700 přes pět set soudních řízení s čarodějnicemi, asi 500 lidí bylo popraveno. Ale české země měly vlastní, neméně brutální kapitolu.

Na Jesenicku probíhaly čarodějnické procesy v letech 1622 až 1695 a podle Vlastivědného muzea Jesenicka si vyžádaly stovky obětí; rozsahem a brutalitou nemají ve střední Evropě obdoby. Ve Velkých Losinách, kde procesy běžely v letech 1678 až 1692, tedy přesně souběžně se Salemem, zemřelo 56 lidí. Mechanismus byl pozoruhodně podobný: davová hysterie, autorita církve a vrchnosti, ekonomický zájem na konfiskacích majetku odsouzených a standard dokazování, který obviněným nedával šanci.

Salemské procesy trvaly necelé dva roky a stály nejméně 25 životů. Jejich skutečným dědictvím ale není počet obětí, je to mapa toho, jak rychle dokáže komunita přijmout neověřitelné tvrzení jako důkaz a proměnit strach v systém. Ta mapa je čitelná dodnes.

Článek Salemská panika začala nevysvětlitelnými záchvaty a skončila nejméně 25 mrtvými. Obětí ale bylo více než 200 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Špendlíky v mléce, jehly z úst

Anna Göldi sloužila v domácnosti lékaře, soudce a radního Johanna Jakoba Tschudiho-Elmera v Glarusu. V říjnu 1781 se v mléce jeho osmileté dcery Anny Marie údajně objevilo devět špendlíků, a to během pouhých pěti dnů. Göldi byla propuštěna. Příznaky dívky se ale zhoršily: začala prý kašlat a plivat špendlíky, železné hřebíčky a kousky drátu. Podle dobových záznamů jich do Vánoc 1781 vyšlo z jejích úst kolem stovky. K tomu se přidaly křečové záchvaty a levá noha se jí stáhla natolik, že nemohla chodit.

Tschudi nechal Göldi zatknout. A pak se stal zvrat, který ji paradoxně odsoudil víc než cokoli jiného: mezi 21. a 29. březnem 1782 se Anna Göldi s dívkou setkala a ta se uzdravila. Soud to nevyložil jako důkaz neviny. Naopak, pokud služka dokázala nemoc odejmout, musela ji předtím sama způsobit.

Důkaz šitý na míru

Klíčovou roli v procesu sehrál znalecký posudek lékaře Bartholomeho Martiho. Měl potvrdit, že příznaky dívky nemají přirozené vysvětlení. Problém? Marti byl Tschudiho příbuzný. Nezávislost posudku neexistovala, a nikdo ji nevyžadoval.

Tschudi nebyl jen otcem údajné oběti. Patřil ke glaruské vedoucí vrstvě, měl oporu v reformované obci a jako lékař, soudce i radní ovládal hned několik pák místní moci. Když katolické autority o případ nejevily zájem, převzal iniciativu sám. Proces vedl pod hlavičkou „otravy“ a „zkažení dítěte“, tedy formulace dost široké na to, aby se do nich vešlo cokoli.

Göldi byla vyslýchána a mučena. Pod tlakem se přiznala k paktu s ďáblem. Rozsudek mohl být vykonán. Stětí mečem proběhlo podle Historického lexikonu Švýcarska 13. června 1782.

Co o příznacích říká dnešní medicína

Moderní medicína zná pro obě části případu (kovové předměty v těle dítěte i neurologické příznaky) přirozená vysvětlení, která nevyžadují nadpřirozený zásah.

Cizí tělesa u dětí jsou podle přehledu na NCBI Bookshelf běžným klinickým problémem: děti předměty polykají, strkají si je do úst, případně je do kontaktu s dítětem přivede někdo z okolí. Opakované nebo neobvyklé epizody navíc vyžadují zvažovat i psychologické a sociální okolnosti, tedy možnost, že předměty byly podstrčeny, nebo že dítě symptomy napodobovalo.

Křeče, pády a porucha chůze, jaké vykazovala Anna Marie, dnes spadají do spektra funkčních neurologických symptomů u dětí. Nejde o simulaci, jde o skutečné tělesné projevy, které ale nemají strukturální neurologickou příčinu. Mohou je spouštět stres, rodinná dynamika nebo prostředí, v němž dítě žije.

Přesnou retrospektivní diagnózu Anny Marie dnes stanovit nelze. Chybí klinická dokumentace, chybí nezávislé pozorování. Jisté je jedno: nic z toho, co dívka vykazovala, by dnes nevedlo k obvinění z čarodějnictví. Vedlo by to k pediatrickému vyšetření.

Nebyla jediná, a už tehdy to někteří věděli

Motiv jehel a špendlíků v těle nebyl v Evropě ojedinělý. Odborná studie historika Stefana Ermacory dokumentuje širší tradici podobných případů napříč kontinentem, včetně pozdějších napodobovacích vln. Co je podstatné: oficiální švýcarský materiál k případu Göldi výslovně uvádí, že v době procesu byly v Curyšském Oberlandu známy i případy dětí, které podobné symptomy předstíraly. Informace tedy existovala. Soud ji ignoroval.

A nebyla to jen švýcarská záležitost. V českých zemích probíhaly velké čarodějnické procesy hlavně na severní Moravě v letech 1679–1696; poslední český proces se encyklopedicky uvádí k roku 1756. Případ Göldi přišel o čtvrt století později, v době, kdy už i v malém alpském kantonu měla být taková obvinění nemyslitelná.

Rehabilitace, která trvala 226 let

Kritika přišla téměř okamžitě. Němečtí publicisté rozebrali případ už v letech 1782–1783, Schlözerův termín „justiční vražda“ se ujal. Jenže formální náprava? Ta na sebe nechala čekat přes dvě století. Ještě v březnu 2007 glaruská vláda i reformovaná církev rehabilitaci odmítaly s argumentem, že Göldi je „v povědomí obyvatel dávno osvobozena“. Teprve návrh schválený kantonálním parlamentem v roce 2007 přiměl úřady jednat. Dne 10. června 2008 vláda kantonu Glarus zbavila Annu Göldi obvinění z otravy a prohlásila proces za nicotný. Šlo o první oficiální parlamentní rehabilitaci svého druhu ve Švýcarsku.

Dnes v Ennendě, patnáct minut pěšky od nádraží Glarus, stojí muzeum Anny Göldi. Stálá expozice ukazuje soudní protokoly, síť moci, dobovou publicistiku i cestu k rehabilitaci. Nejsilnější exponát ale není za sklem, je v samotném příběhu: „medicínský důkaz“, který nikdy nebyl důkazem medicíny, ale nástrojem moci.

Článek Anna Göldi byla popravena v roce 1782 za čarodějnictví. Rozsudek stál na jednom fyziologickém testu, který dnes medicína vyvrací se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čarodějnické procesy na Jesenicku

Materiál pro natáčení byl vskutku bohatý. Historické události, které film zachycuje, patří k nejtemnějším kapitolám našich dějin. Pronásledování údajných čarodějnic probíhalo na severní Moravě zhruba mezi lety 1622 a 1695 a podle historiků si tehdy v součtu vyžádalo až stovky obětí.

Stačila přitom maličkost. Někdo někoho udal, jiný vyslovil podezření a spirála obvinění se roztočila. Velkou roli v procesech sehrál inkviziční soudce Jindřich František Boblig z Edelsteinu. Ten podle historiků dokázal z procesů udělat výnosný obchod – majetek odsouzených totiž propadal soudu, respektive tomu, kdo ho vedl. A navíc se o něm říkalo i to, že je sadista a mučení lidí nucených k přiznání si užívá.

Film, který ukazoval tehdejší krutost bez příkras

Režisér Otakar Vávra natočil film Kladivo na čarodějnice v roce 1969 podle románu spisovatele Václava Kaplického. Snímek se natáčel mimo jiné přímo na zámku ve Velkých Losinách, kde se skutečné procesy odehrávaly – a to filmu dodalo ještě větší autenticitu.

Ve filmu sledujeme, jak se z drobného podezření stane obrovská tragédie. Příběh začíná nevinným incidentem, kdy se stará žebračka pokusí ukrást v kostele hostii, aby prý pomohla nemocné krávě. Je zadržena a aby se zachránila, udá další údajné čarodějnice ze svého okolí.

Jednou z hlavních postav je také děkan Kryštof Lautner, který se snaží postavit nespravedlnosti za každou cenu. Jeho snaha však končí tragicky. Stejně jako mnoho dalších lidí skončí na hranici.

Film, který musel zmizet z kin

Snímek byl po svém uvedení považován za mimořádně silný a technicky velmi kvalitní. Temnou atmosféru podtrhuje i vynikající hudba skladatele Jiřího Srnky a snad až příliš realistické zobrazení výslechů a mučení. Nemusel to být ale jediný důvod toho, proč film během normalizace zmizel z kin. Někteří historici se domnívají, že tehdejšímu režimu vadila i podobnost mezi čarodějnickými procesy a vykonstruovanými politickými procesy 50. let. Film tak skončil na dlouhá léta v archivu a na obrazovky se vrátil až po roce 1989. I dnes jde však o velmi drsnou podívanou, kterou rozhodně nedoporučujeme slabším povahám.

Článek Nejděsivější český film: Do trezoru musel na 20 let, než ho povolili promítat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Anne Bodenhamová – Salisbury, 1653

Jako čarodějnice Anne Bodenhamová dokonce vystupovala. Služebnice Anna Stylesová ji obvinila, že uzavřela smlouvu s ďáblem a vyvolávala démony. K tomu se ji údajně snažila přesvědčit. Velkou roli v procesu hrál přední britský filozof Henry More z Cambridgeské univerzity, v té době považovaný ze jednoho z nejvzdělanějších lidí. Dva roky po popravě vydal knihu, kde právě na tomto případu měl vědecky dokazovat existenci čarodějnictví.

Jane Brooksová – Shepton Mallett, 1658

Právě toto dílo ovlivnilo anglikánského duchovního Josefa Glanvilla. Ten stojí za případem procesu s Jane Brooksovou, která byla obviněna z týrání malého chlapce a čarodějnictví a oběšena v roce 1658. Stejně jako More o tomto případu napsal Glanvill knihu a publikace těchto dvou autorů pak inspirovaly další čarodějnické procesy.

Čarodějnice z Lowestoftu – 1662

V roce 1662 byly dvě ženy – Rose Cullenderová a Amy Dennyová – obviněny a posléze odsouzeny z čarodějnictví a uhranutí skupiny dětí. Některé z nich proti dvojici i svědčily. Před soud byl povolán i známý lékař Thomas Browne. Jednalo se o autora publikací, kde se vědecky snažil dokázat existenci čarodějnictví. Potvrdil, že děti byly opravdu očarovány, což byl jeden z hlavních důkazů obžaloby, který nakonec vedl k popravě obou žen.

Čarodějnice z Malmesbury – 1672

Městečko ve Wiltshire v Anglii bylo po celé 17. století proslulé svými hony na čarodějnice. Místní věřili, že zde čarodějnice vraždí děti. V roce 1672 zde bylo z čarodějnictví obviněno 14 žen a posláno k soudu do Salisbury. Soudce James Long nakonec dvě z nich – Anne Tillingovou a Judith Witchellovou – poslal na šibenici. Také on napsal dílo o čarodějnictví, ve kterém se odvolává především na Henryho Mora.

Čarodějnice z Bidefordu – 1682

Během soudu v Exeteru byly v roce 1682 k smrti odsouzeny tři ženy z devonského přístavu Bideford. Podle obžaloby uzavíraly smlouvy s ďáblem a používaly čarodějnictví k zabíjení svých nepřátel. I po jejich popravě byla vydána brožura, kde se na základě pseudovědeckých tvrzení dokazuje existence a nebezpečnost čarodějnictví. Každopádně byl tento případ poslední popravou čarodějnic v Anglii.

Salemské procesy – 1692

Asi historicky nejznámějším případem honu na čarodějnice je případ ze Salemu v Massachusetts v dnešních Spojených státech. Hysterie, která zde propukla, vedla k popravě celkem 20 žen. Ukázalo se, že zdejší soudci byli ve svém rozhodování velmi ovlivněni právě díly Mora a Glanvilla a byli přesvědčeni o vědeckém důkazu čarodějnictví. Také se na toto téma pokoušeli publikovat.

Zdroj: HistoryHit

Článek 6 nechvalně proslulých čarodějnických procesů z let 1650–1700. Některé se zdůvodňovaly i vědecky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Temné roky víry a paranoie

V Salemu roku 1692 jedou procesy s čarodějnicemi na plné obrátky a do soukolí se dostává i starší farmář Giles Corey s manželkou Marthou. Původně oba všemu jen přihlíželi, jenže Martha postupem času nevydržela příkoří, která se děla údajným čarodějnicím. Čím dál hlasitěji se proto začala ozývat proti postupu soudců a vrchol nastal jejím prohlášením, že nevěří na nadpřirozeno. To bylo vyloženo jako obrana čarodějnic, což mohla provést jen čarodějnice.

Silná paranoia obyvatel zapracovala spolehlivě, Martha putovala před soudní stolec, její manžel skončil v žaláři. Zatýkajícím ramenem spravedlnosti byl místní šerif George Corwin. Jenže Giles odmítl přiznat jak vinu, tak nevinu, přípravy na proces s ním se tak vlekly dlouhou dobu. Korunní svědek obžaloby ale nakonec přece jen vypovídal o tom, jak Giles Corey všechny okolo „mučil svými temnými kouzly“. Mělo k tomu ovšem dojít během jeho věznění.

Osudná kletba a procesy bez logiky

Z toho je jasně patrné, že tehdejší soudní procesy – nota bene tyto – postrádaly jakoukoli logiku. Giles byl postaven před tribunál a obviněn. Svědek popsal, jak byl mučen děsivým zjevením Coreyho, který musel být strašlivý čaroděj, když něco takového dokáže. Giles trval na nevině, takže přišlo na řadu mučení. Byl to běžný způsob, jak dostat z kohokoli přiznání i k věcem, jež nespáchal. V jeho případě šlo o tzv. „peine forte et dure“, tedy silný a tvrdý trest.

Byl svlečen donaha a na jeho hruď byla položena dřevěná deska. Na tu mučitelé pokládali kameny, které drtily hrudník i žaludek. Jenže Corey byl silný muž a i po 24 hodinách mučení dokonce údajně vtipkoval, ať mu naloží víc. I když po dvou dnech vypadal hrozně, stále odmítal přiznání. Těsně před vlastní smrtí prohlásil směrem k šerifovi: „K čertu s tebou. Proklínám tebe i Salem.“ Jeho žena Martha byla oběšena tři dny nato. Jenže to nebylo Coreyho poslední slovo.

Dlouhé a prokleté roky Salemu

Jméno Gilese Coreyho i dědiců bylo roku 1712 očištěno včetně odškodnění za nezákonnou popravu předka. Ani to však nezabránilo skutečnosti, že farmářova kletba došla svého naplnění. Šerif Corwin totiž drze vydíral dědice a snažil se získat jejich peníze. Bez předchozích zdravotních komplikací ale náhle zemřel na infarkt ve věku 30 let. Kletba pak byla na dlouhý čas zapomenuta, vzpomínky ale opět oživil rok 1978, kdy infarkt postihl novodobého šerifova nástupce. Ten ovšem přežil.

Proto začal prohledávat archivy a záhy zjistil, že všichni nástupci šerifa po Corwinově smrti prodělali během konání úřadu nějakou srdeční příhodu. Kletba postihla i samotný Salem a Coreyho přízrak se tu zjevuje jako předzvěst neblahých událostí. Podle zkazek ho lidé viděli například v roce 1914, bezprostředně před požárem, který Salem výrazně poničil. Oheň tehdy zdecimoval na 1 376 budov města a nechal bez střechy nad hlavou na 18 000 lidí.

Napadají vás další prokletá místa nebo osoby, které kletby vyřkly?

Zdroj: HistoryOfYesterday, CoffeeHouseWriters

Článek Prokletí Salemu: Tajemná kletba trápila město i ochránce zákona dlouhé roky. Kdo za ní stál? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.