Lékaři nenašli příčinu záchvatů čtrnáctileté dívky z Iowy. Kněz ano. Případ z roku 1928 se teď vrací jako horor s Al Pacinem

Hororový Rituál s Alem Pacinem vychází z exorcismu z roku 1928, který zachytil církevní spis Begone Satan! a o osm let později rozebral i magazín Time.

Zdroj fotografie: Picryl

Potíže Emmy Schmidtové začaly krátce po jejích čtrnáctých narozeninách. Podle dobového spisu najednou nedokázala vstoupit do kostela ani jít ke svatému přijímání a v hlavě slyšela hlasy. Cítila nutkání rozbít nádobku se svěcenou vodou, napadnout svého duchovního rádce a „strhnout dům Boží“. Vyšetřovalo ji mnoho lékařů, později i ti nejlepší specialisté. Podle církevního textu u ní nenašli žádnou nervovou ani tělesnou nemoc. Diagnózu nakonec stanovil kapucín Theophilus Riesinger: posedlost démony. V srpnu 1928 začal v iowském Earlingu obřad, o kterém se v Americe mluví dodnes.

Záchvaty, hlasy a odpor ke svěcené vodě: co popisuje Begone Satan!

Hlavním pramenem celé historie je útlá brožura Begone Satan!, kterou dnes online zpřístupňuje katolická síť EWTN. Jde o text psaný z pozice víry. Nadpřirozené jevy v něm vystupují jako hotová věc, přestože je nikdo nezávisle neověřoval. I proto čtení mrazí. Autor popisuje výjevy, které by se hodily do scénáře, a podává je se samozřejmostí kronikáře.

Během exorcismu měla žena podle spisu:

• pěnit u úst a zuřit, jakmile zazněla latina nebo se jí dotkl posvěcený předmět,
• opakovaně zvracet, a to i ve chvílích, kdy dlouho nejedla,
• mluvit několika odlišnými hlasy, z nichž některé zněly nelidsky,
• upadat do prudkých křečí, nebo naopak strnout do nepřirozené tuhosti.

Spis hlasy rovnou pojmenovává. Ozývat se měl Belzebub, Jidáš, Emmin zesnulý otec Jacob a žena jménem Mina. Prvotní příčinu hledá v čarách, které na dívku údajně seslala teta Mina. Později k nim měly přibýt kletby vlastního otce. Rodinné drama, které se mění v démonologii, dává příběhu temnou, téměř gotickou vrstvu. Právě z ní film čerpá nejvíc.

Lékaři bezradní, kněz s jasným verdiktem: tři kola obřadu v Earlingu

Medicína podle spisu selhala, a tak se případ po letech přesunul do rukou církve. Riesinger, zkušený exorcista z Wisconsinu, dostal souhlas biskupa z Des Moines. Za dějiště zvolil klášter františkánských sester v Earlingu, městečku daleko od domova posedlé ženy. Šlo o snahu uchránit ji před zvědavci. Plán ale nevyšel úplně.

Hostitelem byl místní farář Joseph Steiger. Ten se zpočátku vlastní roli bránil, nakonec se z něj stal klíčový svědek. Begone Satan! obřady rozkládá do tří etap:

Etapa	Termín
první	18. až 26. srpna 1928
druhá	13. až 20. září 1928
třetí	15. až 22. prosince 1928

Time později psal o třiadvaceti dnech modliteb, zaklínadel a nočního bdění. Finále spis zasazuje k 23. prosinci. Žena se podle něj probrala, vyslovila Ježíšovo jméno a démoni měli odejít. Dramaturgicky dokonalý vrchol přímo před Vánocemi. Kdyby si ho vymyslel scenárista, kritici by mu vyčítali laciný efekt.

Time, imprimatur a řádové sestry, které chtěly odejít

Případ by možná zapadl v regionálních farnostech, jenže v únoru 1936 ho vynesl na celonárodní scénu magazín Time v článku Exorcist & Energumen. Redakce zdůraznila, že Begone Satan! vyšel s církevním schválením imprimatur a nihil obstat. Na tehdejší čtenáře to působilo jako pečeť pravosti. Time ovšem připojil podstatnou poznámku: takové schválení jen dosvědčuje, že text neodporuje víře a mravům. Věřit konkrétnímu mimobiblickému případu posedlosti katolík povinen není.

Dobový článek přidal i lidský rozměr. Jeptišky a místní kněží podle něj museli místnost čas od času opouštět, vyčerpaní a vyděšení. Riesinger zůstával a pokračoval. Dodatek spisu cituje Steigerovu hospodyni Theresu Wegererovou, která prý přihlížela téměř celému exorcismu. Popis podle ní odpovídal skutečnosti. A ještě jeden detail: všechny sestry požádaly o přeložení a následujícího roku skutečně odešly. Český distributor Bontonfilm tuto pasáž v propagaci ochotně využívá. K nelidským zvukům, neznámým jazykům a transu přidává i levitaci nad lůžkem.

Další osud ženy zůstává v šeru. Spis tvrdí, že znovu chodila na mši, přijímala svátosti a čtyři měsíce po exorcismu se vrátila do Earlingu vykonat děkovnou novénu. Zároveň připouští pozdější, mírnější záchvaty posedlosti. Podle některých svědectví pak dožila v relativním klidu.

Al Pacino jako exorcista: jak Rituál převádí Earling na plátno

Režisér David Midell svěřil roli Riesingera Alu Pacinovi. Dan Stevens hraje faráře Steigera, Emmu ztvárnila Abigail Cowen. V českých kinech měl film premiéru 10. července 2025 a je přístupný od 15 let. Kostry příběhu se drží věrně: klášter, dva kněží, opakované obřady, odpor k posvátným předmětům, cizí jazyky i extrémní tělesné projevy.

Od slavnějších příbuzných se Rituál odlišuje komorností. Vymítač ďábla z roku 1973 byl velkolepou studiovou událostí s oscarovým ohlasem. Papežův exorcista vycházel ze spisů vatikánského exorcisty Gabriela Amortha a přidal konspirační zápletku. Midell sází na autenticitu jediného případu a na Pacinovu tvář. Spojitost s Blattyho Vymítačem ďábla existuje, Time v roce 2023 ale mluví o nepřímém vlivu. Za přímou inspiraci bývá považován případ chlapce známého pod pseudonymem Roland Doe. Earling patří spíš k příběhům, které formovaly celou exorcistickou představivost.

Kritika filmu nepřála. Metacritic mu přisuzuje 33 bodů ze 100, recenzenti na Rotten Tomatoes mluví o klišé. Část publika ho naopak hájí jako střízlivější, nábožensky soustředěnou rekonstrukci. Podle nás má smysl ho vidět kvůli případu a Pacinovi, méně kvůli hororovým šokům. Citlivější diváky upozorňujeme: Common Sense Media zmiňuje zvracení krve, řezání kůže a krvavé výjevy.

Posedlost, nebo disociace? Co by na Earling řekla dnešní medicína

Dnešní katolická církev postupuje výrazně obezřetněji. Konference amerických biskupů USCCB uvádí, že velký exorcismus smí vykonat jen biskup nebo jím pověřený kněz. Předcházet mu má důkladné lékařské, psychologické a psychiatrické vyšetření. Rok 1928 takové standardy neznal.

Psychiatr by u podobných projevů začal diferenciální diagnózou. Ve hře by byly disociační poruchy, psychóza, epileptické i neepileptické záchvaty, trauma a vliv silně náboženského prostředí. Přehled v Annual Review of Clinical Psychology připomíná, že manuál DSM-5 u disociační poruchy identity výslovně počítá s prožitkem posedlosti jako kulturní formou projevu. Zpětně stanovit diagnózu nelze. Rodinné kletby, hlasy zesnulého otce a desítky let trápení ovšem dnes lze číst i optikou možného dlouhodobého traumatu. Právě toto pnutí mezi vírou, medicínou a filmovým obrazem ženského utrpení podle nás drží příběh při životě už bezmála sto let.

K přesnosti dodejme, že čtrnáct let označuje počátek údajných potíží, kdežto při exorcismu v roce 1928 byla Emma Schmidtová, uváděná také jako Anna Ecklundová, dospělá žena kolem čtyřicítky; filmové Emmě bylo při natáčení 27 let. Lékařská vyšetření zná veřejnost jen z obecných zmínek církevního spisu bez jmen, metod a diagnóz. Riesingerův verdikt o posedlosti navíc církev nikdy oficiálně nepotvrdila; sám spis Begone Satan! přiznává, že k případu žádné závazné rozhodnutí nevydala.