Salemská panika začala nevysvětlitelnými záchvaty a skončila nejméně 25 mrtvými. Obětí ale bylo více než 200

V zimě 1692 se v malé puritánské osadě v Massachusetts rozjel řetěz událostí, který během necelého roku a půl připravil o život nejméně 25 lidí a zasáhl přes 200 obviněných.

Foto: Thomas Satterwhite Noble - licence CC BY-SA 4.0

Všechno začalo v domě místního kazatele. Jeho devítiletá dcera Betty Parrisová a její dvanáctiletá sestřenice Abigail Williamsová dostaly záchvaty, které nikdo nedokázal vysvětlit. Svíjely se na zemi, křičely, mluvily nesrozumitelně, tvrdily, že je škrtí a štípou neviditelné ruce. Místní lékař William Griggs prohlásil, že jde o dílo čarodějnictví. Tím dal neurčitým symptomům konkrétní jméno, a obec dostala viníka, kterého mohla hledat. Během několika týdnů padla první obvinění. Během několika měsíců umírali lidé na šibenici.

Od záchvatů k prvním jménům

Diagnóza „posedlosti“ proměnila lékařskou záhadu v kriminální případ. Pod tlakem dospělých dívky ukázaly na tři ženy: Titubu, zotročenou služebnou v Parrisově domácnosti, žebračku Sarah Goodovou a nemocnou Sarah Osbornovou. Výběr nebyl náhodný. Všechny tři stály na okraji komunity, bez majetku, bez vlivu, bez spojenců, kteří by za ně bojovali.

Tituba udělala něco, co celou spirálu dramaticky urychlilo. Přiznala se k čarodějnictví. Podle dostupných indicií vypovídala po fyzickém nátlaku ze strany Parrise, ale její konfese měla pro puritánské publikum obrovskou váhu: mluvila o ďáblovi, o knize s podpisy, o dalších čarodějnicích v obci. Používala přesně ty obrazy, kterým její vyšetřovatelé rozuměli a které očekávali. Na rozdíl od Goodové a Osbornové, které vinu odmítly, Tituba potvrdila to, čeho se všichni báli. A tím otevřela dveře dalším obviněním.

Soud, který přijal neviditelné důkazy

V květnu 1692 zřídil guvernér William Phips zvláštní soud, Court of Oyer and Terminer. Ten přijal dva typy důkazů, které z dnešního pohledu vypadají absurdně, ale v tehdejším právním rámci fungovaly jako plnohodnotné svědectví.

• Spektrální důkazy – svědek tvrdil, že viděl přízrak obviněného, jak ho trápí. Stačilo prohlášení; ověřit ho nešlo, vyvrátit prakticky také ne.
• Ďábelská znamení – fyzické prohlídky těla obviněného hledaly mateřská znaménka, bradavice nebo jiné „ďábelské znaky“. Každá odchylka na kůži mohla posloužit jako důkaz.

Obrana byla v podstatě nemožná. Jak se bránit proti něčímu vidění? Jak dokázat, že znaménko na těle není ďábelské? Soud odsoudil třicet lidí. Devatenáct z nich skončilo na šibenici, v termínech 10. června, 19. července, 19. srpna a 22. září 1692. Dvacátou obětí byl Giles Corey, jednaosmdesátiletý farmář, který odmítl pronést formální prohlášení viny či neviny. Zemřel 19. září po dvoudenním lisování těžkými kameny. Dalších nejméně pět lidí zemřelo ve vězení.

Důležitá korekce rozšířeného mýtu: v Salemu se čarodějnice neupalovaly. Všechny popravy proběhly oběšením.

Panika neušetřila nikoho

Nejděsivější fáze přišla ve chvíli, kdy obvinění překročila hranici sociálního vyloučení. Rebecca Nurseová byla váženou starší ženou, matkou osmi dětí, členkou respektované rodiny. Proti jejímu zatčení vznikla petice podepsaná 39 sousedy. Porota ji nejprve zprostila viny. Soudce ale verdikt zpochybnil, porota hlasovala znovu, a odsoudila ji. Nurseová byla popravena 19. července 1692.

John Proctor, majetný farmář, který veřejně zpochybňoval věrohodnost postižených dívek, skončil na šibenici o měsíc později. George Burroughs, bývalý salemský kazatel, recitoval na popravišti modlitbu Otčenáš, což podle dobové víry čarodějnice nedokázaly. Dav zaváhal. Ale Cotton Mather, vlivný bostonský duchovní, který přihlížel z koně, přesvědčil lid, aby poprava pokračovala.

Pochybnosti přitom existovaly uvnitř komunity po celou dobu. Petice za Nurseovou to dokazuje. Jenže systém, který přijal neviditelné důkazy jako fakt, nedával pochybnostem prostor.

Konec přišel shora, a pomalu

Na podzim 1692 guvernér Phips rozpustil Court of Oyer and Terminer. Nový soud, Superior Court of Judicature, odmítl spektrální důkazy. Výsledek byl okamžitý a výmluvný: ze 30 nově souzených případů skončily odsouzením jen tři, a ani ty nebyly vykonány. Nešlo o to, že by najednou ubylo čarodějnic. Změnila se pravidla dokazování.

První veřejnou omluvu pronesl v roce 1697 soudce Samuel Sewall. Z řad samotných žalobkyň se jako první omluvila Ann Putnamová mladší až v roce 1706. Právní rehabilitace ale trvaly staletí. V roce 1711 stát zrušil některé rozsudky, ale ne všechny. V roce 1957 přišla vágní omluva Massachusetts za „Ann Pudeator a jisté další osoby“. Zákon z 31. října 2001 doplnil pět dříve opomenutých jmen. A poslední odsouzená, Elizabeth Johnsonová mladší, byla formálně rehabilitována teprve v červenci 2022.

České echo: Jesenicko a Velké Losiny

Salem nebyl výjimkou, byl pozdním koloniálním echem starší evropské tradice. V Anglii proběhlo mezi lety 1560 a 1700 přes pět set soudních řízení s čarodějnicemi, asi 500 lidí bylo popraveno. Ale české země měly vlastní, neméně brutální kapitolu.

Na Jesenicku probíhaly čarodějnické procesy v letech 1622 až 1695 a podle Vlastivědného muzea Jesenicka si vyžádaly stovky obětí; rozsahem a brutalitou nemají ve střední Evropě obdoby. Ve Velkých Losinách, kde procesy běžely v letech 1678 až 1692, tedy přesně souběžně se Salemem, zemřelo 56 lidí. Mechanismus byl pozoruhodně podobný: davová hysterie, autorita církve a vrchnosti, ekonomický zájem na konfiskacích majetku odsouzených a standard dokazování, který obviněným nedával šanci.

Salemské procesy trvaly necelé dva roky a stály nejméně 25 životů. Jejich skutečným dědictvím ale není počet obětí, je to mapa toho, jak rychle dokáže komunita přijmout neověřitelné tvrzení jako důkaz a proměnit strach v systém. Ta mapa je čitelná dodnes.