Unikátní nález v indickém podzemí. Nový druh fialové žáby tráví celý život skrytě v norách

V jihoindickém Tamilnádu žije žába, kterou věda poznala teprve jako druhý druh prastaré vývojové linie sahající až ke společným předkům se Seychelami.

Foto: rajesh rocky / Creative Commons / CC BY 4.0

Když výzkumný tým vedený Sonali Gargem v roce 2012 procházel východní svahy Západního Ghátu, zastavily ho zvuky z podzemí. Z nor na okraji monzunového potoka se ozývalo tlumené volání samců, hlas tvora, který téměř nikdy nevyleze na povrch. Trvalo dalších pět let, než vědci shromáždili dost morfologických, akustických a genetických dat, aby mohli v červenci 2017 v časopise Alytes formálně popsat nový druh: Nasikabatrachus bhupathi. Pojmenovali ho po indickém herpetologovi Subramaniamu Bhupathym, který tragicky zahynul při terénním výzkumu. Dnes se objev znovu šíří internetem a přitahuje pozornost, kterou si zaslouží, ne kvůli nápadné fialové barvě, ale kvůli příběhu, který za ní stojí.

Pozůstatek Gondwany v indické hlíně

Rod Nasikabatrachus měl do roku 2017 jediného známého zástupce, druh N. sahyadrensis, popsaný v roce 2003 z Kéraly. Už tehdy článek v Nature ukázal, že čeleď Nasikabatrachidae je sesterská k seychelské čeledi Sooglossidae. Obě skupiny jsou pozůstatkem dávného rozpadu Indo-Madagaskaru v období křídy, tedy před zhruba 100 miliony let. Nejde o to, že by žáby „dopluly“ na Seychely. Jde o to, že kontinent se rozpadl pod nimi a dvě větve jedné linie se ocitly na opačných stranách Indického oceánu.

Nový druh tuto evoluční stopu potvrzuje a zároveň komplikuje. Genetická divergence mezi N. bhupathi a N. sahyadrensis činí přibližně šest procent v mitochondriálním úseku 16S, dost na to, aby šlo o samostatný druh, ale málo na to, aby se jejich cesty rozešly dávno. Dva druhy, jeden rod, jedna z nejstarších žabích linií na planetě. A přitom celá čeleď zůstávala vědě skrytá až do 21. století.

Život, který se odehrává pod zemí

Dospělá N. bhupathi vypadá, jako by ji evoluce navrhla výhradně pro podzemí. Zavalité tělo pokryté lesklou purpurovou kůží, malé oči se světle modrým prstencem, špičatý rypec připomínající prasečí nos a krátké silné končetiny. Na zadních nohách má hypertrofovaný rýčovitý hrbol, nástroj k hrabání, kterým se zarývá do měkké půdy.

Pod zemí nejen přečkává sucho. Podle spoluautorky vědeckého popisu Elizabeth Prendini, citované National Geographic, dospělci loví pomocí dlouhého rýhovaného jazyka, kterým nasávají mravence a termity přímo v norách. Na povrch vylézají prakticky jen kvůli rozmnožování, a i to probíhá v úzkém okně severovýchodního monzunu, mezi říjnem a prosincem. Sesterský druh z Kéraly se přitom rozmnožuje během jihozápadního monzunu, tedy od května do srpna. Dva příbuzné druhy, dvě různé deštivé sezóny, dvě strany téhož pohoří.

Pulci na vodopádech, dospělci v hlíně

Snad nejpřekvapivější je kontrast mezi larvální a dospělou fází. Zatímco dospělci tráví život v temnotě pod zemí, pulci žijí přisátí na skalách v prudkých monzunových proudech, často přímo za vodopády. Jejich ústa jsou přeměněná v přísavku, kterou se drží kamene a zároveň spásají řasy. Podle spoluautora popisu Karthikeyana Vasudevana tato fáze trvá přibližně 120 dní. Je to nejdelší období, kdy je druh vůbec viditelný nad zemí.

Po metamorfóze mladá žába zmizí do půdy. A tam zůstane, měsíce, roky, dokud ji monzunový déšť nevyžene na krátkou pouť k potoku, kde se celý cyklus zopakuje.

Dva druhy, tři lokality, spousta otázek

Databáze Amphibian Species of the World dnes eviduje tři známé lokality N. bhupathi v Tamilnádu. Typová lokalita leží v nadmořské výšce pouhých 200 metrů, na potoce protékajícím farmou v rezervaci Srivilliputhur Grizzled Giant Squirrel Sanctuary. Autoři přesné souřadnice záměrně nezveřejnili, pozemky jsou soukromé a druh je zranitelný.

Konkrétní ochranný plán pro N. bhupathi se v otevřených primárních zdrojích nepodařilo dohledat. Z ekologie druhu ale vyplývá, že jakékoli narušení monzunových toků, zpevnění okolní půdy nebo změna vodního režimu by mohlo populaci fatálně zasáhnout. Velmi malý areál, extrémní specializace a krátké rozmnožovací okno, to je kombinace, která nedává prostor pro chyby.

Kolik žab ještě neznáme

Podzemní žáby se mohou zdát jako exotická kuriozita. Jenže i v Česku žije blatnice skvrnitá, která den přečkává zahrabaná až metr pod zemí a na povrch vylézá jen v noci. Rozdíl je ve stupni: blatnice je noční hrabavý druh, N. bhupathi je celoživotní podzemní specialista s vlastním loveckým aparátem.

A hlavně: přehled ve FrogLog z května 2026 uvádí, že věda dosáhla milníku 9 000 popsaných druhů obojživelníků, ale modely odhadují celkový počet kolem 15 000. Potenciálně tedy šest až sedm tisíc druhů čeká na popis. U skrytě žijících skupin je podhodnocení zvlášť pravděpodobné.

Fialová žába z Tamilnádu je učebnicový případ: 100 milionů let stará linie, která unikala popisu až do roku 2017, protože její dospělci prostě nevylézají. Pod indickou hlínou možná čekají další.