Svatošské skály jsou skoro bez lidí, přitom se vyrovnají Českému ráji. Stvořila je řeka Ohře a mrazové zvětrávání 

Dva hektary žulových věží v kaňonu Ohře nabízejí scenérii srovnatelnou s nejslavnějšími skalními městy Čech, bez turniketů, vstupného a davů.

Foto: Lubor Ferenc - licence CC BY 4.0

Kdo zná Prachovské skály nebo Hruboskalsko, jistě ví, jaký pocit dokáže vyvolat skalní město: chvíli stojíte mezi kamennými věžemi a zapomenete, že jste vlastně pořád v Česku. Svatošské skály u Karlových Varů nabízejí totéž, jenže v miniaturním formátu. Žulové pilíře vystupují až padesát metrů nad hladinu Ohře, nesou jména jako Ženich, Nevěsta nebo Muzikanti a dohromady tvoří „zkamenělý svatební průvod“, který sem od dob romantismu lákal lázeňské hosty, básníky i vědce. Přesto tu většinu roku potkáte víc cyklistů než turistických skupin. Důvod je prostý: ke skalám se autem prakticky nedostanete.

Malý formát, velký efekt

Srovnání s Českým rájem zní odvážně a je potřeba ho upřesnit. CHKO Český ráj pokrývá 182 km², zahrnuje několik skalních měst, desítky vyhlídek a kompletní turistickou infrastrukturu od placených okruhů po hotely. Svatošské skály jsou národní přírodní památka o rozloze necelých 2,01 hektaru. Žádné okruhy, žádné vstupné, žádná pokladna.

Kde se ale obě lokality potkávají, je intenzita vizuálního zážitku. Žulové jehly a věže v kaňonu Ohře působí jako zmenšená, ale o to koncentrovanější verze skalního města. Romantické údolí, řeka pod nohama, legenda o zkamenělém průvodu, to všechno vytváří atmosféru, kterou si člověk pamatuje. Podle nás je nejpřesnější říct: Svatošské skály se Českému ráji vyrovnají fotogeničností a náladou, ne rozsahem ani zázemím. Je to cíl na půlden, ne na víkend.

Jak řeka a mráz vytvořily kamenný průvod

Příběh Svatošských skal začal hluboko pod povrchem, v karlovarském žulovém masivu. Ohře si do něj postupně zařízla hluboký kaňon a na nárazových stěnách údolí obnažila horninu s výraznou blokovou odlučností, tedy systémem puklin, které žulu přirozeně dělí na velké kvádry a sloupy.

Pak přišel mráz. Princip je jednoduchý: voda zatéká do puklin, při zmrznutí zvětší svůj objem přibližně o devět procent a pukliny dál rozevírá. Každý cyklus mráz–tání horninu o kousek oslabí. Po tisících opakování se bloky oddělují, padají k řece a zbývají jen nejodolnější pilíře a jehly. Ohře mezitím odnášela uvolněný materiál a zvýrazňovala tvar jednotlivých věží.

Výsledek je odlišný od pískovcových skalních měst, která známe z Českého ráje. Pískovec tvoří labyrinty, brány a skalní okna. Žula dává kompaktnější, sloupovitější tvary, ostřejší siluety, které vypadají, jako by je někdo vyřezal.

Proč tu potkáte tak málo lidí

Odpověď není v tom, že by místo bylo neznámé. Je v tom, jak se k němu dostanete. Běžný vjezd autem ke skalám neexistuje, parkovací kapacita v areálu činí pouhých 18 míst. Návštěvník musí přijít pěšky, na kole nebo po vodě, a právě to přirozeně filtruje davy.

Nejsnazší nástup vede z karlovarské čtvrti Doubí: oficiální web města uvádí 2,5 km po rovině, krajská studie počítá s 3,2 km a zhruba 50 minutami chůze. Z Lokte je to podél Ohře 4,7 km jedním směrem, sice delší varianta, ale s bonusem v podobě hradu na startu. Třetí možností jsou Cihelny, uváděné jako výchozí bod, ale bez stejně přesných údajů o délce trasy.

Existuje i tvrdé číslo k vytíženosti, byť starší. Monitoring Karlovarského kraje z léta 2013 zaznamenal na lávce a stezce za měsíc 25 530 uživatelů, tedy denní průměr 824 osob, o víkendech kolem tisícovky. To není prázdno. Ale provoz se rozlévá po celé stezce, nikde nevzniká zácpa u turniketu. Pro srovnání: Prachovské skály evidovaly v roce 2024 přes 161 800 návštěvníků procházejících placeným vstupem.

Co tu najdete kromě skal

Pověst o Janu Svatošovi, jehož svatební průvod proměnila zhrzená vodní víla v kámen, dala skalám jména i poetiku. Místo přitahovalo romantiky; geopark Egeria výslovně jmenuje Goetha a bratry Grimmovy, turistické materiály města přidávají i Freuda, byť přímý doklad jeho vazby ke skalám se nám dohledat nepodařilo.

Ochrana lokality sahá do roku 1933, přičemž od roku 2007 nese status Národní přírodní památka Jan Svatoš. Chráněné nejsou jen skály, ale i fragmenty reliktních borů a vzácné druhy v jejich okolí.

Přímo u skal navíc funguje restaurace Jan Svatoš s terasou, dětským koutkem a apartmány. V sousedním areálu Svatošky nabízejí stylové sruby a domky k ubytování. Stezka je součástí páteřní cyklotrasy č. 204, takže se dá propojit s delším výletem podél Ohře. Celá naučná stezka z Doubí měří podle AOPK 13 km s dvanácti zastávkami a zabere tři až čtyři hodiny, ale ke skalám samotným stačí ta krátká rovinka.

Komu se sem vyplatí jet

Rodiny s dětmi zvládnou rovný úsek z Doubí bez problémů, jen je třeba počítat se sdílenou stezkou s cyklisty a s visutou lávkou u skal. Cyklisté ocení napojení na cyklotrasu a možnost pokračovat do Lokte. Vodáci proplouvají kaňonem přímo pod skalními věžemi, což je jeden z mála pohledů, který z pěší stezky nezískáte.

Svatošské skály nenahradí víkend v Českém ráji. Ale pokud hledáte místo, kde se na dvou hektarech vejde tolik scenérie jako jinde na dvou kilometrech, a kde u toho nebudete stát ve frontě, lepší adresu v Čechách těžko najdete.