Člověk je v divočině naprosto bezbranný, přesto se nás divoká zvěř bojí. Vědci pro to mají prosté vysvětlení

Existuje klasické pořekadlo „Oni se vás bojí víc než vy jich“, běžně používané jako uklidnění pro turisty. Má to platit i pro velké predátory, jako jsou medvědi či pumy, kteří by pro výletníky mohli být teoreticky hrozbou. Jenže lidé jsou výrazně slabší a pomalejší než většina šelem. Co tedy obyvatelům divočiny brání v tom, aby si udělali z jakéhokoli člověka v dosahu odpolední svačinku nebo večeři, jakmile na něj narazí?

Výhoda dvou nohou

Ne, teď nejde o naši potenciální rychlost běhu, protože ta ve srovnání se zvěří také není závratná. Jde o to, že se pohybujeme po dvou končetinách, zatímco valná většina zvířecí říše po čtyřech. Z této naší dosti jedinečné vlastnosti pochází určitá míra hrozby. Pokud se podíváme na další primáty, třeba šimpanze a gorily, postoj čistě na zadních je známkou hrozby. Opticky se tak zvíře stane větším, což vysílá do okolí jasnou zprávu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Naše bipedie nás zkrátka dělá v očích dalších druhů většími, a tedy výhrůžnějšími. Nevyhnutelně má ale taky svoje nevýhody, protože je v první řadě pomalejší. Z antropologického hlediska tak lidé během evoluce zahodili možnost utéct jakémukoli tvoru, který má čtyři nohy. Je to něco jako blafování v pokeru. Vzpřímenou chůzí říkáme: „Jsem tady, chodím po této zemi a jsem tvrďák, ukazuju vám všem, kde jsem a jak jsem silný.“

V očích pozorovatele

Ne nadarmo se tedy říká, že strach je v očích pozorovatele. Znamená to, že nejde o to, jak je hrozba reálná, podstatné je, aby si to protivník myslel. Predátoři kolem nás tak vidí vzpřímené postavení a dojdou k závěru, že lidé jsou tvrdší, než je tomu doopravdy. Druhým faktorem je také naše skupinovost. Žijeme pohromadě a naučili jsme se velmi rázně zakročit proti každé vnější hrozbě. To v případě predátorů obvykle dobře funguje.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Časem jsme vyvinuli nejrůznější zbraně jak pro vlastní obranu, tak cílenou likvidaci ostatních tvorů. Z toho vychází další důvod, tedy obecný úbytek populace predátorů kvůli našemu působení na planetě. Jejich přirozené prostředí kontinuálně ubývá a například vlky jsme lovili až na hranici jejich vyhynutí. Role se tak do značné míry otočily, je ovšem otázkou, zda se v budoucnu nebudeme moci děsit už jen sami navzájem. Setkali jste se někdy tváří v tvář s nějakým predátorem?

Zdroj: LiveScience