Husova kazatelna ukazuje selektivní zvětrávání granodioritu typu Čertovo břemeno

U Milevska leží balvan, který stojí na malé ploše jako trik. Vytvarovalo ho zvětrávání.

Foto: Chmee2's family - licence CC BY SA 2.0

Tři sta metrů severozápadně od Žemličkovy Lhoty, na mírném návrší v nadmořské výšce 512 metrů, leží kámen, který vypadá, jako by ho tam někdo položil omylem. Přes dva metry vysoký, asi tři metry dlouhý a necelé dva metry široký blok horniny dosedá na skalní podklad plochou tak malou, že člověk instinktivně čeká, že ho brzy někdo odveze jinam. Těžiště je stále nad opěrnou plochou a balvan tu takto stojí od doby, kdy okolní zvětralá hornina odešla a nechala ho obnažený. Na jeho vrcholu navíc sedí mísovitá prohlubeň o průměru kolem 80 centimetrů a hloubce asi 60 centimetrů – pozůstatek nerovnoměrného rozkladu, který pokračuje dodnes. Tohle je Husova kazatelna, přírodní památka chráněná od 8. února 1977, a zároveň jeden z nejčitelnějších příkladů toho, jak selektivní zvětrávání dokáže z masivního podloží vymodelovat zdánlivě nemožný tvar.

Jak z podloží vznikne viklan

Proces, který stvořil Husovu kazatelnu, neprobíhá na povrchu. Začíná hluboko pod zemí. Hornina chemicky zvětrává podél puklin a nehomogenit, ale nerovnoměrně: kompaktnější partie odolávají, zatímco okolní materiál se postupně rozkládá na zvětraliny. Uvnitř masivu tak vznikají pevná jádra obklopená měkčí rozloženou hmotou.

Pak přijde denudace. Eroze, gravitace a voda odnesou zvětralý obal a na povrchu se obnaží izolované balvany. Některé z nich dosednou na podklad jen malou plochou, a vznikne viklan. Česká geologická služba popisuje tento mechanismus u řady analogických lokalit středočeského plutonického komplexu, od balvanů u Zvůle po nedaleký Vrškámen.

U Husovy kazatelny je celý příběh čitelný na jednom místě. Samotný balvan je obnažené odolnější jádro. Malá dosedací plocha ukazuje, kudy vedla hranice mezi kompaktní a zvětralou partií. A vrcholová mísa na temeni dokumentuje další fázi, povrchové zvětrávání, které pokračuje i poté, co se balvan ocitl na vzduchu. Skalní mísy obecně vznikají kombinací mechanických, chemických a biochemických procesů na vodorovných plochách, kde se drží voda. Voda retencí mísu udržuje aktivní, a ta se tak pomalu prohlubuje dál.

Granodiorit, granit, nebo durbachit?

Kdo si začne o Husově kazatelně číst v různých zdrojích, narazí na terminologický zmatek. Databáze ČGS u lokality používá tradiční označení „granodiorit typu Čertovo břemeno“. Oficiální geologická mapa ale tutéž horninu vede jako porfyrický amfibol-biotitický granit. A v širším odborném kontextu se typ Čertovo břemeno řadí mezi ultradraselné durbachitové horniny, amfibol-biotitové melasyenity až melagranity variského stáří, zhruba 339 milionů let staré.

Nejde o chybu. Jde o to, že pojmenování hornin se historicky vyvíjelo a lokální tradice často přežívá vedle novější klasifikace. „Typ Čertovo břemeno“ je v podstatě regionální označení pro konkrétní horninový okruh středočeského plutonického komplexu. Praktický důsledek pro pochopení Husovy kazatelny je jednoduchý: ať už říkáme granodiorit, granit nebo durbachit, podstatné je minerální složení. Partie bohatší na amfibol bývají odolnější, zatímco partie s vyšším obsahem slíd a sekundární chloritizací zvětrávají rychleji. Právě tento rozdíl v odolnosti jednotlivých minerálních partií je motor selektivního zvětrávání, které viklan vytvarovalo.

Největší viklan v Česku?

Regionální turistické materiály Husovu kazatelnu označují za největší viklan v České republice a uvádějí rozměry 4 × 2,5 × 2,5 metru. Geologická služba je střízlivější: přes 2 metry výšky, asi 3 metry délky, necelé 2 metry šířky. Rozdíl je dost výrazný na to, aby superlativ zůstal otázkou.

Pro srovnání: Kadovský viklan na Vysočině měří podle ČGS 3,5 × 3,5 × 1,5 metru a váží přibližně 29 tun. Geologická služba ho řadí mezi největší a nejlepší viklany v Česku. Celostátní žebříček viklanů podle velikosti veřejně neexistuje, takže jednoznačně rozhodnout, který je „ten největší“, nelze.

Co ale Husovu kazatelnu odlišuje od většiny ostatních, je kombinace tří prvků najednou: viklan s malou dosedací plochou, výrazná vrcholová mísa a kulturní vrstva v podobě husovské pověsti. Žádný jiný známý český viklan tenhle mix nenabízí.

Pověst, která dala jméno

Místní tradice říká, že z balvanu kázal Mistr Jan Hus. Odtud název Husova kazatelna, i když ČGS zaznamenává i alternativní pojmenování Čertova kazatelna, což naznačuje, že se o autorství tvaru přetahovali oba kandidáti. Historický doklad Husova kázání na tomto místě se nepodařilo dohledat. Je to pověst, ne ověřená událost, a právě tak s ní pracuje i oficiální prezentace Petrovické stezky.

Ta stezka je ostatně důvod, proč se ke kameni dostanete bez problémů. Měří necelých 27 kilometrů, má 20 informačních zastavení a vede přes další „kamenné obry“ Petrovicka, včetně Vrškámenu, přes pět metrů dlouhého žulového balvanu téhož horninového okruhu, nebo Čertova kamene. Značení červenobílým „psaníčkem“ je spolehlivé, od silnice Petrovice–Sedlčany je to k Husově kazatelně víc než 250 metrů po schůdné turistické cestě. Vstup do přírodní památky o rozloze 9,1 hektaru je volný – speciální návštěvní řád se nepodařilo dohledat; platí obecná pravidla pohybu v maloplošném chráněném území.

Kámen, který pořád pracuje

Husova kazatelna není muzejní exponát. Zvětrávání, které ji vytvarovalo, pokračuje. Mísa na vrcholu se pomalu prohlubuje, povrch balvanu se mění. Geologická služba eviduje stav lokality jako dobrý, ale žádný veřejně dostupný monitoring stabilitu viklanu dlouhodobě nesleduje, nebo alespoň nezveřejňuje výsledky.

A právě v tom je síla téhle lokality: není to jen fotogenický kámen u cesty, ale otevřená geologická učebnice. Kdo se na Husovu kazatelnu podívá s vědomím, co se tu odehrávalo miliony let, uvidí víc než balvan na hraně. Uvidí proces, který ještě neskončil.