Barrandovské skály patří k významným profilům se zkamenělinami na hranici siluru a devonu

Přímo v Praze, mezi Zlíchovem a Malou Chuchlí, se táhne skalní defilé, v němž je zakonzervován čtyři sta devatenáct milionů let starý přechod dvou prvohorních period.

Foto: Zp - licence CC BY-SA 3.0

Není to odlehlý kras ani horský masiv. Stačí vystoupit z tramvaje na zastávce Hlubočepy a za pár kroků stojíte pod stěnami, které mezinárodní stratigrafie cituje jako opěrný profil hranice siluru a devonu. Barrandovské skály, národní přírodní památka vyhlášená roku 1982, jsou soustavou přirozených výchozů, starých lomů a silničního zářezu na levém břehu Vltavy. Dohromady tvoří něco, co geologové nazývají skalní kronikou: souvislý záznam proměn mořského dna, fauny i tektonických sil, čitelný na dvou a půl kilometrech vycházky městem.

Kde přesně leží „zlatý hřeb“ a kde Barrandovské skály

Globální referenční bod pro začátek devonu, takzvaný GSSP („zlatý hřeb“), stojí u Klonku v Českém krasu. Definuje ho první výskyt graptolita Uncinatograptus uniformis. Barrandovské skály nejsou tímto bodem, ale jeho nezbytným doplňkem: opěrným profilem v klasické oblasti Barrandienu, kde se hranice silur/devon dá sledovat v jiném horninovém kontextu a s jinou fosilní výbavou. Navíc tu leží původní stratotyp báze stupně zlíchov, tedy referenční řez, podle něhož se vymezuje jedno z pater spodního devonu. V širším okolí Prahy se tak soustřeďuje neobvykle hustá síť světových a regionálních stratigrafických referencí: báze devonu u Klonku, báze pragu ve Velké Chuchli, báze zlíchovu právě tady. Praha je zkrátka geologickým hlavním městem českého paleozoika.

Co skály ukrývají vrstvu po vrstvě

Nejde o jednu stěnu s jedním typem horniny. Na trase se střídají silurské graptolitové břidlice, vápence hraničního intervalu a spodnodevonské vrstvy plné hlavonožců, ramenonožců, trilobitů i mlžů. Dva však body vyčnívají:

• Barrandova skála – učebnicový odkryv disharmonického vrásnění, kde se vápencové lavice dramaticky prohýbají a lámou. Tradičně se to vysvětluje silami variské orogeneze, existuje ale i odborně publikovaná alternativa, že část deformací mohl způsobit velký podmořský skluz. Ať už je výklad jakýkoli, názornost odkryvu zůstává mimořádná.
• Lom U kapličky – stratotyp báze zlíchovu a jedno z nejbohatších spodnodevonských nalezišť ve střední Evropě. Koráli, mechovky, lilijice, přes 150 popsaných druhů ramenonožců. Geopark Barrandien shrnuje více než 200 druhů zkamenělin; v českém devonu je to druhá nejbohatší fauna vůbec.

Skálu nad Vltavou přitom pojmenoval nikoli geolog, ale francouzský inženýr Joachim Barrande, který přišel do Čech roku 1832 a za svůj život popsal 4 565 druhů prvohorních organismů. Jeho závěť přinesla Národnímu muzeu přes 300 tisíc sbírkových předmětů. Pamětní deska na skále visí od roku 1884.

Městský výlet s mezinárodní váhou

Praktická stránka je překvapivě jednoduchá. Naučná stezka Barrandovské skály měří 2,5 kilometru, začíná u tramvajové zastávky Hlubočepy a končí u autobusové zastávky Malá Chuchle. Vstupné neexistuje, přístup je volný. Informační panely vysvětlují, co v které stěně hledat, od graptolitů po korálový obzor.

Co čekat realisticky: laik bez průvodce bezpečně rozpozná vrstvy, vrásy a charakter lokality. Jednotlivé fosilie v hornině už vyžadují cvičené oko nebo výklad geologa. Sběr zkamenělin je mimo sutě s graptolity u Malé Chuchle vyhrazen vědeckým pracovištím, standardní návštěva je pozorovací, nikoli sběratelská.