Tramping vznikl z jedné knihy Jacka Londona a špatně placených lidí, kteří si nemohli dovolit sport bohatých. Teď jde oficiálně o kulturní dědictví

Z levné víkendové svobody chudších pražských kluků vyrostla tradice, kterou dnes chrání kraj. Český tramping se zapsal mezi nemateriální statky středních Čech.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Sobotní odpoledne krátce po první světové válce. Z Prahy vyráží parta mladíků s dekou srolovanou přes rameno, kotlíkem u pasu a pár korunami v kapse. Míří k Vltavě, Berounce nebo Sázavě. Hotel, penzion ani klubovou výpravu by nezaplatili, a tak si vystačí s ohništěm, plachtou a kamarády. V hlavách si přitom nesou obraz amerického tuláka, který se veze načerno nákladním vlakem napříč kontinentem. Ten obraz jim dodal Jack London. O sto let později, v červnu 2025, se z jejich víkendových útěků stal oficiálně uznaný kulturní statek Středočeského kraje.

Jack London a Cesta: kniha, která trampům dala jméno

Román, o který jde, se jmenuje Cesta, v originále The Road. London ho vydal v roce 1907 a vylíčil v něm vlastní mládí na kolejích Spojených států a Kanady. Zachycuje svět mužů, kteří naskakovali do vagonů, přespávali pod mosty a žili ze dne na den. Podle Trampského magazínu vyšel český překlad už roku 1922, tedy přesně v době, kdy se rodící hnutí hledalo.

Pro mladé Čechy měla kniha jednu mimořádnou hodnotu: slovník. Objevují se v ní výrazy tramp, hobo a tulák, které si první čeští výletníci osvojili jako vlastní identitu. Slovo „tramp“ do té doby v češtině nemělo žádný romantický náboj. Po Londonovi znamenalo svobodu.

Podle nás právě v tom spočívá síla Cesty. Literatura dala mladým lidem pojmenování pro něco, co už dělali, a zároveň jim přidala hrdost. Kdo se nazval trampem, přestal být jen chudým výletníkem s dekou. Stal se tulákem z velkého příběhu.

Sport bohatých versus deka na zádech: proč chudší mládež utekla do lesa

Rekreace měla na začátku 20. století jasnou cenovku. Lázně, letní byty, hotelové výlety a spolková turistika s organizovaným programem se odehrávaly ve světě lidí, kteří měli peníze i volný čas. Mladý dělník, učeň nebo student z chudé rodiny do něj vstupenku neměl.

Encyklopedické heslo ABCzech výslovně uvádí, že první trampové byli převážně mladí muži z chudších vrstev. Sociologická encyklopedie k tomu doplňuje proletářské a studentské zázemí a později i hnutí nezaměstnaných. Jejich odpověď na drahé trávení volna byla prostá a geniálně levná:

• vlak nebo pěšky z Prahy do údolí řek,
• spaní pod širákem, ve stanu nebo v provizorní boudě,
• jídlo uvařené v kotlíku nad ohněm,
• vybavení, které se vešlo na záda,
• zábava, kterou obstarala kytara a parta.

Z nouze tak vznikl styl. Víkend v přírodě stál zlomek toho, co měšťanská rekreace, a nabízel něco, co si za peníze koupit nešlo: vlastní prostor bez dozoru dospělých, zaměstnavatelů i spolkových výborů. Plné peněženky měly lázeňské kolonády, chudší mládež měla Posázaví.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Od Ztracené naděje po potlach: jak se z vandrů zrodila subkultura

Londonův tulák nepřišel sám. Do Čech se ve stejné době valily němé westerny, romány Karla Maye a Setonův woodcraft. Kouzlo Divokého západu dokonale zapadlo do představy svobodného života mimo město. Kovbojský klobouk, šerif v osadě a přezdívka místo křestního jména byly dobovou hrou, která se stala tradicí.

Trampové přitom vědomě vybočili ze skautingu. Rozhovor Radia Wave s autory publikace Český tramping v časech formování a rozmachu připomíná, že hnutí bylo mimo jiné reakcí na organizovanost skautů a mládežnických spolků. Žádné hodnosti, žádné stejnokroje podle předpisu, žádný vedoucí s píšťalkou. Jen kamarádi a nepsaná pravidla.

Za symbolický start se často považuje rok 1919 a osada Ztracená naděje. Krajský popis klade první kroky už zhruba do roku 1916, hlavně do jižního okolí Prahy. Ve třicátých letech už existovala plnokrevná subkultura: osady s vlajkami, potlachy, vlastní písně a výtvarná tvorba. Po roce 1945 z osad leckde vyrůstaly chaty, za komunismu pak tramping přežíval jako soukromá vzpoura proti režimním konvencím.

Hnutí zanechalo stopu i v řeči. Slova, která dnes používá kdekdo, mají často trampský původ:

Výraz	Význam
čundr	výprava do přírody
kanady	pevné vysoké boty
paďour	člověk mimo partu, „měšťák“
masňák	velký batoh
potlach	trampské setkání u ohně
ahoj	pozdrav, který zdomácněl i mimo osady

Kulturní dědictví Středočeského kraje: co znamená zápis z června 2025

Rada Středočeského kraje schválila zápis v červnu 2025, ČTK o něm informovala 12. června. Český tramping tím přibyl do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury, který kraj vede od roku 2015. Návrh podalo Regionální muzeum v Jílovém u Prahy, odborně ho posoudila komise při regionálním pracovišti pro tradiční lidovou kulturu, které spadá pod Hornické muzeum Příbram.

Společnost mu tam dělají další tradice svázané s řekami a volným časem. Podle aktuálního seznamu Hornického muzea Příbram jde o spolky Vltavan Davle a Vltavan Štěchovice (2016), Středočeské vodáctví (2021) a nejnověji Skok přes kůži (2026). Střední Čechy si tak postupně skládají vlastní „říční“ identitu.

Odborný popis trampingu vyjmenovává pobyt v přírodě, westernovou inspiraci, neformální přátelství, slavnosti, hudbu, literaturu, výtvarnou tvorbu, zvyky, nepsaná pravidla a návaznost na předchozí generace. Účelem seznamu je takové dědictví identifikovat, chránit, rozvíjet a podporovat.

V tom vidíme nejsympatičtější rozměr celého zápisu. Dědictví tady nevzniklo v kabinetech ani na kongresech. Zrodilo se z tisíců obyčejných víkendů, z přezdívek, z písní předávaných u ohně a z krajin, kam se jezdilo s otcem, pak s vlastními dětmi. Žádné ústředí to neřídilo, a přesto to vydrželo přes sto let.

Proč právě teď? Národopisná revue v roce 2022 popsala zjevný útlum hnutí, odliv zájmu starších i mladších nositelů a proměnu životního stylu vlivem digitalizace. Dá se předpokládat, že zápis má tradici zdokumentovat dřív, než pamětníci odejdou. Kdo si ji chce prohlédnout naživo, najde ji v expozici Tramping stále žije! v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy: interaktivní mapu osad, interiér chaty, dobové časopisy i kytary Jarky Mottla a Tonyho Linharta.

Kokořínsko 2026: kulturní hodnota naráží na paragrafy

Krajská pečeť ovšem neznamená volnou ruku u ohně. Zápis oceňuje živou tradici, ale zákony o ochraně přírody, lesích a stavbách platí dál beze změny. Nejostřeji se to ukazuje v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj.

Agentura ochrany přírody a krajiny tam v lednu 2025 napočítala přes 120 opakovaně či trvale využívaných trampských kempů a za předchozí dva roky odstranila 30 nejproblematičtějších. Podle průběžné zprávy AOPK z ledna 2026 zmizely mimo jiné kempy Orion, Rocky kemp, Cikánská jeskyně a Vejce. Strážci sledovali 105 míst, na deseti z nich našli lidi nebo jejich věci, na osmi stopy po ohni.

Zároveň se ale rýsuje smír. Ochránci přírody připravují tři modelové lokality, kde by se táboření a rozdělávání ohně mohlo vyhradit zvláštním opatřením. Jeho vydání se očekávalo na jaře 2026 a ve stejném období měl nastoupit nový strážce. Časopis Ochrana přírody přitom tramping sám označuje za kulturní fenomén, který nemá obdobu jinde než v českých zemích a na Slovensku.

Podle nás je právě tohle skutečná zkouška zápisu. Uznání dává trampům argument při jednání s úřady, nikoli propustku. Pokud se modelové lokality osvědčí, může vzniknout vzor, jak zachovat oheň i les zároveň.