Obří poklad pod podlahou rozpoutal chamtivost: Místo spravedlivého dělení rozhodl soud podle lopaty

Tři dělníci, 34 zlatých slitků za víc než 25 milionů korun a jeden právní spor, který se táhne dodnes. Rozhodující otázka zněla: kdo z nich poklad vlastně našel?

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Bylo úterý 21. července 2015 a ve sklepě rodinného domu ve francouzském Vouzonu probíhala rutinní rekonstrukce. Jeden z dělníků narazil lopatou na kus betonu pod podlahou. Kolega vzal bourací kladivo a desku prorazil. Pod ní se objevila bedýnka, a za ní další dvě. Uvnitř leželo 34 zlatých slitků. Muži si nejprve mysleli, že narazili na výbušniny.

Milion eur a dohoda, která nevydržela ani rok

Slitky se prodaly 16. září 2015 za 1 002 376 eur, v přepočtu zhruba 25 milionů korun. Ještě před prodejem, pouhý týden po nálezu, podepsalo šest lidí dohodu o rozdělení výnosu. Kromě tří dělníků a vlastníka domu si podíl nárokovali i zaměstnavatel, technický ředitel stavební firmy a vedoucí party. Peníze se skutečně rozdělily 3. listopadu 2015.

Jenže to, co vypadalo jako pragmatické řešení, se brzy rozpadlo. Následovaly žaloby a protižaloby mezi signatáři. Jádrem sporu nebyla otázka, kolik kdo dostane, ale něco zásadnějšího: kdo je podle francouzského práva vůbec „nálezcem pokladu“, a má tedy ze zákona nárok na polovinu jeho hodnoty.

Lopata versus bourací kladivo

Francouzský občanský zákoník v článku 716 říká, že poklad patří z poloviny vlastníkovi pozemku a z poloviny tomu, kdo jej objevil. Problém je v tom slůvku „kdo“. Odvolací soud v Orléansu 1. července 2019 dospěl k úzkému výkladu: nálezcem je jediný muž, který lopatou dokončil odkrytí beden a učinil je viditelnými. Kolega s bouracím kladivem? Jen pomocný článek. Třetí dělník, který odnášel suť v kbelíku? Mimo bezprostřední okamžik objevu.

Tato logika měla elegantní jednoduchost. Poklad „najde“ ten, kdo jej poslední oddělí od podloží. Jedna sekunda, jedna lopata, jeden nálezce, a tedy jeden člověk s nárokem na půl milionu eur. Soud zároveň prohlásil původní dohodu za neplatnou, protože neobsahovala skutečné vzájemné ústupky: vlastník domu už ze zákona polovinu měl a firemní nadřízení na nic nárok neměli.

Nejvyšší soud řekl: nálezců může být víc

Příběh o „muži s lopatou“ obletěl média a zůstal v nich dodnes jako hotová pointa. Jenže 16. června 2021 zasáhl francouzský Nejvyšší civilní soud a tuhle pointu podstatně zkomplikoval.

Cour de cassation výslovně odmítla představu, že článek 716 neumožňuje pluralitu nálezců. Když poklad odkryje přímá společná akce více lidí, může být nálezců několik. Orleánský rozsudek v klíčové části zrušila a věc vrátila k novému projednání do Bourges. Veřejně doložitelný konec sporu po tomto vrácení zatím chybí.

Není to přitom první případ, kdy se francouzské soudy zabývaly statusem dělníka-nálezce. Už v roce 1990 řešila tatáž instance nález mincí při zemních pracích v Charleville-Mézières a potvrdila, že nálezcem je dělník, nikoli jeho zaměstnavatel, pokud práce nesměřovaly přímo k hledání pokladu.

Co by platilo v Česku

Český občanský zákoník je v tomhle ohledu explicitnější než francouzský. Spolunálezce výslovně zná, a to včetně situace, kdy jeden člověk věc spatřil a snažil se jí dosáhnout, zatímco jiný ji fyzicky uchopil první. Oba jsou spolunálezci.

U skryté věci s nejasným vlastníkem platí v českém právu podobné dělení jako ve Francii:

• Nálezce musí informovat vlastníka pozemku a obec.
• Pokud věc nepřipadne státu, kraji nebo obci podle zvláštních předpisů, nálezce a vlastník pozemku se dohodnou; jeden si věc ponechá a druhému vyplatí polovinu ceny.
• Při nedohodě připadne věc vlastníkovi pozemku, který nálezci zaplatí polovinu.

Zásadní rozdíl: české právo výslovně vylučuje z pozice nálezce jen osobu najatou přímo k hledání. Dělník na rekonstrukci, který náhodou narazí na zlato pod podlahou, by tedy nálezcem byl. A pokud by šlo o archeologický nález, nastupuje zvláštní režim: věc se odevzdává kraji a nálezce může žádat odměnu, u drahých kovů až do výše ceny materiálu.

Praktická rada pro každého, kdo na stavbě narazí na něco neočekávaného: přerušit práce, zabezpečit místo, zapsat vše do stavebního deníku a oznámit nález stavebnímu úřadu. Dokumentace okamžiku objevu je přesně to, co později rozhoduje o tom, kdo je nálezce.