Na lovu těl aneb Zločiny ve jménu vědeckého pokroku. Jakou hodnotu měl v minulosti „celý člověk“ pro vědecké pokusy?

Lidský život je ve větsině společnosti považován za nejvyšší hodnotu. Otázkou však zůstává, jakou cenu pak má pouhé lidské tělo.

Zdroj fotografie: Uživatel Ji-Elle / Creative Commons / CC BY-SA

Rituály a obřady smrti se ve svých provedeních liší, pohřeb je ovšem univerzálně považován za dokončení cesty zesnulého. A tělu zemřelého je tedy nutné věnovat určitou dávku respektu. Po stovky let ovšem anatomové i studenti medicíny právě proti tomuto tabu bojovali. Jednoduše proto, že potřebovali materiál na vědecké bádání. A tento boj spojený s „lovem mrtvol“ měl ve všech historických epochách často velmi ošklivou podobu.

Smrt je s námi odjakživa

Pitva mrtvého pro vědecké účely je proces známý více jak 2 000 let. A to přesto, že náboženské normy všeho druhu se proti takovému zásahu jasně a všemi dostupnými způsoby bránily. Medicína ovšem nemohla stát na místě, ačkoli všechna oficiální náboženství, křesťanství i islám, takové praktiky zakazovaly. Situaci ovšem změnilo období renesance. Hlavně Leonardo da Vinci, kterého lidské tělo doslova fascinovalo.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Pracoval s ním z pohledu vědce i umělce a významně tak přispěl k rozvoji vědeckého poznání i přístupu. Da Vinci byl vlastně posledním univerzálním vědcem, protože v jeho době bylo ještě myslitelné, aby většinu poznání obsáhl jediný mozek. Současně s tím se v Itálii zpřístupňovaly pitvy pro veřejnost. Třeba v Bologni a Padově se na ně mohl dostat každý, kdo si zakoupil vstupenku – přestože studenti medicíny 15. století se kvůli tomu cítili provinile.

Pokrok za cenu překročení vnitřní hranice

Stále tu byl totiž vnitřní rozpor – bylo nutné znesvětit tělo zemřelého, aby se lidský druh a jeho znalosti mohly někam posunout. Pod vedením profesorů tedy zkoumali těla a přihlížející veřejnost mohla sledovat, jak vypadají lidské orgány. K těmto účelům sloužila těla odsouzenců. Veřejné pitvy se konaly obvykle během masopustu. Koncem 16. století takové estrády ustaly a pitvy se omezily jen na akademické prostředí. Protože však těla zločinců zdaleka nestačila, bylo potřeba využít další zdroj.

Zdroj fotografie: Uživatel Postdlf / Creative Commons / CC BY-SA

Ve Velké Británii proto v 17.–19. století existovala specifická „profese“ vykradače těl. Díky právním trikům tito lidé zcela beztrestně kradli těla ze hřbitovů a prodávali je univerzitám, nemocnicím a dalším ústavům vzdělávání. Pro ochranu začaly být používány mortsafe patenty, tedy různá zařízení, která měla krádežím zabránit. Šlo například o kovové klece nebo kamenné desky, které po dobu šesti týdnů kryly čerstvé hroby.

Obchodníci se smrtí

Znemožnění přístupu do hrobu bylo potřeba jen po určitý čas, protože lupiči měli zájem jen o čerstvá těla. Po zmíněné době už nebyla použitelná a vykradači tak ztratili zájem. Události z roku 1832 ve skotském Edinburghu způsobily velký ohlas. Dva Irové tam totiž spáchali sérii 16 vražd a mrtvoly prodávali univerzitnímu chirurgovi. Své oběti obvykle škrtili (kvůli minimalizaci poškození „zboží“).

Stejně jako před sto lety se ani moderní studenti medicíny či další zúčastnění neváhají vyfotit s mrtvolami v márnicích či na pitevnách. V minulosti byla tato oblast z náboženských i společenských důvodů pro valnou většinu lidí tabu, dnes je mnohdy lákadlem. Kdysi se objevovaly mnohé „zaručené“ inzeráty na brigády s omýváním mrtvol nebo jinou asistencí v márnicích či pitevnách. Finance měly být zajímavé, hodnověrnost ovšem sporná.

Jaký nejzajímavější pohřební rituál vás napadá?

Zdroj: ScienceNews