Walter Freeman prosazoval lobotomii jako léčbu psychických potíží. Dnes je symbolem slepé víry v zákrok

Za třicet let osobně provedl přes 2 900 operací mozku, některé i u dětí. Řadu z nich v ordinaci, bez chirurgického sálu.

Foto: Picryl

V únoru 1967 stál Walter Freeman u operačního stolu v kalifornském Berkeley nad pacientkou, které prováděl lobotomii potřetí. Žena zemřela na krvácení do mozku. Freeman přišel o nemocniční privilegia a krátce nato ukončil praxi. Bylo mu sedmdesát dva let a za sebou měl kariéru, která začala na Yale a skončila jako jedno z nejvarovnějších poučení moderní medicíny. Ne proto, že by šlo o šarlatána na okraji systému. Právě naopak: Freeman vyrostl uvnitř amerického lékařského establishmentu, a přesto dokázal po desetiletí prosazovat zákrok, jehož devastující následky byly známé téměř od začátku.

Od Monize k ledovcovému bodáku

Příběh lobotomie nezačal ve Spojených státech. Portugalský neurolog Egas Moniz provedl první prefrontální leukotomii v roce 1935, neurochirurgický výkon přes trepanační otvor v lebce, jehož cílem bylo přerušit nervová spojení v čelních lalocích. Freeman a jeho kolega James Watts metodu převzali a rozšířili ji v amerických nemocnicích. Jenže Freeman šel dál. Na konci čtyřicátých let vyvinul vlastní transorbitální variantu: nástroj připomínající bodák se zaváděl přes oční důlek, prorazil tenkou kostní ploténku a v hloubce asi pěti centimetrů čelního laloku přerušoval bílou hmotu. Sám postup popsal v odborném článku v Archives of Neurology & Psychiatry v roce 1951.

Klíčový posun nebyl jen technický. Transorbitální lobotomie nevyžadovala klasický operační sál ani neurochirurga. Byla rychlá, levná a přenositelná. Freeman ji prováděl i v ambulancích státních ústavů, kam přijížděl osobně. Tím dramaticky snížil práh, kdy bylo přijatelné nevratně zasáhnout do zdravé mozkové tkáně.

Terapeutické vakuum a tlak „něco dělat“

Proč to systém dovolil? Odpověď leží v kontextu doby. Ve třicátých a čtyřicátých letech prakticky neexistovala účinná farmakologická léčba schizofrenie, těžkých depresí ani bipolární poruchy. Americké psychiatrické ústavy praskaly ve švech, přeplněné, podfinancované, bez naděje na zlepšení. Jak připomíná historický text Nobelovy nadace, leukotomie se v roce 1936 jevila jako způsob, jak pacientům i okolí „učinit život snesitelnějším“.

Média pomáhala budovat iluzi průlomu. Časopis Time už v roce 1937 psal o „terapeutické odvaze“ chirurgů, kteří operují mozek duševně nemocných. Ve stejném textu sice zazněly i pochybnosti a varování před „epidemií“ podobných operací, ale novost a senzace převážily. Freeman si mediální pozornost aktivně pěstoval, a ta mu dodávala legitimitu, kterou čistě odborná debata nikdy neposkytla.

Krátkodobé výsledky navíc vypadaly přesvědčivě. Ve West Virginii, kde Freeman v rámci masového projektu provedl 228 transorbitálních lobotomií za pouhých 12 dní, bylo po roce 85 operovaných pacientů mimo nemocnici, oproti pouhým 5 z kontrolní skupiny bez operace. Jenže „mimo nemocnici“ neznamenalo „vyléčen“. Pozdější sledování 787 pacientů z téhož projektu, publikované v JAMA v roce 1962, odhalilo časté těžké osobnostní a funkční ztráty. Už při prvním kole výkonů ve West Virginii zemřeli čtyři pacienti.

Varovné signály, které nikdo nezastavil

Kritické hlasy přitom zaznívaly brzy. Už v roce 1949, ve stejném roce, kdy Moniz obdržel Nobelovu cenu za medicínu, publikovala JAMA hodnocení, podle kterého rané výsledky leukotomie nebyly zdaleka jednotné a proti destruktivnímu zásahu do mozku existovaly silné námitky. Nobelova cena dnes patří k nejkontroverznějším v historii; samotná nadace to otevřeně přiznává.

Freeman přesto pokračoval. V padesátých letech, kdy přicházely dlouhodobé studie a odborná obec se obracela proti lobotomii, objížděl bývalé pacienty a snažil se dokazovat přínos zákroku. Prováděl ho i u dětí, podle PBS nejméně u 19 pacientů mladších osmnácti let. Jak shrnul historik Jack El-Hai, vzdát se lobotomie by pro Freemana znamenalo vzdát se vlastní identity. Profesionální ego mu srostlo s metodou natolik, že přestal být schopen korekce.

Chyběly i institucionální brzdy. Dnešní etické komise (IRB), standardy informovaného souhlasu, povinná dokumentace rizik, nic z toho ve Freemanově éře neexistovalo v dnešní podobě. Ve West Virginii projekt autorizovala přímo státní správní rada. Nikdo nepožadoval robustní dlouhodobé hodnocení před masovým rozšířením.

Český kontext: lobotomie se nevyhnula ani Československu

Psychosurgické výkony se prováděly i u nás. Český odborný přehled v časopise Česká a slovenská psychiatrie popisuje frontální leukotomii jako součást dějin neurochirurgických zákroků pro poruchy psychiky a výslovně uvádí, že nedostatek jiných léčebných možností vedl k jejímu nadužívání i přes známé negativní účinky. Přesný počet klasických lobotomií v Československu se z dostupných zdrojů nepodařilo ověřit. Nepřímý doklad kontinuity nabízí americká vládní zpráva o psychosurgii: v letech 1973–1975 v Československu působili tři až čtyři neurochirurgové provádějící psychosurgické výkony, s odhadem 20 až 53 operací ročně. Šlo už ale o pozdější, cílenější fázi, ne o freemanovskou masovou lobotomii.

Historie pražské psychiatrické kliniky ukazuje postupný přechod od „hrdinských“ destruktivních zásahů k EEG, výzkumu a psychofarmakologii. Příchod chlorpromazinu v padesátých letech změnil pravidla hry všude, i v Československu.

Co zůstalo po Freemanovi

Dnešní psychiatrie stojí na vrstvách ochrany, které ve čtyřicátých letech neexistovaly. Etické kodexy Americké psychiatrické asociace, povinnost informovaného souhlasu, nezávislé etické komise schvalující výzkum, přísné indikace a možnost souhlas kdykoli odvolat. Elektrokonvulzivní terapie, jediná z tehdejších „hrdinských“ metod, která přežila, dnes funguje jen v úzkém rámci: těžká deprese nereagující na jiné léčby, anestezie, sdílené rozhodování s pacientem.

Freemanův odkaz není příběhem jednoho fanatika. Je příběhem systému, který začal považovat klidnějšího a levnějšího pacienta za důkaz léčby. Zklidnění zaměnil za uzdravení, provozní úlevu za terapeutický úspěch. Právě proto zůstává aktuální, ne jako historická kuriozita, ale jako měřítko, kterým lze posuzovat každou novou metodu, jež slibuje rychlé řešení složitých problémů.