Varování radaru před útokem na Pearl Harbor bylo zaměněno za přílet amerických bombardérů

Ráno 7. prosince 1941 americký radar zachytil přibližující se japonskou formaci 50 minut před prvními bombami. Nikdo nezareagoval.

Foto: Picryl

V 7:02 havajského času zaznamenali vojíni Joseph Lockard a George Elliott na radarové stanici Opana na severním cípu ostrova Oahu největší echo, jaké kdy na obrazovce viděli. Masivní shluk odrazů se pohyboval od severu, zhruba 210 km (130 mil) daleko. Lockard zvedl telefon a zavolal do informačního centra na Fort Shafter. Na druhém konci linky seděl poručík Kermit Tyler, pilot stíhacího 78. Pursuit Squadron, který v centru sloužil teprve podruhé v životě. Většina personálu už odešla na snídani. Tyler hlášení vyslechl a odpověděl pěti slovy, která vstoupila do dějin: „Nedělejte si s tím starosti.“

Padesát minut, které nikdo nevyužil

Tyler měl důvod k optimismu, i když špatný. Věděl, že z Kalifornie se toho rána očekává přílet bombardérů B-17. Navíc slyšel, že místní rozhlasová stanice vysílala celou noc havajskou hudbu, což bývalo orientační znamení pro navigaci amerických letadel blížících se k ostrovům. Spojil si obojí a usoudil, že velký radarový odraz patří právě těm bombardérům.

Lockard a Elliott přesto pokračovali ve sledování. Kontakt drželi dalších bezmála čtyřicet minut, až do přibližně 7:39, kdy se echo rozplynulo v odrazech od okolních hor; formace byla už jen asi 32 km (20 mil) od pobřeží. O šestnáct minut později, krátce před osmou hodinou, první japonská torpéda a bomby zasáhly lodě zakotvené v Pearl Harboru.

Radar fungoval. Systém ne.

Příběh Opany se často vypráví jako anekdota o lidské chybě. Jenže problém ležel hlouběji. Americká armáda měla v prosinci 1941 k dispozici přes 350 radarových sad typu SCR-270 a SCR-271. Technologie nebyla pozadu, dosah přesahoval 210 km (130 mil), testy proběhly úspěšně. Co chybělo, byl funkční řetězec, který by radarový záchyt proměnil v bojový rozkaz.

Havajská Aircraft Warning Service existovala teprve krátce a fungovala v režimu cvičení. Informační centrum na Fort Shafter nebylo obsazeno nepřetržitě. Tyler neměl pravomoc vyhlásit poplach, ani kdyby chtěl, a neměl ani dostatek informací, aby situaci vyhodnotil jinak. Studie Air University Press to shrnuje jednoznačně: šlo o selhání organizace, nikoli technologie.

A radar nebyl jediným promarněným varováním. Už kolem 6:30 ráno torpédoborec USS Ward napadl a potopil japonskou miniponorku u vstupu do přístavu. Hlášení putovalo velitelským řetězcem, ale než ho kdokoli stačil vyhodnotit a jednat, bylo pozdě.

Proč nikdo nečekal útok na Havaj

Varovné depeše, které Washington rozeslal 27. listopadu 1941 velitelům na Havaji, Filipínách i jinde v Tichomoří, mluvily o hrozbě japonského úderu, ale směřovaly pozornost k jihovýchodní Asii. Filipíny, Thajsko, Malajský poloostrov, Borneo. Havaj figurovala jako zázemí, ne jako cíl. Zachycená diplomatická komunikace programu MAGIC sice naznačovala, že se vztahy s Japonskem řítí ke kolapsu, ale podle analýzy National Archives přímo neukazovala na bezprostřední úder proti Oahu.

Admirál Isoroku Jamamoto přitom vsadil právě na tento předpoklad. Jeho úderný svaz, šest letadlových lodí, vyplul 26. listopadu z Kurilských ostrovů severní trasou přes prázdný oceán, krytý zimními bouřemi a drsným mořem. Dvanáct dní plavby bez rádiového kontaktu. Jamamoto sám přitom dlouhou válku s USA považoval za krajně riskantní. Počítal s tím, že drtivý první úder zlomí americkou vůli k boji dřív, než se průmyslová převaha Spojených států projeví. Dal si okno šesti měsíců až roku.

Co by změnilo včasné varování

Padesát minut nestačilo k odvrácení útoku. Japonská první vlna čítala 183 letadel a byla už ve vzduchu. Ale stačilo to k něčemu jinému: k obsazení protiletadlových postavení, k rozptýlení části letadel na letištích, možná k pohotovostnímu vzletu stíhačů. Americká letadla ke střetu nevzlétla, protože nikdo nedal rozkaz. Nadřízení důstojníci nebyli informováni. Lodě v přístavu zůstaly v nedělním klidu.

Výsledek je dobře známý: přes 2 400 mrtvých Američanů, potopené a poškozené bitevní lodě, zničená letadla na zemi. O den později prezident Roosevelt přednesl svůj projev o „dni hanby“ a Kongres vyhlásil válku Japonsku. 11. prosince vyhlásily válku Spojeným státům Německo a Itálie. Z evropského konfliktu se stala skutečně světová válka, a pro československý exil v Londýně to znamenalo, že do boje vstoupil spojenec s průmyslovou kapacitou, která nakonec rozhodla.

Lekce, která přetvořila americkou obranu

Pearl Harbor se stal učebnicovým případem toho, proč samotný senzor nestačí. Poválečná americká armáda z toho vyvodila důsledky, které šly daleko za nákup dalších radarů. Vznikly integrované pozorovací sbory (Ground Observer Corps), radarové sítě napojené na kontrolní centra s přímou vazbou na stíhací letectvo a protiletadlovou obranu. Zásada zněla jednoduše: nenechat se překvapit.

Vojíni Lockard a Elliott na stanici Opana udělali svou práci. Radar udělal svou práci. Selhal systém, který ještě neuměl vlastní technickou novinku proměnit v akci, a ta hodina mezi 7:02 a 7:55 ráno 7. prosince 1941 zůstává jedním z nejdražších organizačních selhání dvacátého století.