Duplessisovi sirotci – otřesná kauza byznysu s dětským utrpením: Pokusy, mučení, sebevraždy a prodej mrtvol za pár stovek

Kanaďan Maurice Duplessis byl do své funkce zvolen v roce 1936, poté opět roku 1944 a vydržel v ní až do roku 1959. Vzděláním byl právník, názorově zapáleny nacionalista, kromě toho fanatický konzervativec a katolík. Léta jeho vlády označili místní obyvatelé jako „Velkou temnotu“ a rozhodně nejde o přehánění. Svůj politický kapitál vytvářel zcela otřepanými populistickými postupy a nijak se nestyděl ani za otevřeně rasistické postoje.

Církevní autority bez omezení a odpovědnosti

Ve svém programu vyzdvihl speciální program péče o sirotky a děti z dysfunkčních rodin, což se týkalo hlavně jeho příznivců. Tyto děti Duplessis svěřil katolické církvi, stejně jako na ni převedl správu škol, sirotčinců i nemocnic. Vyhrazený rozpočet byl poskytován podle uvážení duchovních. Tuto premiérovu iniciativu (lidé mu říkali „náčelník“) přijali duchovní s velkým nadšením. Je však třeba uvést, které děti tudíž spadaly do církevní péče.

iZdroj fotografie: Public Domain

V tomto azylu končily děti bez rodičů, případně ty, jejichž rodiče byli zbaveni svých práv. Stejně tak ale i děti z normálních nízkopříjmových rodin či potomci svobodných matek a nesezdaných párů. Potomci rodičů žijících v civilním sňatku byli bráni jako „ovoce hříchu“ a spadali do nejnižší kategorie. Jednalo se s nimi jako se zločinci, přitom dostat se do církevní péče bylo velmi snadné. Odebrání mohl totiž doporučit kněz, lékař nebo učitel.

Když personál může naprosto cokoli

Rodiče občas věřili, že dítě bude mít takto lepší podmínky i šanci na vzdělání. Mnoho dětí bylo však odebráno násilím s asistencí policie a aktivistů. Bylo jich mnoho a kapacita nestačila, Duplessis proto nechal otevřít další zařízení. Celý systém byl samozřejmě silně zkorumpován a došlo k velkým zpronevěrám státem poskytnutých prostředků. S vědomím vysychajících financí Maurice překvalifikoval úkryty na psychiatrické kliniky.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tím se zvýšil státní příspěvek na osobu z 1 dolaru a 25 centů na 2 dolary a 75 centů. Pak přišel rozkaz, aby kněží a sestry každému sirotkovi vymysleli konkrétní diagnózu. V rámci oficiálního dojmu musely také vzniknout záznamy. Nejhůře na tom byli starší teenageři, protože skončili v reálných léčebnách spolu s pacienty. Děti, které zůstaly v azylech, na tom nebyly o moc lépe. Byly bity, hladověly, znásilňovali je a mučili.

Kompletní historie zůstává stále mlhavá

Personál prováděl barbarské zákroky včetně lobotomie a chirurgie. Smrt tu byla zcela běžná, kromě zákroků a nelidských podmínek páchaly děti často sebevraždy. Mrtví tu nebyli rentabilní, ovšem z těl se dalo něco získat. Byla tedy prodána do anatomických divadel a pro výzkumné účely – 10 dolarů za mrtvolu. I za života byly děti cílem experimentů, například léků či postupů, které zdaleka ne vždy vedly k určenému cíli.

Ačkoli historie těchto úkrytů byla postupně odtajněna, stále je v ní mnoho prázdných míst. Kdokoli ze systému se staral o to, aby pravda nikdy nevyšla najevo, stopy tedy pečlivě mizely. Celkový počet dětí není znám, podle expertů mohlo být „pacientů“ až 300 tisíc. Různé části Quebecu stále skrývají důkazy o zločinech. Například v roce 1999 byly na prasečí farmě poblíž bývalé kliniky objeveny ostatky asi 2 000 dětí z tohoto programu.

Zdroj: Wikipedia