Tělo Evity Perónové pohřbili až po letech. Mezitím stále ničilo životy lidí

Nabalzamované tělo Evy Perónové putovalo po světě přes dvacet let, než ho definitivně uložili do hrobu. Cestou za sebou nechalo mrtvou ženu, zlomené kariéry a muže na pokraji šílenství.

Foto: HerFariasP - licence CC BY-SA 3.0

Když 26. července 1952 třiatřicetiletá Evita zemřela na rakovinu děložního čípku, Argentina se zastavila. Stovky tisíc lidí proudily kolem její rakve v budově odborové centrály CGT. Balzamovač Pedro Ara dostal za úkol uchovat tělo tak, aby mohlo být trvale vystaveno v plánovaném Monumentu al Descamisado, obřím pomníku „košiláčů“, jak Evita říkala argentinským dělníkům. Ara později ve svém deníku popsal, že tělo napustil tuhnoucími konzervačními látkami, ponechal vnitřní orgány a zajistil, aby sneslo trvalý kontakt se vzduchem. Monument se ale nikdy nedostavěl. A tělo, místo aby spočinulo, se vydalo na cestu, která trvala čtvrt století.

Puč, který z mrtvoly udělal zbraň

V září 1955 svrhl vojenský puč Juana Peróna. Nový režim se neomezil na sesazení prezidenta, šel po samotné paměti peronismu. Dekret 4161/56 výslovně zakázal jména Perón a Eva Perón, jejich fotografie, sochy, peronistické pochody i úryvky z projevů. Kdo vlastnil Evitinu podobiznu, riskoval vězení.

Jenže v budově CGT stále leželo dokonale zachovalé tělo ženy, kterou miliony Argentinců uctívaly téměř jako světici. Pro generály to nebyla mrtvola. Byl to výbušný politický artefakt, poutní místo, kolem kterého se mohl kdykoli zformovat odpor. Historička Anabela Gorza z Univerzity v La Platě ve své studii o peronistické rezistenci ukázala, že právě připomínání Evity fungovalo jako praktika kolektivní paměti a mobilizace, zejména mezi ženami a dělníky. Režim se proto rozhodl tělo ukrást.

Foto: Pixabay

Tajné přesuny a první oběť

V listopadu 1955 armádní rozvědka tělo odvezla z CGT. Začalo putování po tajných skrýších v Buenos Aires, kancelářích vojenské zpravodajské služby SIE, skladištích, soukromých domech. Operaci řídil plukovník Carlos Eugenio Moori Koenig, šéf rozvědky, a jedním z mužů pověřených fyzickým ukrýváním těla byl major Eduardo Antonio Arandía.

V červenci 1956 Arandía uslyšel v noci hluk v domě, kde bylo tělo uschováno. Vyděšený permanentní hrozbou, že peronistické komando přijde Evitu „osvobodit“, vystřelil do tmy. Kulka zasáhla jeho těhotnou manželku Elviru Herrero de Arandía. Zabila ji na místě. Podle sekundárních zdrojů Arandía skončil ve vězení v Magdaleně, ale soudní spis se v otevřených archivech nepodařilo dohledat.

Moori Koenig na tom nebyl o mnoho lépe, jen pomaleji. Svědci, jejichž výpovědi shromáždil argentinský spisovatel Tomás Eloy Martínez na základě rozhovorů s plukovníkem Héctorem Cabanillasem, popisují jeho postupný psychický rozklad. Pil. Ztrácel sebekontrolu. Tělo Evity se pro něj stalo posedlostí, která ho profesně i osobně zničila. Nejděsivější na celém příběhu není žádná nadpřirozená kletba. Je to docela lidská směs paranoie, tajemství a moci, která rozložila každého, kdo se k nabalzamovanému tělu dostal příliš blízko.

María Maggi de Magistris, žena, která nikdy neexistovala

Aby se režim těla definitivně zbavil, rozhodl se ho v roce 1957 vyvézt z Argentiny. Rakev putovala přes oceán do Milána, kde byla pohřbena na hřbitově Musocco pod falešným jménem María Maggi de Magistris. Fiktivní italská jeptiška, jejíž hrob nikdo nenavštěvoval a nikdo nezpochybňoval.

Čtrnáct let ležela Evita v cizí zemi pod cizím jménem. Zatímco v Argentině se střídaly vojenské vlády a peronismus přežíval v ilegalitě, tělo nejslavnější Argentinky odpočívalo v milánské hlíně. Nikdo z veřejnosti nevěděl kde. Dokonce ani Juan Perón, žijící v madridském exilu, dlouho neznal přesné místo.

Návrat, který nic nevyřešil

V září 1971 argentinská vláda konečně předala tělo Perónovi do jeho madridské vily Puerta de Hierro. Pedro Ara, povolaný k prohlídce, popsal vlhkost, znečištění a mechanická poškození, stopy dvacetiletého putování. Ale žádný rozklad. Jeho balzamování fungovalo.

Perón se v říjnu 1973 vrátil do Argentiny jako prezident. Evitu ale nechal v Madridu. Přímé vysvětlení se v dostupných zdrojích nepodařilo dohledat, ale pozdější rekonstrukce naznačují, že tělo se pro Perónovo okolí (včetně jeho třetí manželky Isabel a jejího poradce Lópeze Regy) stalo praktickou i politickou zátěží. Teprve po Perónově smrti v červenci 1974 nechala Isabel tělo převézt do Buenos Aires. A až vojenská junta, která ji v roce 1976 svrhla, rozhodla o definitivním uložení ostatků do rodinného mauzolea Duarteových na hřbitově La Recoleta.

Kletba, nebo jen dějiny?

Kolem Evitina těla narostla hustá vrstva legend, o prokletí, o nadpřirozených silách, o tom, že každý, kdo se ho dotkl, zemřel násilnou smrtí. Část těch příběhů má reálný základ: Elvira Herrero de Arandía je mrtvá, Moori Koenig skončil jako troska, kariéry dalších důstojníků se rozpadly. Ale mechanismus nebyl mystický. Byl politický. Tajná operace vyžadovala absolutní mlčení, izolaci a permanentní strach z odhalení. To jsou podmínky, které lidi spolehlivě ničí i bez jakékoli kletby.

Není to ostatně jen argentinský fenomén. V Československu bylo po smrti Klementa Gottwalda v roce 1953 jeho tělo nabalzamováno a vystaveno v mauzoleu na Vítkově; zpopelněno bylo až v roce 1962, když se režim od stalinismu distancoval. V Anglii exhumovali po restauraci monarchie tělo Olivera Cromwella a symbolicky ho pověsili. Leninovo tělo leží v moskevském mauzoleu dodnes, Stalinovo z něj v roce 1961 tiše odstranili. Manipulace s mrtvým tělem politického vůdce je univerzální nástroj moci, jen Evita ho dotáhla do nejbizarnějších důsledků.

Dnes leží Eva Perónová asi pět metrů pod zemí v rodinné hrobce na La Recoletě. Tu hloubku nezvolili náhodou. Měla zajistit, že ji už nikdo nikdy neodnese.