Štěchovický poklad: Historická fakta o hledání nacistického archivu a bedna s dokumenty Franka

V únoru 1946 vyzvedli Američané ze zaminované štoly u Hradištka desítky beden s dokumenty nacistické okupační správy. Vrátili je Praze, a přesto se dodnes pátrá dál.

Foto: Pixnio

Příběh štěchovického archivu má tři vrstvy, které se v běžném vyprávění neustále míchají dohromady. První je prokázaná: soubor beden s písemnostmi kanceláře K. H. Franka, říšského protektora i protektorátní správy, fyzicky vyzvednutý a vrácený československému státu. Druhá je nedoložená: takzvaná Frankova bedna, údajně chybějící kus, který nikdo nikdy neviděl, ale jehož existence by vysvětlovala, proč se hledá osmdesát let. A třetí je čistě legendární: zlato, šperky, poklad na dně přehrady. Právě hranice mezi první a druhou vrstvou nedá spát nejen amatérským hledačům, ale i historikům.

Třicet dva beden ve štole nad přehradou

Začátek je přesně datovaný. Mezi 11. a 13. únorem 1946 pronikla americká zpravodajská skupina do podzemního úkrytu v rokli Dušno nad Štěchovickou přehradou, nedaleko obce Hradištko. Štola byla zaminovaná, vstup zajišťovali ženisté. Uvnitř našli 32 beden. Žádné zlaté cihly, žádné šperky, jen papír. Dokumenty kanceláře státního ministra K. H. Franka, část archivu Úřadu říšského protektora, fondy protektorátní správy a překvapivě i část archivu prezidenta Beneše, která byla za války evakuována z Prahy.

Američané bedny odvezli do okupačního Německa. Očekávali materiály o tajných zbraních nebo vynálezech; francouzská zpravodajská stopa, která je ke Štěchovicím přivedla, mluvila o „důležitých diplomatických dokumentech“. Skutečnost byla jiná, ale ne méně cenná. Písemnosti podrobně mapovaly fungování nacistického represivního aparátu v protektorátu, struktury gestapa, SD a kolaborační sítě.

Československo reagovalo ostrou diplomatickou nótou. Washington uznal, že akce proběhla bez jeho souhlasu. Dne 2. března 1946 byly bedny slavnostně předány na Pražském hradě, jenže tentokrát jich protokol uvádí 33. Jeden kus navíc. Šlo o drobný nesoulad v číslech, který by za jiných okolností nikoho nezajímal. Tady ale zasadil semínko nedůvěry, z něhož vyrostla legenda.

Co je vlastně Frankova bedna

V seriózních otevřených pramenech, ve studii Archivu bezpečnostních složek ani v amerických archivních záznamech National Archives, se „Frankova bedna“ jako pevně definovaný archivní termín neobjevuje. Nejde o katalogizovaný předmět s inventárním číslem. Jde o hledačské označení pro hypotetický zbytek Frankových písemností, který měl buď zůstat ve štole, nebo nebýt Američany vrácen, případně být ukryt na jiném místě.

Proč ale ta hypotéza působí tak přesvědčivě? Protože československá strana nebyla přítomna při otevírání beden v Německu. Absolutní jistotu o úplnosti předání tedy nemáme. A protože už vrácené dokumenty měly mimořádnou důkazní hodnotu (pomáhaly v procesech s válečnými zločinci včetně samotného Franka, při stíhání kolaborantů z řad četnictva a policie, při denacifikaci), představa, že „tam bylo ještě něco“, zní logicky. Pokladem nejsou zlaté pruty. Pokladem jsou jména.

Čtyřicet let hledání, které nikam nevedlo

Klíčovou postavou poválečného pátrání se stal Emil Klein, příslušník SS, který se podílel na ukrývání materiálů. Po vydání do Československa se stal hlavním zdrojem pro bezpečnostní složky. Problém byl v tom, že Klein zásoboval vyšetřovatele komplikovanými, nesrozumitelnými plánky a při rekonstrukcích v terénu nedokázal, nebo nechtěl, místa jednoznačně identifikovat. Jeho výpovědi byly dost konkrétní na to, aby pátrání pokračovalo, a zároveň dost vágní na to, aby nikdy neskončilo úspěchem.

StB se oblasti věnovala s intenzitou, která sama o sobě živila spekulace. Největší pozornost směřovala na Benešovsko, prověřovaly se desítky lokalit a z ciziny přicházely nové impulzy. Pátrací svazek byl archivován až v roce 1986, čtyřicet let po původním americkém nálezu. Čtyřicet let bez jediného hmatatelného výsledku. A přesto nikdo neřekl „konec“.

Důvod je prostý: základ legendy je reálný. Jeden archiv skutečně existoval, skutečně byl ukryt v zaminované štole, skutečně obsahoval citlivé dokumenty. To stačí k tomu, aby podezření na „ještě jednu chybějící vrstvu“ přežilo jakoukoli sérii neúspěšných výprav.

Co zbylo z pokladu dnes

Ironie štěchovického příběhu spočívá v tom, že velká část onoho „pokladu“ je dnes veřejně přístupná. Dokumenty ze štěchovického archivu jsou uloženy v Národním archivu, byly digitalizovány a jsou dohledatelné online. Kdo chce vidět, jak fungovala nacistická okupační správa v protektorátu, nepotřebuje potápěčskou výstroj ani detektor kovů. Stačí připojení k internetu.

Oblast u Hradištka dávno není vojenským prostorem. Vede tudy naučná stezka Vystěhované Hradištko, symbolický portál bývalé štoly je součástí místní paměti. Amatérské pátrání s detektorem kovů je ovšem bez příslušných oprávnění nelegální; celé území ČR spadá pod režim ochrany archeologických nálezů a případný nález archiválie by automaticky podléhal přednostnímu právu státu.

Proč legenda přežije i další generaci

Štěchovice nejsou osamělou anomálií. Americký Národní archiv dnes eviduje přes 70 tisíc mikrofilmových rolí ukořistěných německých dokumentů z celé Evropy. Ale žádný z těch případů nemá tak dokonalou kombinaci ingrediencí: zaminovaná štola, diplomatický skandál, nesoulad v počtu beden, neprůhledný svědek, čtyři dekády státního pátrání a na konci ticho.

Frankova bedna nemusí existovat. Podle nás pravděpodobně neexistuje jako jeden konkrétní fyzický předmět čekající na dně přehrady. Ale funguje jako dokonalá projekční plocha pro každého, kdo věří, že nacistická okupace zanechala víc stop, než kolik jich bylo oficiálně přiznáno. A dokud bude v číslech ta jednička navíc (32 beden dovnitř, 33 beden ven), bude mít legenda dost paliva na dalších osmdesát let.