Staré město Ghadámis oddělovalo kryté ulice v přízemí od střešních tras určených ženám

Libyjská oáza Ghadámis fungovala jako město se dvěma patry pohybu, a UNESCO letos rozhodlo, že už není v ohrožení.

Foto: Houssam2318 - licence CC BY SA 4.0

Představte si město, kde muži chodí temnou sítí krytých ulic a ženy s dětmi se přesouvají po propojených střechách, aniž by musely sestoupit na zem. Není to scéna z dystopie, ale urbanistický princip starý přinejmenším pět set let, zakódovaný do hliněných zdí a palmových trámů na okraji Sahary. Ghadámis, ležící v jihozápadním cípu Libye u hranic s Alžírskem a Tuniskem, bývá označován za „perlu pouště“. Přesnější by ale bylo říct, že jde o jednu z nejpromyšlenějších odpovědí na otázku, jak žít v extrémním horku a zároveň dodržet přísná pravidla soukromí.

Dvě patra jednoho města

Přízemí starého Ghadámisu připomíná spíš jeskyni než ulici. Úzké průchody jsou zakryté klenbami a přesaženými patry obytných domů, takže sluneční světlo dovnitř proniká jen úzkými otvory ve stropě. Podél zdí se táhnou vestavěné lavičky. Vzduch je chladnější než venku; kryté aleje fungují jako pasivní klimatizace, která tlumí denní teploty běžně přesahující 45 °C.

Tady se odehrával veřejný život mužů: obchod, rozhovory, cesta do mešity. Samotná přízemí domů sloužila ke skladování zásob a zboží, ne k bydlení. Obytné prostory začínaly až o patro výš.

A ještě výš, na střechách, existovala druhá, paralelní síť. Ploché terasy jednotlivých domů na sebe navazovaly tak těsně, že tvořily souvislou komunikační vrstvu nad celým městem. Vysoké parapety chránily před pohledy zvenčí i před pádem. Na střechy se vstupovalo přímo z domu po vnitřním schodišti, bez nutnosti projít přízemní ulicí. Podle UNESCO byly tyto horní průchody vyhrazeny ženám a dětem.

Technologie soukromí, ne jen segregace

Zjednodušit Ghadámis na „město, kde ženy nesměly na ulici“ by znamenalo minout podstatu. Střešní trasy nebyly jen omezením, byly prostorem. Na terasách stály kuchyně, sušilo se ovoce, přijímaly se sousedky na návštěvu, v létě se tam spalo. Odborná studie tradičních ghadámských domů popisuje střechu jako plnohodnotné obytné podlaží s vlastním provozem domácnosti. Hodnotící zpráva ICOMOS z roku 1986 výslovně uvádí, že terasy ženám poskytovaly „velkou míru svobody“.

Celý systém stál na třech pilířích najednou:

• Klima – kryté ulice dole chránily před sluncem a písečnými bouřemi, střechy nahoře zachycovaly večerní vánek.
• Soukromí – genderové oddělení vycházelo z kulturně-náboženských norem, ale architektura ho řešila elegantně, bez potřeby hlídek nebo zákazů.
• Pohyb – ženy se mohly dostat k sousedkám, na společné prostory i do vzdálenějších částí města, aniž by opustily „svou“ úroveň.

Žádný z těchto důvodů nestál sám o sobě. Ghadámis nebyl výsledkem jednoho rozhodnutí, ale staletí postupného vrstvení, doslova i přeneseně.

Oáza na křižovatce karavanních cest

Osídlení v místě dnešního Ghadámisu sahá nejméně do pozdního prvního tisíciletí před naším letopočtem. UNESCO spojuje nejstarší obyvatele s domorodou skupinou Phazanii; Římané místo znali pod jménem Cydamae. Charakteristická hliněná zástavba, kterou dnes obdivují návštěvníci, ale pochází hlavně z období mezi 13. a 16. stoletím, kdy město prosperovalo jako stanice na transsaharských obchodních trasách.

Kompaktní kruhový půdorys, kamenné základy, hliněné cihly, palmové trámy a bílý vápenný nátěr, to všechno dohromady vytvářelo urbanistický celek, který ICOMOS označil za nesrovnatelný s jinými předsaharskými lokalitami v Tunisku, Alžírsku, Maroku ani Mauritánii. Nejbližší analogií bývá jemenský Šibám, slavné „Manhattan pouště“, ale tam šlo o vertikální obranný urbanismus, ne o genderově rozdělenou komunikační síť.

Město bez obyvatel, které přesto žije

Ve starém Ghadámisu dnes trvale nežije nikdo. Obyvatelé se postupně přesunuli do moderní zástavby v okolí. Urbanistický princip dvou pater pohybu ale zůstává fyzicky čitelný, a překvapivě dobře udržovaný. Společná mise UNESCO a ICOMOS, která lokalitu navštívila v únoru 2025, zjistila, že údržbou prošlo přibližně 80 % střešních teras a tras. V areálu stojí 21 mešit; sedm z nich se otevírá každý pátek, pět modliteben funguje i během týdne.

Komunita se do starého města pravidelně vrací na letní pobyty, rodinné slavnosti a náboženské události. Ghadámis tedy není mrtvá kulisa – je to spíš město v režimu spánku, které se opakovaně probouzí.

Na seznam světového dědictví UNESCO bylo zapsáno v roce 1986. V letech 2016 až 2025 figurovalo na Seznamu světového dědictví v ohrožení, ale v červenci 2025 z něj bylo vyškrtnuto díky pokroku v ochraně a údržbě.