Stanfordský vězeňský experiment. Hra na vězně a dozorce dopadla katastrofálně, výsledky se ale zapsaly do historie a dokázaly, čeho jsou lidé v jistých podmínkách schopni.
Jak silný a odolný je vlastně člověk? Historie několikrát dokázala, že za určitých okolností se i z civilizovaných lidí mohou stát monstra, které neznají žádné hranice. Přesto si lidé, kteří nikdy nezažili nepohodlí, často myslí, že jim se to stát nemůže. Nikdo však neví, jak silný a odolný ve skutečnosti je, dokud se neocitne ve vyhrocených podmínkách. To krásně dokázal známý Stanfordský vězeňský experiment, který musel být kvůli vzrůstající agresivitě a ponižování předčasně ukončen.
Stanfordský vězeňský experiment
Stanfordský vězeňský experiment dokázal, že i spokojení a psychicky vyrovnaní lidé se mohou během pár dní změnit ve vyděšené trosky nebo monstra bez svědomí. Záleží, na jaké straně barikády se daný člověk nachází a jaké pravomoci má, případně jakému zacházení je vystaven. Experimentu se účastnilo 18 dobrovolníků, kteří předtím prošli řádnou fyzickou i psychologickou prohlídkou, aby se zajistilo, že se ho budou účastnit pouze zdraví a psychicky vyrovnaní lidé.
Z těchto dobrovolníků pak bylo náhodně vybráno devět „dozorců“ a devět „vězňů“. Všichni společně měli být na dva týdny zavřeni v kampusu univerzity, který simuloval skutečnou věznici a všichni museli dodržovat pár jednoduchých pravidel.
Pravidla, která jim změnila život
Stanfordský vězeňský experiment měl dokázat chování a přeměnu lidí, když jsou vytrženi z běžné lidské společnosti a ztratí běžný lidský kontakt a přístup. Dobrovolníci v rolích vězňů se například museli oslovovat pouze přidělenými čísly, museli nosit vězeňské oblečení, nesměli mluvit při jídle a odpočinku a dozorce museli oslovovat pouze titulem „pane nápravný důstojníku“.
Svou sadu pravidel měli také dobrovolníci v rolích dozorců, kteří měli udržovat kázeň vězňů, organizovat jim čas, trestat je za neposlušnost bez použití násilí a nosit uniformu a zrcadlové brýle, aby se zamezilo očnímu kontaktu.
Došlo k předčasnému ukončení experimentu
Zpočátku si z celého experimentu někteří dobrovolníci dělali legraci. Především ti v rolích vězňů. Brzy je to však přešlo, jelikož dobrovolníci v rolích dozorců vše brali vážně a často je za prohřešky trestali. Každým dnem byli ve svých trestech vynalézavější a vězni museli brzy snášet nepokrytou a tvrdou šikanu. Vězni byli ponižováni, dozorci na ně křičeli a ponižovali je před ostatními.
Přestože bylo zakázáno fyzické násilí, pravděpodobně docházelo také k sexuálním útokům v místnostech, kde nebyly kamery. Na vězních tak byly velmi brzy patrné známky psychického vyčerpání. Byli nevyspalí a v neustálém strachu z dalších trestů. Kvůli vzrůstajícímu násilí tak byl Stanfordský vězeňský experiment ukončen už po šesti dnech. Jeho výsledky jsou však dosti výmluvné.