Churchill prý poslal Mussolinimu osobní dopisy o separátním míru. Diktátor je nosil při sobě jako pojistku, britský agent je musel získat zpět

Bývalý partyzán Bruno Lonati tvrdil, že Mussoliniho zastřelil on sám po boku britského agenta. Ten měl u mrtvého diktátora pátrat po dopisech od Churchilla.

Public Domain Picture

Odpoledne 28. dubna 1945 vedou ozbrojení muži po úzké silnici v obci Giulino di Mezzegra nad jezerem Como dva vyčerpané lidi: Benita Mussoliniho a jeho milenku Clarettu Petacciovou. U brány Villy Belmonte zazní salva a italský fašismus přichází o svého zakladatele. Učebnice připisují výstřely partyzánovi Walteru Audisiovi. Jenže od konce války koluje i temnější verze, podle níž u brány stál někdo jiný a jeho úkol přesahoval pouhé vykonání rozsudku. Duce měl totiž u sebe vozit korespondenci s Winstonem Churchillem, která mohla britského premiéra těžce zkompromitovat. Kdo ji měl dostat zpátky, a hlavně proč, je příběh na pomezí archivu a špionážního románu. Jeden jeho dílek přitom dokládají i britské paměti.

Plukovník Valerio a poprava u jezera Como

Partyzánská verze je stručná a strohá. Výbor národního osvobození pro severní Itálii vydal 25. dubna 1945 dekret, na jehož základě dostal Audisio, vystupující pod krycím jménem „plukovník Valerio“, o tři dny později rozkaz odjet do Donga. Tam odboj držel zadrženého diktátora i jeho družku. Podle italského svazu partyzánů ANPI, který Audisiův životopis vede jako oficiální rekonstrukci, padly výstřely kolem 16:30. Rai Cultura uvádí přibližně 16:25. Asistovali Aldo Lampredi a Michele Moretti.

Pár před popravou strávil noc v domě rodiny De Maria. Odtud je vyvedli k bráně vily. O dva dny později, 30. dubna, spáchal v berlínském bunkru sebevraždu Adolf Hitler. Letošní duben tak připomíná 81. výročí okamžiku, kdy se během necelých tří dnů zhroutilo vedení obou fašistických mocností Evropy.

Už samotné hlavní postavy si však neprotiřečí jen v drobnostech. Audisio, Lampredi i další účastníci vypovídali v průběhu let odlišně: lišil se čas, pořadí kroků i osud Petacciové. I Rai Cultura připouští, že okolnosti smrti zůstávají předmětem historické debaty. Právě do těchto trhlin později vklouzla britská stopa.

Churchillův dopis Mussolinimu: „řeka krve“ v květnu 1940

Teorie o tajné korespondenci stojí na reálném základu. Churchill Mussolinimu skutečně psal, a to ve chvíli, kdy se Británie potácela na okraji propasti. Dne 16. května 1940, pouhých šest dní po nástupu do premiérského křesla, adresoval italskému vůdci osobní apel. Německé tanky se valily Francií a Londýn horečně hledal způsob, jak zabránit otevření další fronty ve Středomoří.

Churchill v listu varoval před „řekou krve“ mezi britským a italským národem. Odvolával se na společné dědictví latinské a křesťanské civilizace a zároveň dal najevo, že Británie bude bojovat dál, klidně i osamocená. Mussolini odepsal 18. května chladně a odmítavě. Dne 10. června 1940 Itálie vyhlásila válku.

Ve svých pamětech Their Finest Hour Churchill otevřeně přiznává, že se Itálii před vstupem do války „dvořily obě strany“. Neutralita by Mussolinimu mohla vynést nemalé výhody. Londýnský kabinet proto koncem května zvažoval, co Římu nabídnout. Ministr zahraničí lord Halifax a francouzský premiér Paul Reynaud uvažovali o Mussolinim jako o možném prostředníkovi budoucí mírové konference, na stole ležely i italské nároky ve Středomoří. Podle studie historika Pia Eugenia Di Rienza pokračovala tato jednání až do 26. května.

Churchill se 28. května postavil proti. Vyjednávání přes Mussoliniho považoval za první krok na šikmou plochu, který by podkopal morálku národa i jeho bojové postavení. Přesto zůstává faktem, že britská vláda v nejtemnějších týdnech války s myšlenkou ústupků vůči fašistickému Římu pracovala. A že premiér osobně oslovil duceho dopisem. Tahle stopa je pravá. Z ní vyrůstá vše, co přišlo potom.

Public Domain Picture

Pojistka v diktátorově zavazadle: co měla tajná korespondence skrývat

Zastánci konspirační verze tvrdí, že výměna neskončila v květnu 1940. Podle nich si oba muži psali dál, s přestávkami až do jara 1945. V listech měl Churchill údajně nabízet separátní mír, slibovat Mussolinimu osobní ochranu, nebo dokonce naznačovat uznání loutkové Italské sociální republiky, známé jako Republika Salò.

V téhle logice dává smysl i to, proč by diktátor dokumenty vozil s sebou. Měly fungovat jako životní pojistka. Pokud by padl do rukou spojenců a stanul před tribunálem, mohl by vytáhnout důkaz, že s ním britský premiér v zákulisí jednal a že válečné vítězství stálo i na tichých dohodách s nepřítelem. Pro Churchilla, symbol neústupného odporu, by takové odhalení znamenalo politickou katastrofu.

Motiv by navíc měl i hlubší kořeny. V meziválečném období Churchill Mussoliniho chválil a viděl v něm hráz proti bolševismu. Současně patřil k nejostřejším kritikům appeasementu: v Dolní sněmovně 5. října 1938 nazval mnichovskou dohodu „úplnou a naprostou porážkou“ a odsoudil obětování Československa. Muž, který si zakládal na pověsti neústupného bojovníka proti diktátorům, by sotva stál o to, aby svět četl jeho vstřícné řádky adresované jednomu z nich.

Kapitán John a samopaly Sten: Lonatiho svědectví

Nejkonkrétnější tvář dal britské stopě Bruno Lonati, bývalý velitel partyzánské jednotky v Miláně. Jeho výpověď zazněla v dokumentu italské veřejnoprávní RAI, na němž se podílel americký autor Peter Tompkins, a podrobně o ní informoval britský deník The Independent.

Lonati líčil, jak s mužem vystupujícím jako „kapitán John“ odvedli Mussoliniho a Petacciovou od domu De Maria k nedalekému plotu. Tam je oba zastřelili ze samopalů Sten, tedy britských zbraní, které spojenci shazovali italskému odboji. Agent měl podle Lonatiho pak hledat „velmi důležité dokumenty“. Celé se to mělo odehrát dřív než Audisiova oficiální poprava.

Záhadný kapitán byl podle vyprávění Brit sicilského původu. Dokument RAI ho ztotožnil s Robertem Maccaronem. V severní Itálii přitom na jaře 1945 skutečně operovali agenti britské zpravodajské služby MI6 i sabotážní organizace SOE, kteří s partyzány úzce spolupracovali. Publicistika později zmiňovala i další jméno, agenta Malcolma Smithe s krycím jménem „Johnson“.

Kdyby Lonatiho verze platila, zapadla by do sebe řada nesrovnalostí v partyzánských výpovědích. Vysvětlovala by spěch, s nímž poprava proběhla, i to, proč se svědectví účastníků v detailech tolik rozcházejí. A dodala by motiv, který partyzánská verze nenabízí: zájem cizí mocnosti umlčet svědka dřív, než promluví.

Časová osa jednoho podezření: od května 1940 k dubnu 1945

Celý příběh se rozkládá do tří vrstev, které od sebe dělí pět let války a další desetiletí sporů.

Datum	Událost
16. května 1940	Churchill píše Mussolinimu osobní apel proti válce
18. května 1940	Mussolini odpovídá odmítavě
26. až 28. května 1940	britský kabinet řeší ústupky Itálii, Churchill prosazuje pokračování boje
10. června 1940	Itálie vstupuje do války
25. dubna 1945	dekret odboje, na jehož základě je vydán rozsudek
27. a 28. dubna 1945	zadržení u Donga, noc v domě De Maria, poprava u Villy Belmonte
30. dubna 1945	Hitlerova sebevražda v Berlíně
50. léta	na veřejnost se dostávají dokumenty vydávané za korespondenci mezi Churchillem a Mussolinim

První vrstvu tvoří doložená diplomacie jara 1940. Druhou chaos posledních válečných dnů, kdy se kolem jezera Como pohybovali partyzáni, fašisté prchající k hranicím i spojenečtí zpravodajci. Třetí vznikla až po válce, když se začaly objevovat listiny, svědectví a rekonstrukce. Server Infobae napočítal hned několik konkurenčních verzí, od „dvojí popravy“ až po jed. Britská varianta mezi nimi vyniká tím, že se opírá o skutečný Churchillův dopis, skutečnou kabinetní krizi a skutečnou přítomnost britských agentů v regionu.