Kozí chlívek ve Fort Bragg v Severní Karolíně by se na první pohled mohl vyskytovat kdekoli na světě. Třicet koz vesele žvýká svoji kupku a zírá na černou zeď stájí.
Jenže vždycky jednou za několik minut se jedna z nich zarazí a začne lapat po dechu. Pak nonšalantně pokračuje v jídle, jako by se nic nestalo. Ve stejně nevýrazné místnosti hned vedle kůlny zírá na kozy unavený seržant, a to přes jednosměrné okno. A na něj zase zírají dva vojáci a generál, kteří neskrývají zaujetí. Generál pravidelně zakroutí hlavou a po jeho obličeji přejde ustaraný výraz. Seržant se napije kávy, načež se stane něco mimořádného.
Líheň supervojáků
Koza číslo 17 tiše zamečela, padla na bok a zemřela. „Proboha,“ řekl generál, „ono to funguje.“ Seržant tiše přikývl. Právě se mu podařilo zabít kozu jen pomocí soustředěné síly vlastních myšlenek. Konečně, po letech výzkumu, začal projekt Jedi americké armády vypadat nadějně. Šlo o supertajný vojenský projekt, jehož cílem bylo vyvinout „supervojáky“. Pokud by šlo všechno podle plánu, jednalo by se o revoluci na bojišti.
Byli by totiž fantasticky silní, inteligentní, vychytralí a se silnou intuicí. Dokázali by na dálku špehovat nepřítele, pomocí telekineze deaktivovat jaderné bomby a zabíjet pomocí pouhých myšlenek. Mohli by se také stát neviditelnými podle přání i procházet zdí. Zdá se to jako vymyšlené Hollywoodem, který chce jen nalákat publikum na dostatečně bláznivou zápletku. Ano, tento projekt má opravdu základ v trháku Muži, co zírají na kozy.
Reálný záměr
Méně známá je ovšem skutečnost, že americká armáda se opravdu snažila vyvinout „supervojáky“, kteří by dokázali procházet zdmi a zabíjet pomocí myšlenek. Ještě bizarnější je, že výsledky tohoto projektu a několika dalších tajných paranormálních projektů byly reálně použity na bojišti. Téměř určitě byly také využity během války s terorismem a honem na Usámu bin Ládina. Podrobnosti uvádí seržant Glenn Wheaton ze speciálních jednotek.
„Musíte pochopit, že tyhle nápady nebyly považovány za šílené. Byly brány jako možná další hranice vojenství. Potřebovali jsme vědět, jestli je možné použít v armádě paranormální síly. Stejně tak jsme se potřebovali chránit v případech, že by je naopak někdo použil proti nám.“ V roce 1983 byl generálmajor Albert Stubblebine III na vrcholu svých sil. Šlo o jednoho z nejváženějších vojáků a šéfa vojenské tajné služby, který velel 16 000 vojákům.
Projekty pohřbené v čase
Kontroloval množství výzvědných operací po celém světě, krom toho také zkoušel procházet zdí. Návštěvníci jeho kanceláře ho často spatřili jít vstříc zdi, aby se záhy bolestivě odrazil. Podle něj měla být ale schopnost projít pevnou hmotou jednou běžným nástrojem špionáže. Stejně se stavěl k levitaci. Koncem 70. let byl přesvědčen, že další válka bude vedená paranormálně, stejně jako bombami a náboji. Právě to stálo za mnoha tajnými projekty.
V té době američtí vědci zjistili, že negativní soustředění posiluje růst plísně, což platilo i na kilometry daleko. Armáda to okamžitě využila, takoví špioni by mohli dokonale zabíjet. V roce 1995 pak Pentagon konečně potvrdil, že tyto fenomény zkoumal „v národním zájmu“. Jednoduchým argumentem bylo, že když to používají Rusové, Amerika musí taky. Nepřekvapí pak, že někteří tvrdí, že tyto projekty byly reaktivovány, byť neoficiálně.