Příběh poslední federální emise bankovek: Od návrhů z roku 1973 po konec Gottwaldovy stokoruny. Ta pikantní se ven nikdy nepodívala

Státní banka československá připravovala od roku 1973 jednotnou bankovkovou řadu od jednoho autora. Než první bankovka vyšla, projekt se třikrát zastavil.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Albín Brunovský, slovenský grafik a malíř, dostal šanci vytvořit něco, co československé peníze nikdy předtím neměly: výtvarně i technicky sjednocenou emisi, kde každá hodnota patří do jednoho vizuálního světa. Jenže peníze v socialistickém Československu nebyly jen platidlem. Byly státním symbolem, propagandistickým nosičem, předmětem ideologických přetahů. A právě na tom se projekt zadřel na víc než patnáct let. Výsledek? Pět vydaných bankovek, jedna nerealizovaná pětisetkoruna a řada odmítnutých návrhů, které dnes žijí jen v archivech a muzejních sbírkách.

Pět variant, žádná shoda

Když v roce 1973 tvůrčí kolektivy federálního ministerstva financí a Státní banky československé začaly připravovat novou soustavu bankovek, na stole leželo pět ideových variant. Každá definovala, co má být na penězích vyobrazeno, a každá odrážela jiný stupeň ideologické horlivosti.

První varianta, nazvaná „Organizátor socialistického státu a výstavba rozvinuté socialistické společnosti“, počítala s portrétem Klementa Gottwalda na všech hodnotách. Další dvě sázely na revoluční dělnické motivy a vůdce dělnického hnutí. Čtvrtá pracovala s výstavbou socialismu. A teprve pátá, „Pokrokové tradice v rozvoji vědy a umění“, jako jediná obešla Gottwalda a nabídla osobnosti kultury a vzdělanosti.

Právě ta pátá nakonec převážila, ale cesta k ní trvala roky. Projekt se v roce 1973 zastavil z ideových i technických důvodů, v roce 1976 byl obnoven s novým plánem vydávání na léta 1979–1986, pak se znovu přerušil a k reálné přípravě se vrátil až v roce 1983. Podle ČNB šlo o opakovaný střet mezi výtvarnou ambicí a politickým zadáním.

Lebky, které se nelíbily

Brunovského jméno se přitom objevilo už dřív. V roce 1970 vyhrál soutěž na novou pětisetkorunu s motivem Slovenského národního povstání. Návrh byl výtvarně silný, až příliš. Zobrazoval lebky a mrtvá těla, drastickou realitu povstání. Předseda banky návrh odmítl s odůvodněním, že by takto pikantní návrh veřejnost „nepřijala příznivě“. Bankovka nevznikla.

O třináct let později dostal Brunovský druhou šanci, tentokrát na celou emisi. A výsledky, které postupně vycházely mezi lety 1985 a 1989, ukázaly, proč si ho banka vybrala:

• 1 000 Kčs (1985) – Bedřich Smetana
• 10 Kčs (1986) – Pavol Országh Hviezdoslav
• 50 Kčs (1987) – Ľudovít Štúr
• 20 Kčs (1988) – Jan Amos Komenský
• 100 Kčs (1989) – Klement Gottwald

Dvacetikoruna s Komenským si vysloužila ocenění zahraničního tisku jako nejkrásnější bankovka roku 1988. Jenže poslední vydaná hodnota, stokoruna s Gottwaldem, vstoupila do oběhu 1. října 1989. Šest týdnů před pádem režimu.

Gottwald padl za šest týdnů, pětisetkoruna za ním

Po 17. listopadu 1989 se z Gottwaldova portrétu na stokoruně stal politický problém. Na ministerstva a do banky proudily stovky dopisů od občanů. Tisk nové stokoruny byl zastaven už 4. prosince 1989, necelé tři týdny po sametové revoluci. Od 1. března 1990 se znovu začala vydávat starší stokoruna vzoru 1961 a gottwaldovská verze platila jen do konce roku 1990.

Plánovaná šestá bankovka emise, 500 Kčs s motivem Slovenského národního povstání připravovaná na rok 1990, už do oběhu nešla. Zůstalo u barevné rozkresby a části ryteckých příprav. Podle ČNB je kopie návrhu vystavena v její expozici.

Chvíli se ještě uvažovalo, že by Brunovský navrhl novou, „přijatelnou“ stokorunu; padaly náměty s Karlem IV. Státní banka ale zadání nikdy neposlala. V prosinci 1990 schválila přípravu úplně nové emise. Brunovského federální řada byla mrtvá.

Co přišlo potom

Rozpad federace v roce 1993 dal příběhu dvě různá zakončení. V Česku proběhla soutěž, z níž vzešly návrhy Oldřicha Kulhánka, grafika, jehož vlastní starší návrh desetikoruny s Mistrem Pavlem z Levoče kdysi zablokovali jako údajnou „propagaci náboženství“. Kulhánkovy bankovky definovaly vizuální identitu české koruny na další desetiletí.

Na Slovensku se naopak zúročilo to, co z federálního projektu zbylo. Tým připravující slovenskou měnu na podzim 1992 oslovil Jozefa Bubáka, který podle Národní banky Slovenska vytvořil jednotnou řadu bankovek od 20 do 5 000 slovenských korun. Brunovského dědictví, důraz na výtvarnou jednotu celé emise, tak paradoxně přežilo spíš v Bratislavě než v Praze.

Brunovského návrhy bankovek dnes eviduje jako sbírkový předmět Slovenská národní galerie. Tisícikoruna vzoru 1985 se v oficiálním ceníku ČNB prodává za 976 korun, gottwaldovská stokoruna se v numismatických aukcích pohybuje kolem čtyř set. Sběratelská hodnota roste. Politické spory, které emisi zničily, jí dnes dodávají příběh.

Paradox kontroly

Režim, který trval na tom, že bankovky musí být ideově pod kontrolou, si nakonec zablokoval vlastní reprezentativní emisi. Šestnáct let příprav, pět ideových variant, tři přerušení projektu, a výsledkem byla řada, jejíž poslední vydaná bankovka platila čtrnáct měsíců. Albín Brunovský zemřel 20. ledna 1997. Jeho peníze už tehdy neplatily nikde.