Kdo si nemohl dovolit jízdenku na vlak, poslal dítě poštou. V roce 1913 se tak běžně posílaly děti na prázdniny k prarodičům. Dnes by něco takového bylo nemyslitelné.
Posílání dětí k prarodičům na prázdniny není nic výjimečného. Jedná se o jeden z mála způsobů, jak si mohou rodiče na chvíli od svých ratolestí odpočinout. Babičky jsou většinou naopak rády, že mají koho rozmazlovat a vykrmovat. Podobná tradice je běžná všude po světě, včetně Ameriky. Zrovna v USA však není cestování k prarodičům (vzhledem k velkým vzdálenostem) nic jednoduchého. Před rozmachem letecké dopravy musely děti cestovat i několik dní vlakem. Když si však rodiče nemohli vlak dovolit, poslali dítě k prarodičům poštou.
Děti se posílaly poštou
Cestování vlakem představovalo na počátku 20. století luxus, který si mohl dovolit jen málokdo. Chudí farmáři si podobnou vymoženost většinou nemohli dovolit ani pro své ratolesti, které měly jet k prarodičům na letní prázdniny. Naštěstí existovala mnohem dostupnější možnost, jak dítě k babičce dopravit – dalo se poslat poštou. První dítě bylo poštou posláno v roce 1913, když mu byly sotva 4 měsíce. Rodiče tak místo drahé jízdenky na vlak zakoupili poštovní známku, která v té době stála pouhých 15 centů, a poslali svého syna na návštěvu k babičce. Kromě známky museli ještě zaplatit základní pojištění v hodnotě 50 dolarů. Stále se však jednalo o levnější způsob cestování.
Nejznámějším dítětem, které bylo posláno poštou, se v roce 1914 stala šestiletá May. Byla poslána do 70 mil vzdáleného Idaha k prarodičům. Cesta rodiče vyšla na pouhých 53 centů. Příběh její cesty brzy obletěl celou Ameriku, a dokonce byl přepracován do oblíbené dětské knížky. Další holčička z Virginie se zase pyšní nejdelší cestou, kterou kdy dítě poslané poštou urazilo. Cesta k dědečkovi byla vzdálená celých 720 mil.
Poštovní úředníci o tom neměli ponětí
Historie uvádí celkem sedm známých případů dětí, které byly někam poslány poštou mezi léty 1913 a 1915. Většinou k tomu docházelo v místech, kde u americké pošty pracoval rodinný příbuzný nebo blízký známý, který se o dítě během cesty postaral. Nejednalo se tudíž o běžnou praxi.
Když se o tomto trendu v roce 1915 dozvěděl jeden z vrchních úředníků americké pošty, okamžitě tomu učinil přítrž. Od té doby bylo přísně zakázáno posílat děti poštou. Po uvedení zákazu se o to pokusil pouze jeden z pracovníků pošty, který poté čelil nepříjemnému disciplinárnímu řízení. Od té doby se od posílání dětí poštou nadobro upustilo.
Tiskové zprávy
|
PŘEČTENÍ: 6017
Historie a kultura
|
PŘEČTENÍ: 9094
