Opuštěná vesnice Kayaköy je pozůstatkem nucené výměny obyvatel mezi Řeckem a Tureckem

Stovky kamenných domů, dva kostely, školy i kaple, a nikdo, kdo by v nich žil. Kayaköy u tureckého Fethiye je vesnice, které stát administrativně ukončil život.

Foto: Ovedc - licence CC BY-SA 4.0

Osm kilometrů jižně od Fethiye, v kopcovité krajině provincie Muğla, stojí na svahu kompletní obec. Má ulice, má náměstí, má dívčí i chlapeckou školu. Chybí jí jediné: lidé. Řeckopravoslavní obyvatelé, kteří tu po staletí žili pod jménem Levissi, odešli v roce 1923. Ne proto, že by vesnice ekonomicky zanikla. Ne proto, že by ji zasáhla katastrofa. Odešli, protože jim to nařídily dva státy.

Úmluva, která přepisovala životy podle vyznání

30. ledna 1923, ještě před podpisem samotné lausannské mírové smlouvy, podepsaly Řecko a Turecko zvláštní úmluvu o výměně obyvatelstva. Její první článek stanovil povinnou výměnu „tureckých státních příslušníků řeckopravoslavného vyznání“ za „řecké státní příslušníky muslimského vyznání“. Klíčové slovo: povinnou. Od 1. května 1923 se lidé stěhovali ne podle jazyka, ne podle národnosti, ale podle náboženské příslušnosti.

Výjimku dostali jen Řekové v Konstantinopoli a muslimové v západní Thrákii. Všichni ostatní museli pryč. Článek 7 úmluvy výslovně zakazoval návrat bez souhlasu příslušné vlády. Emigranti automaticky získávali občanství přijímající země a ztráceli to původní. Nemovitý majetek řešila Smíšená komise; nešlo tedy o žádný spontánní exodus, ale o státně administrovaný transfer s právním rámcem, formuláři a komisaři.

Pro obyvatele Levissi to znamenalo jedinou věc: sbalit, co unesou, a odejít.

Co zůstalo na svahu nad Fethiye

Dnešní Kayaköy není symbolická památka s jednou zdí a informační tabulí. Je to rozsáhlý archeologický areál, kde se dá projít celou strukturou zaniklé obce. Oficiální popis tureckého ministerstva kultury uvádí stovky kamenných domů rozmístěných po svahu, dva velké kostely (Kataponayia a Taxiarchis), řadu menších kaplí, školní budovy i zbytky veřejné infrastruktury.

Právě ta úplnost dělá z Kayaköy tak neobvyklé místo. Není tu jedna ruina, ale celá obec, jejíž obyvatelé odešli naráz. Dveře se zavřely, a už se neotevřely.

Turecká vláda se pokusila vesnici znovu zalidnit. Muslimští osadníci, kteří přišli v rámci téže výměny z opačného směru, se ale v kopcovitém terénu nevhodném pro zemědělství neudrželi. Postupně si stavěli domy dole na rovině před ruinami, tam, kde dnes leží novější část Kayaköy. Historické jádro na svahu zůstalo prázdné. A pak přišel duben 1957.

Zemětřesení o síle 7,1 stupně zasáhlo region Fethiye, zabilo 67 lidí a poškodilo přes 3 200 budov. Už tak opuštěné domy, kostely a kaple v Kayaköy dostaly další ránu. Dobové záběry z filmového archivu tureckého ministerstva kultury dokumentují rozsah škod v celém okolí.

Kam odešli lidé z Levissi

Příběh Kayaköy nekončí na tureckém břehu Egejského moře. Na tom řeckém vznikala nová sídla. Projekt HOMEACROSS Národní technické univerzity v Aténách popisuje přesun více než milionu řeckopravoslavných křesťanů do Řecka, kde se usazovali v domech po odcházejících muslimech, v provizorních přístřešcích nebo v nově budovaných uprchlických koloniích. Do roku 1930 Komise pro usídlení uprchlíků přispěla ke stavbě zhruba 27 000 domů ve 125 nových osadách.

Pro obyvatele Levissi existuje konkrétní adresa. Obec Nea Makri v attické oblasti Marathon oficiálně uvádí, že byla založena roku 1924 uprchlíky z Makri a Livisi. Stopa vysídlení je tak čitelná na obou stranách moře: v Kayaköy jako prázdné domy, v Nea Makri jako nové město pojmenované po starém domově.

Jiný typ opuštěného místa

Kayaköy se občas objevuje na seznamech „nejstrašidelnějších opuštěných míst světa“ vedle Pripjati a Oradour-sur-Glane. Srovnání kulhá. Pripjať byla evakuována během hodin po výbuchu černobylského reaktoru v dubnu 1986, obyvatelé odcházeli s příslibem brzkého návratu, který nikdy nepřišel. Třicetikilometrová uzavřená zóna dodnes brání osídlení. Oradour-sur-Glane je francouzská „mučednická vesnice“, ruiny po nacistickém masakru z 10. června 1944, které stát vědomě zachoval jako memento a vedle nich vybudoval nové město.

Kayaköy je něco jiného. Žádná havárie, žádný masakr na místě. Jen mezistátní dohoda, která administrativně přeřadila lidi podle kolonky „vyznání“ v matrice. Vesnice nezahynula, byla vyprázdněna. A právě proto je tak zneklidňující: ukazuje, co se stane, když dva státy rozhodnou, že určití lidé patří jinam.

Nabízí se tu paralela s poválečnými transfery obyvatel v našem regionu. I v českých Sudetech zůstaly po odsunu Němců vesnice, které se už nikdy plně nezalidnily. Mechanismus byl jiný, kontext válečný, ale výsledek v krajině podobný: prázdné domy, přerušená kontinuita, nová jména na starých mapách.

Kayaköy dnes: vstupné, hodiny, cesta

Areál je oficiálně zpřístupněn tureckým ministerstvem kultury jako Kayaköy Örenyeri. Pro turistickou sezonu 2026 platí otevírací doba do 20:00 mezi 1. květnem a 1. říjnem, pokladna zavírá v 17:30. Vstupné pro zahraniční návštěvníky činí v přepočtu zhruba 75 Kč.

Z Prahy vede nejpraktičtější cesta přes letiště Dalaman, vzdálené asi 50 kilometrů od Fethiye. Odtud jezdí autobusy HAVAŞ, minibusy dolmuş i taxíky. Pro pěší prohlídku ruin na svahu se vyplatí jaro nebo začátek podzimu; v červenci a srpnu šplhají teploty v regionu nad 34 °C a chůze po kamenných cestách bez stínu je fyzicky náročná. Podvečerní návštěva díky prodlouženým letním hodinám funguje jako rozumný kompromis.

V roce 1990 se v Kayaköy společně pomodlili rhodský pravoslavný kněz a místní imám, za mír a přátelství. Kamenné domy na svahu od té doby dál tiše chátrají, ale gesto zůstalo. Možná je to to nejlepší, co může opuštěná vesnice nabídnout: ne návrat k tomu, co bylo, ale připomínku toho, co by se nemělo opakovat.