Newyorské nádraží Grand Central ukrývá šeptající galerii i pozůstatky tajných prostor

Grand Central Terminal na Manhattanu funguje od roku 1913 jako obří proudový stroj na davy.

Foto: Picryl

Architekti Reed & Stem a Warren & Wetmore ho spolu s inženýrem Williamem J. Wilgusem postavili tak, aby pojal až 30 000 lidí najednou a každého z nich plynule navedl tam, kam potřebuje. Právě v tom spočívá paradox: budova je plná detailů, které stojí za zastavení, jenže zastavit se tu skoro nikdo nemá důvod. Výsledkem je terminál, kde i to, co je na očích, zůstává skryté.

Hvězdy pozpátku a flek, který tam nechali schválně

Strop hlavní haly zdobí malba se souhvězdími a je namalovaná zrcadlově obráceně. Vysvětlení se různí od záměrného „pohledu z nebes“ po prostou chybu, ale výsledek je stejný: většina lidí vzhlédne, obdivuje tyrkysovou klenbu se zlatými hvězdami a nesrovnalosti si nevšimne. Před velkou obnovou dokončenou v roce 1998 by ji ostatně neviděli vůbec. Strop pokrývaly desítky let saze a usazeniny z emisí, které ho ztmavily k nepoznání. Restaurátoři ho vyčistili speciálně vyvinutým roztokem, ale v severozápadním rohu u souhvězdí Raka záměrně ponechali malý nevyčištěný čtverec. Tmavý obdélníček slouží jako konzervátorská reference, důkaz toho, jak strop vypadal předtím.

Na fasádě i v interiéru se opakují žaludy a dubové listy, rodový motiv Vanderbiltů, kteří terminál financovali. A záměrně odkryté žárovky v hlavní hale? Nejde o provizorní řešení, ale o součást původního návrhu.

Šepot, který přenese klenba

U Oyster Baru na spodním patře vede klenutý průchod obložený dlaždicemi Rafaela Guastavina. Stačí se postavit do jednoho rohu oblouku čelem ke stěně a šeptat; v diagonálně protilehlém rohu, asi devět metrů daleko, vás druhý člověk uslyší, jako byste mu mluvili do ucha. Podle architekta společnosti Metro-North odpovědného za Grand Central nešlo o záměr: zvuk se šíří po tvrdé klenbě díky tvaru a hustotě dlaždic, které ho nepohltí. Guastavino navrhoval krásný oblouk, ne akustický trik. Šeptající galerie je volně přístupná každému, kdo o ní ví, a přesto ji většina spěchajících cestujících mine bez povšimnutí.

Co neuvidíte bez průvodce, a co neuvidíte vůbec

Za velkými okny hlavní haly se táhnou ochozy, které běžný návštěvník nezahlédne. Využívají je zaměstnanci Metro-North a vstup vyžaduje služební průkaz. Podobně neveřejná je Track 61, kolej vedoucí pod hotelem Waldorf-Astoria. Původně sloužila jako nákladní a funkční kolej napojená na parní elektrárnu na 49. ulici, později se stala diskrétním vstupem pro vysoce postavené hosty. Dnes je mimo běžný provoz a její přesné současné využití zůstává nejasné.

Oficiální prohlídka za 35 dolarů (zhruba 800 Kč) trvá devadesát minut a otevírá další vrstvu: bývalé kino přestavěné na obchod, Campbell Apartment (někdejší soukromou kancelář magnáta Johna W. Campbella), Onassis Foyer nebo Track 34. Je postavená na předpokladu, že i člověk, který terminálem prošel stokrát, ho ve skutečnosti nezná.

Budova, která málem nepřežila

Grand Central přežilo jen díky tomu, že jiná ikonická stanice nepřežila. Penn Station, dokončená roku 1910, byla zbourána v letech 1963–1966 navzdory protestům veřejnosti. Šok z její ztráty vedl přímo k přijetí newyorského zákona o ochraně památek v roce 1965. Grand Central získalo statut památky v roce 1967, ale boj tím neskončil; vlastníci plánovali nad terminálem postavit mrakodrap, který by zničil hlavní halu. Veřejnou kampaň za záchranu vedla mimo jiné Jacqueline Kennedyová Onassisová; v dubnu 1978 vypravila spolu s Municipal Art Society speciální vlak „Landmark Express“ do Washingtonu k soudnímu slyšení. Terminál se nakonec podařilo ubránit.

Evropskou paralelou je londýnské St Pancras, monumentální nádraží zachráněné před demolicí rovněž v roce 1967, s podobným příběhem úpadku a znovuoživení. V českém kontextu se nabízí Praha hlavní nádraží: secesní hala nad kolejištěm prošla několika modernizacemi za provozu, ale nikdy nečelila tak dramatické hrozbě zániku.

Grand Central je otevřené denně od 5:15 do 2:00 a vstup je zdarma. Stačí zpomalit.