Murray Hall se dvakrát oženil a budoval politickou kariéru v New Yorku. Pitevní protokol odhalil, že byl celou dobu ženou

Murray Hall znal každého voliče ve svém obvodu, pil v saloonech s politiky Tammany Hall a šest let tajně umíral na rakovinu prsu. Pravdu odhalila až smrt.

Foto: Picryl

Lednové ráno roku 1901 přineslo do redakcí newyorských novin příběh, který se zdál nemožný. Muž, jehož senátor Barney Martin označoval za jednoho z nejschopnějších stranických pracovníků, muž, který desítky let registroval voliče, vyřizoval místa pro spojence a dvakrát se oženil, ten muž podle koronerova zjištění nikdy mužem nebyl. New York Times věnovaly případu dva články během dvou dnů. Titulek prvního zněl: „Žena se dlouho vydávala za muže.“ Šok politického establishmentu byl autentický. Lidé, kteří Halla znali sedm, patnáct, dvacet let, v tisku shodně tvrdili, že nikdy nic netušili.

Politický operativec z šestého okrsku

Murray Hall nebyl politik ve smyslu voleného úřadu. Jeho kapitál byl jiný: vliv, terénní znalost a patronážní síť. Působil jako člen General Committee Tammany Hall, nejsilnější demokratické stranické mašinérie v New Yorku, a jako člen prestižního Iroquois Clubu. Dříve pracoval jako předseda volebního okrsku u konkurenční frakce County Democracy, později přešel k tammanyistům.

V praxi to znamenalo každodenní kontakt s voliči. Hall provozoval pracovní úřad na Sixth Avenue a zároveň fungoval jako kauční agent; obojí mu dávalo páky, které stranická politika potřebovala. Uměl zařídit místo loajálnímu známému, znal jménem desítky lidí v obvodu a u primárek i řádných voleb sám hlasoval. Senátor Martin později novinářům řekl, že Hall nikdy neusiloval o vysoký post pro sebe. Stačil mu vliv. A ten měl.

Dvě manželství, jedno tajemství

Hall se oženil dvakrát. O první manželce dobový tisk neprozrazuje ani jméno. Podle New York Times s Hallem přišla do New Yorku, pomáhala mu v pracovním úřadu a po zhruba třech letech zmizela, údajně poté, co si stěžovala na Hallovu náklonnost k jiným ženám.

Druhá manželka je identifikovatelná: Cecilia Florence Lowe, učitelka. Sňatek proběhl podle pozdějších rekonstrukcí kolem roku 1872. Cecilia zemřela v roce 1898 a Hall ji ve své závěti stále nazývá „moje zesnulá manželka“ a výslovně žádá, aby adoptivní dcera Imelda nechala na její hrob vztyčit náhrobek. V domácnosti s nimi žila právě Minnie, řečená Imelda Hall, fakticky vychovávaná dcera, nikoli však právně adoptovaná. Při pozdějším koronerově šetření Imelda vypověděla, že Halla vždy považovala za muže.

Tajemství tedy musely znát přinejmenším obě manželky. Zbytek světa ne.

Rakovina, strach a samoléčba

Hall trpěl rakovinou levého prsu šest let. Místo lékaře si pořídil knihovnu chirurgických a lékařských knih a léčil se sám. New York Times to vysvětlují jednou větou: vyhýbal se lékařské péči ze strachu, že se prozradí jeho pohlaví.

Teprve v posledním roce života začal k Hallovi docházet doktor William C. Gallagher. Při koronerově vyšetřování 29. ledna 1901 Gallagher odmítl říci, zda o Hallově pohlaví věděl od začátku léčby, ale „pozitivně“ potvrdil, že Hall byl žena. Koroner konstatoval pohlaví, porota vynesla verdikt: Murray Hall zemřel přirozenou smrtí na rakovinu. Žádný detailní pitevní protokol v dnešním smyslu se v otevřených zdrojích nedochoval; doloženo je lékařské oznámení smrti, koronerovo zjištění a verdikt poroty.

Hallovo tělo bylo 19. ledna 1901 pohřbeno na hřbitově Mount Olivet v Maspethu v Queensu. Hrob zůstal dlouho neoznačený.

Cena za přístup k moci

Hallův příběh se dá číst jako senzace z pitevny. Ale přesnější je číst ho jako doklad ceny, kterou na přelomu století platil každý, kdo chtěl veřejně fungovat mimo povolené genderové role.

V roce 1901 ženy v USA celostátní volební právo neměly, to přišlo až v roce 1920. V českých zemích byla situace obdobná: dívky se ke středoškolskému a univerzitnímu vzdělání dostávaly teprve na samém sklonku 19. století a všeobecné volební právo žen potvrdily až obecní volby 15. června 1919 a následně ústava z roku 1920. Mužská identita dávala Hallovi přístup k volbám, k penězům, ke stranické síti i k autoritě v saloonu plném politiků. Bez ní by neprovozoval pracovní úřad, nehlasoval v primárkách a senátor Martin by mu nepodával ruku.

Srovnání nabízí britský vojenský lékař James Barry, který od roku 1809 žil jako muž a udělal výraznou kariéru v armádní medicíně; pravda vyšla najevo rovněž až po smrti. Hallův případ je ale v jednom ohledu výjimečný: nefungoval v hierarchii státu nebo armády, kde vás chrání hodnost a uniforma, ale v komunální stranické politice, kde jste každý den tváří v tvář desítkám lidí a vaše kredibilita stojí na osobním kontaktu. Jak upozorňuje Historic England u podobných evropských případů, bez přímého sebeoznačení nelze motiv takového člověka zjednodušovat: mohl žít svou pravdu, mohl obcházet bariéry, mohl obojí.

Veřejně skandál, soukromě tragédie

Dobový tisk psal o „maskarádě“ a šoku elit. Zároveň ale tytéž texty nesou tragickou linku, kterou nelze přehlédnout: člověk, který šest let umíral na rakovinu a raději riskoval smrt než odhalení. Johanna Meyersová, Hallova známá, při vyšetřování vypověděla, že jí Hall krátce před smrtí vzkázal, aby za ním určitě přišla; zpětně se domnívala, že se jí chtěl svěřit. Nestihl to.

O Hallově původu koluje verze, že se narodil jako Mary Anderson ve Skotsku, ta ale pochází z pozdější citace sexuologa Havelocka Ellise, který odkazoval na Weekly Scotsman, nikoli z amerických úředních záznamů. Co víme jistě: Hall žil jako muž nejméně čtvrt století, vybudoval si kariéru, rodinu i pověst. A ve své poslední vůli pamatoval na jedinou věc, která mu zřejmě stála za zapsání: náhrobek pro Cecilii.