Jeptišky víc než 200 let provozovaly Magdaleniny prádelny, kde týraly ženy a děti. Našlo se 133 mrtvol, v podobných institucích dokonce 9 000

V polovině 18. století vznikl v Irsku první institut s cílem „trestat padlé ženy“. Magdaleniny prádelny či také azylové domy byly založeny v Dublinu protestantskou církví. Hlavním uváděným cílem bylo potlačení prostituce. Nejdříve se dobrovolně přihlašovaly těhotné mimo svazek manželský. Záhy sem však rodiče začali vysílat i dcery, které bojovaly s nechtěným jiným stavem. Ty se snažily skrýt a vyhnout se značnému veřejnému opovržení.

Oficiální verze a realita uvnitř

Podle oficiální koncepce se tu takto stižené ženy mohly vyučit řemeslu a prací pak přispět na provoz ústavu. Myšlenku podpořila církev protestantská i katolická a ústavy se následně rozšířily. Pečovala o ně však téměř výhradně církev. Přicházelo sem i více žen, jejich tresty byly delší a brutálnější. Objevily se i ženy znásilněné a prakticky všechny se sexuálním životem mimo manželství. Poté však i ty příliš krásné, svůdné nebo často flirtující.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Regulace pohlavního styku byla v Irsku klíčovým tématem. Podle církve bylo totiž dítě mimo manželství tou největší hanbou. Prakticky tedy nebylo nutné nic spáchat, aby se kterákoli žena ocitla v těchto prádelnách. Stačilo podezření na příliš koketní chování. Uvnitř se pak mohly „vykoupit“ šitím, praním, žehlením či vyšíváním. Prádlo přicházelo od lidí, z nemocnic, náboženských institucí, škol, věznic nebo státních orgánů či armády.

Ponížení na denním pořádku

Jakmile se instituce začala odklánět od svého původního účelu, začaly být poměry uvnitř totožné s věznicí. K přísnému řádu patřilo nutné mlčení, oholení vlasů, nová jména a uniformy. Ženy mohly sotva jíst a fyzické týrání bylo zcela běžné. Návštěvy byly vyloučeny nebo byly jen velmi omezené, jeptišky dohlížely naprosto na všechno. Okna měla mříže a kolem bylo mnoho rozbitého skla. Kterákoli žena něco porušila, putovala na samotku, uprchlice vracela irská policie. Přeživší zmiňovaly neustálý dohled, fyzické i psychické týrání.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Nedostalo se jim žádného slibovaného vzdělání, jen těžké manuální práce. Když byly pak po čase propuštěny, nemohly se prakticky vůbec začlenit opět do společnosti. Většina svědectví byla ovšem ignorována a přeživší ženy se cítily velmi zahanbené. Mnoho z nich také všechny vzpomínky potlačilo. Od roku 1837 provozovaly v irském Dannybrooku prádelnu sestry Panny Marie Milosrdné.

Odkrytí neznámých ostatků

V roce 1992 došlo k dělení pozemků, které zahrnovaly i hřbitov Magdalénské prádelny. Po schválení přesunu ostatků byly objeveny pozůstatky 133 neznámých žen. Jakmile se zpráva rozšířila, začaly se ozývat ženy dříve vězněné v podobných prádelnách. Veřejnost byla pobouřena, hlavně kvůli tomu, že nelidské instituce podporoval přímo irský stát. Některé osoby – sirotci, oběti znásilnění nebo zneužití – zde strávily prakticky celý svůj život.

Podobné ústavy se zachovaly pro ženy těhotné mimo manželství. Po porodu tu musely pracovat, děti jim byly odebrány a adoptovány jinými rodinami. Jedním z nich byl Bon Secours Mother and Baby Home. V roce 2014 tu byly na skládce odpadních vod nalezeny ostatky téměř 800 miminek. Podle zpráv zemřelo v této a dalších institucích po celém Irsku v letech 1922–1998 na 9 000 dětí. Počet vězněných žen se odhaduje na 30 000.