Děti, které přežily Lidice: Život si zachránily, následky si však nesly do konce života

Lidice dodnes zůstávají smutnou připomínkou lidské krutosti. Rozkaz zněl jasně – muže a chlapce na místě zabít, ženy odvést do koncentračního tábora a děti, které se nehodí na německou převýchovu, vyhladit. Samotná vesnice měla být smazána z povrchu země i z mapy Protektorátu Čechy a Morava. Nacisté tento rozkaz splnili do puntíku.

Atentát na Heydricha

Smutný příběh Lidic se začíná psát už 27. května 1942, kdy je československými parašutisty spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Atentát proti vůdci Protektorátu Čechy a Morava je úspěšný, ale následky jsou více než tragické. Hlavním cílem nacistické pomsty se přitom stávají právě Lidice. Jednotky Wehrmachtu nic netušící vesnici obklíčí večer 9. června. Pravý masakr začíná následující den ráno.

Obyvatelé jsou vyvlečeni ze svých domovů a nahnáni na jedno místo. Ženy s dětmi následně odváží autobus do kladenského gymnázia, kde se rozhodne o jejich dalším osudu. Muži a chlapci od 15 let věku jsou po skupinkách vyváděni ke stodole a hromadně popraveni. Celkově je popraveno 173 mužů a chlapců a nejmladšímu z nich ještě nebylo ani 15 let.

iZdroj fotografie: Adam Jones, Ph.D. / Creative Commons / CC BY-SA

Smutné osudy obyvatel

Ženy jsou násilně odtrženy od svých dětí. Všude je plno křiku a pláče, nikdo nechápe, co se vlastně děje. Němečtí důstojnici slibují, že se děti a matky za hodinku zase shledají. Nikdo jim ale nevěří. Ženy jsou odvezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Děti ve věku do 16 let jsou následně souzeny a sedm z nich je vybráno k převýchově v německých rodinách. Zbylých jednaosmdesát dětí míří do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, kde je čeká jistá smrt. Samotné Lidice jsou do základů vypáleny.

Děti, které přežily Lidice

Emilka Frejová, Eva Kubíková, Maruška Doležalová, Věrka Vokatá, sestry Anna a Marie Hanfové, Hanička Špotová a Vašík Zelenka. Jen těchto pár dětí bylo před krutý osudem vyhlazovacího tábora ušetřeno. Splňovaly správné rasové předpoklady a byly poslány do dětského domova kousek od Poznaně, kde měly být převychovány na téměř čistokrevné Němce. Děti si musely rychle osvojit nový „rodný“ jazyk – němčinu. Do dětského domova následně přicházely německé adoptivní rodiny.

Utrpení a muka: Od vyhlazení obce Lidice uběhlo 81 let, z dochovaných svědectví dodnes mrazí

Děti ve věku tří nebo pěti let tak přijímají úplně novou identitu a několik let žijí podle nových pravidel. Většina z nich si na Lidice ani své pravé rodiče vůbec nepamatuje. Po válce se většinu z nich daří najít a časem se všichni do rodné země vrátí. Se svými pravými rodiči se však už nikdy neshledají a jako „bývalí Němci“ prožívají v Česku poměrně kruté dětství.