Lékařství starověkého Říma bylo úžasnou kombinací vědeckých poznatků s různými magickými praktikami

O vyspělosti antického Říma v mnoha oblastech života není dnes pochyb. Řadu znalostí, které se po jeho pádu ztratily, museli vědci objevit, jiné se zachovaly dodnes. Jednou z vědeckých disciplín, která se zde praktikovala, bylo i lékařství. Římští lékaři, kteří často navazovali na ty řecké, dokázali vyvinout řadu metod, jejichž základy jsou platné i v dnešní době. Ale ne vše, co používali, dává z hlediska dnešních poznatků smysl. Zde jsou zajímavá fakta, která jste možná o římském lékařství nevěděli.

Galén stanovil řadu správných pravidel

Opravdovou legendou římské lékařské vědy je Galén, který žil na přelomu druhého a třetího století. Vystudoval v Alexandrii a mnohé ze svých postupů se naučil při ošetřování raněných gladiátorů. Tvrdil, a to správně, že základem dobrého zdraví je pohyb, vyvážená strava a dobrá hygiena. Prováděl pitvy na zvířatech – na lidech nebyly možné – aby dospěl k mnoha poznatkům, na které se odkazovalo někdy do 16. století. I když ne vše se mu povedlo.

Byl zastáncem teorie, že lidské zdraví je řízeno poměrem čtyř tekutin uvnitř těla, a to krve, žluté žluči, černé žluči a hlenu, což byla teorie mezi římskými lékaři velmi rozšířená. Nemoci podle nich způsoboval nepoměr těchto tekutin, a tak se je snažili vyvážit. Například předepisováním stravy, která je měla ovlivnit. Některé postupy byly ale i šílené. Na epilepsii lékaři doporučovali pít krev zabitých gladiátorů a jíst jejich játra.

iZdroj fotografie: Public domain

Mnozí například věřili, že jedním ze zázračných léků je zelí. Proto předepisovali jeho konzumaci jako léčbu nemocí. Třeba na bolesti hlavy, poruchy zraku a zažívací potíže. Drcené zelí mělo léčit rány a boláky, výpary vařeného zelí podporovat plodnost a doporučovala se i koupel v moči člověka, který jedl velké množství této zeleniny. Kvůli vyvážení čtyř tekutin mohli předepisovat třeba klystýry a další postupy.

Lékařem jste se mohli prohlásit

Mnozí lékaři věřili, že nemoci lze diagnostikovat za pomoci snů. Ty mohly indikovat, které základní tekutiny je přebytek a které naopak nedostatek. Vše mohlo být způsobeno i tím, že lékařem se vlastně mohl v Římě stát kdokoli, aniž by musel složit nějakou zkoušku nebo studovat. Prostě se jím prohlásil. Existovaly i případy, kdy praktikujícími lékařkami byly ženy, i když mnohem častější bylo, že působily třeba jako porodní asistentky pod dohledem lékaře.

Nesporným faktem zůstává vysoká kvalita lékařského sboru u římského vojska, kde sloužilo mnoho řeckých lékařů. Ti vyvinuli řadu postupů, jak správně ošetřit různá poranění, a to včetně metod zastavení krvácení nebo šití. Měli ale na starosti i hygienu vojska, určovali stavění latrín a další pravidla. Situace dospěla tak daleko, že šance dožití byla díky jejich péči u římských vojáků o plných pět let delší než u obyčejných obyvatel.